Nová kolegyně

 

Jdu z práce, dneska po celých osmi hodinách, protože ráno jsem se musel radit
na poradě, a vstávat brzo, jako každé pondělí. Na hlavě mám čepici a kapucu
a červenou horskou bundu a vypadám jako z nějaké polární expedice. Prostudoval
jsem něco o trekových holích a nordic walkingu. Je to praktičtější než tahat s sebou
pořád tu středověkou poutnickou hůl, i na klouby a na páteř. Na celý tělo. Ale zase
trekovými hůlkami odhánět případné vzteklé psy nebo lidi, to tak dobře nepůjde,
protože je menší rádius. No nic.

 

Prošel jsem schodištěm a přede mnou nějaká postava v černém.

     „Ono to nejde otevřít,“ pronesla žena.

     „Já mám čip, otevřu vám.“

     Pípnutí, podržel jsem jí dveře.

     Černovlasá žena středního věku se mi podívala do očí. Tak nějak vpíjivým,
zvláštním pohledem. Tohleto většinou s lidmi nemívám, protože je ani moc
nevyhledávám a nepřibližuju se jim, většinou. Něco ve mně se pohnulo.

     Její pohled chvíli nepřestával, tmavé oči, nepálilo mě to, jako to mám u ostatních
lidí. Jo, proto se do očí obvykle nedívám. Dívala se na mě, mezi těmi dveřmi.

     „Vy jste hodnej člověk.“

     „No asi jak kdy a jak na koho,“ odpovídám tak nějak automaticky.

     „Ne, vy jste hodnej člověk, já to poznám.“

     „Jste vědma?“

     „Vy jste to poznal?“

     „Jo. Taky trochu tyhle věci...“

     „Jé to je super, a co děláte? Esoteriku, žejo. Já taky. Četl jste knihu Hovory s Bohem?
Já věštím z kávové sedliny a z karet Jarky Marvanové.“

     Tak leda rozhovory se satanem, napadá mě, ale držím hubu.

     „No, tak kdysi jsem dělal tak nějak dost pohanský věci, šamanismus,“ uteklo mi ještě z huby.

     „A vám to funguje?“

     „Jinak bych to nedělal,“ procezuju mezi zubama. Začíná mi být docela zima.

     „A vykládáte taky karty?

     „Jo jo...“

     „A jaký? Si můžem tykat, ne? Já jsem Hanka,“ usmívá se Hanka.

     „Honza,“ pokouším se taky o úsměv.

 

Odjela autem, prý je tady první den a bude dělat marketing. Jo, super.

 

Druhý den ji potkávám na chodbě. Oblečená jako kočička, s rozzářeným úsměvem.

     „Dobrý den,“ přeje mi už z dálky.

     Ha, nepoznala mě, super, snad bude klid.

     „Dobrý den,“ odpovídám neutrálně.

     Měl jsem kapucu a čepici, tak neví nebo si není jistá. Štěstí vypadat jako horská služba. Děkuju.