Měl jsem štěstí, že mi tu fintu s gregoriánským kalendářem před
časem jeden moudrý muž zpětně vysvětlil a nedával přitom najevo svou
netrpělivost, jež musela být značná. Proto už chápu, že k tomu nakonec
muselo dojít, aniž by Bůh proti tomu cokoliv měl. V našich zemích to
naštěstí proběhlo už první říjnový čtvrtek, na svátek svatého Františka.
Ale takový zmatek, který pak nastal, nikdo, ba snad ani onen světec za svého
života, ještě neviděl. Celý další měsíc chudina po městě vyřvávala rozličné
nesmysly o krádežích času, zlořečila papeži i arcibiskupům a sama loupila všude
možně a dělala strašlivý bordel. Šatlavy praskaly ve švech a krucifixy šly na
dračku. K zajištění pořádku museli konšelé požádat panovníka, jenž o celé
té záležitosti samozřejmě neměl ani potuchy, o vojsko. To ale dorazilo až o
jedenáct dní později, než mělo, neboť právě pochodovalo ze Španělska nazpět
domů přes Francii a nikdo je na nic předem neupozornil. Alespoň že jsme si tu
komedii nenechali až na prosinec, jako se tomu stalo v Holandsku, kde prý
kvůli tomu dokonce toho roku přišli o vánoční svátky. Ani si nezkouším
představit, jak to tam vypadalo. V lednu roku patnáctistého osmdesátého
třetího pak nastalo konečně trochu klidu a všechno se srovnalo, tedy kromě
panovníkova rozumu, což ovšem nikoho nepřekvapilo. Dočkám-li se jednou dětí a
vnuků, budu jim o té události určitě vyprávět. Snad mi budou věřit, že onoho
dne, tedy 4. října, jsem šel jako každý bohabojný křesťan spát, abych se druhý
den ráno roztrpčeně probudil s vědomím, že je už pátek 15. října...
|