Óda na Hölderlina
Příteli mých mladých let, k tobě se navracím
za vděčných večerů, když v spící zahradě
šeříkovému houští
zpívá už jen šumící proud.
Sotvakdo by tě znal; hodně se novější čas
vzdálil tichému kouzlu řeckých dob,
zbaven modlitby, bohů
pozná střízlivý národ jen prach.
Avšak pro skrytý houf niterně vnořených,
jimž Bůh uštědřil duši poraněnou,
pro ně znějí tvé písně,
hrané na božskou harfu, i dnes.
Toužebně potom chcem, znaveni všedností,
dostat ambrózii, noční pokrm tvých slok,
jejichž rozpjaté křídlo
zlatým sněním nás obklopí.
Ach, a ruději žhne, když nás probere zpěv,
také bolestněji, blažený dávnověk
řeckých chrámů si přejíc,
věčná vzpomínka na domov.
|