Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 23.11.
Klement
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
trochu čtení v centru astro dění na 3 krále
Autor: mystikus (Občasný) - publikováno 6.1.2015 (07:59:25)

FERNANDEL  (= VLASTNÍM JMÉNEM: FERNAND JOSEPH DÉSIRÉ CONTANDIN)

 

 

      8.5.1903     MARSEILLE                       ۞      26.2.1971    MARSEILLE

 

 

Mnohým divákům dnes zazní pseudonym někdejšího krále francouzských komiků jen jako hodně vzdálená ozvěna, ale těm, kteří měli možnost setkat se s ním prostřednictvím filmového plátna, byť jen jednou s popcornem v náručí, se s vyslovením jména Fernandel zajisté okamžitě vybaví i jeho obličej. Rozhodně nepatřil k fešákům, a přesto byl uznáván. Měl živé a výrazné oči, schopné dívat se na vás s odzbrojující naivitou a nezapomenutelný koňský zubatý úsměv, jímž dokázal vzbuzovat salvy smíchu i hluboká dojetí. Na scéně, ve filmových ateliérech a později i v televizním studiu vytvořil bezpočet rolí i roliček, štěků. Jen jeho filmografie obsahuje víc než třináct desítek titulů. Zdaleka ne každý by obstál při zdolání zkoušky času. Některé měly životnost vpravdě jepičí. Fernandel byl komikem, na kterého se spoléhalo, že spasí špásem i scénář šitý halabala, ještě horkou jehlou, pane bože. Byl zárukou diváckého úspěchu, sázkou, na níž se vyhrává. Nejednou mu však byla nabídnuta i postava, v níž mohl plně rozvinout bohatý a tvárný rejstřík originálního hereckého projevu, oscilujícího od komiky k tragice, v níž se mohl jaksepatří vyřádit, vyjádřit naplno. Dokázal svůj talent nesobecky rozdávat plnými hrstmi a nikdy jím opět nesobecky nešetřil. I proto byl nesmírně obdivován a vážen.

 

Fernand Joseph Désiré Contandin, dítě jihofrancouzské metropole, se prý málem narodil v zákulisí jednoho z předměstských divadel Marseille, kde té květnové soboty oba jeho rodiče hráli. Otec, známý především z marseillských vaudevillových scén jako Sined, se záhy rozhodl, že i prcek bude kráčet v jeho šlépějích, ale napoprvé to dopadlo docela jinak, než by sám chtěl. I když měl pětiletý Fernand (materiály však uvádí i věk sedmi či čtrnácti let) v uniformě vojáčka à la populární Polin předstoupit poprvé před obecenstvo v divadle Chave a zapět, zaváhal, zaškobrtnul a bojácně se z toho rozplakal. A tak byl na prkna vržen rázným, i když dobře míněným kopancem. Jiný kluk by možná protestoval, případně zarytě mlčel natruc, ale Fernand si tenkrát skutečně odbyl svůj jevištní křest a od té doby dal už navždy vale ostychu. „Tréma? Já ti nevím, co to je“, řekl mnohem později Fernandel a spontánnost, s jakou kolem sebe oslňoval, jeho tvrzení dokládá.

 

Jeviště s oslnivým leskem reflektorů se stalo Fernandovým světem, ale když ukončil školu, začal se rozhlížet po nějakém solidním zaměstnání, které by ho s jistotou uživilo. Vystřídal jich několik. Byl bankovním úředníkem, metařem, prodavačem látek i účetním v továrně na mýdlo (Savon de Marseille to je už nějaká značka všech dobrých produktů) a zřejmě vždycky postrachem svých nadřízených (ano, známe svoje pidilidi). Zkuste přikazovat s prkenným ksichtem nebo se dokonce zlobit na mládence, který na vás upře udivený kukuč plný pokory a příslibu v lepší příští stav situace, při němž se ovšem všichni kolem lámou od smíchu? Sám líčil své začátky v zážitcích slovy: „Říkali o mně, že jsem skvělý zpěvák, ale zato v bance jsem dostával důtku za důtkou. Pletly se mi trojky a osmice, a nakonec z toho koukala nemilosrdná výpověď.“

 

Z bludného kruhu shánění „seriózní profese“ ho vyvedl povolávací rozkaz. Veselý zpívající vojáček z kabaretních scén se stal řadovým vojínem 39. pluku horského dělostřelectva v Grenoblu a právě tady si plně uvědomil, jak moc se mu stýská po světlech ramp, po potlesku i po dívence Henriettě, kterou zanechal napospas osudu v Marseille i se svým srdcem. Fernandova první velká láska se později stala jeho právoplatnou paní a matkou jeho dětí, chápající partnerkou v době, kdy slavil úspěchy i oporou a jistotou na sklonku života, kdy sváděl nerovný boj s prevítem zákeřné nemoci. Právě díky Henriettě, respektive díky její matce, nalezla budoucí hvězda francouzské filmové komedie i svůj pseudonym. Nastávající tchýně totiž o něm vždy žvanila jako o jejím – Henriettině Fernandovi.

 

Po návratu do civilu se už nezdržoval hledáním volného vhodného místa. Živil se zpěvem a kabaretními čísly, nejčastěji v biografech před uvedením filmu a o pauzách, jak tehdy bývalo zvykem. „Postupně jsem si rozšiřoval svůj obzor od Marseille do Bouches du Rhône, od Var po Vaucluse. Do Paříže jsem ale dorazil velmi pozdě, poprvé až v roce 1927. Jel jsem tam jen na skok, abych navštívil jednoho známého impresária, který mě chtěl angažovat. 7. prosince roku 1928 jsem se pak objevil v Bobinu a ještě téhož večera jsem podepsal smlouvu na devatenáctitýdenní turné v kinech společnosti Pathé“.

 

Zpěvák a kabaretiér Fernandel byl tedy objeven a záhy si podmanil pařížské publikum. Není divu, měl za sebou nesmírně tvrdou a cennou průpravu z desítek jevišť a pódií. Naučil se na nich naslouchat nejen sobě, ale právě tak i hledišti, porozumět obecenstvu a s jistotou se „trefit“ do jeho převládající nálady. Měl vytříbený cit pro daný okamžik a schopnost plynule se adaptovat a reagovat na atmosféru. Při jednom ze svých ohlédnutí Fernandel konstatoval: „Dnes jde všechno příliš hrrrr. Přeskakují se stupínky. Člověk je buď okamžitě nahoře, nebo zůstane dole. Dřív bylo nutné nejdřív něco dokázat. Být zpěvákem nebo hercem znamená zvládnout řemeslo a tomu řemeslu je třeba se řádně vyučit.“

 

Vzrůstající zájem obecenstva nemohli přehlížet ani filmoví producenti. Zvlášť v době nástupu zvuku, kdy horečně hledali nové tváře, schopné podřídit se nově nastoleným pravidlům hry při natáčení. Diktovala je zcela nesmlouvavě těžkopádná technika. A tak byl jednoho dne Fernandelovi doručen scenário s roličkou panického hotelového poslíčka, znuděného černobílým ne zebřím životem. Film se jmenoval Bílý a černý, po Robertu Floreyovi jej dokončil režisér Marc Allégret a hlavní roli v něm ztvárnil slavný charakterní herec Raimu. Na něj se téměř pozapomnělo, byť i neprávem, a tuctový snímek se dnes uchovává při životě v archívech především kvůli Fernandelovu filmovému startu. Byl zdařilý. Nedal se odradit objektivem kamery ani obrovským mikrofonem a zhostil se své roličky až s překvapivou grácií. Zkrátka – uměl zaujmout. A jaká byla Fernandelova reakce? Tady máte odpověď: „Viděl jsem se poprvé na plátně – zezadu, zepředu i z policejního profilu, viděl jsem, jak chodím a rázem jsem pochopil, proč se lidé chechtají, když vstoupím na scénu, abych něco zazpíval. Mé sebeiluze rázem byly pryč a já toho využil.“

 

Lze jen dodat, že naplno. Již po sérii nevelkých rolí ve filmech dávno zapomenutých, získal v ateliérech domovské právo stejně, jako další rodící se hvězda – Jean Gabin, Fernandelův vrstevník, kolega, kamarád a od šedesátých let i spolumajitel filmové výrobny Gafer (Gabin–Fernandel). Stejně jako on si je uhájil až do svého odchodu na onen svět.

 

Skutečně první postavu, kterou už nebylo možné na plátně přehlédnout, nabídl Fernandelovi režisér ze „staré gardy“ Bernard Deschamps. V adaptaci Maupassantova satiricky laděného Mládence paní Hussonové se už nejednalo jen o zvládnutí drobné etudy, ale o ztvárnění charakteru na širší dějové ploše. Zhostil se tohoto úkolu se ctí, o čemž ho ujistila po premiéře nejen jeho partnerka Françoise Rosayová, manželka klasika francouzské filmové režie Jacquese Feydera (a to už něco znamenalo), ale i přísná dobová kritika. Fernandel dostal poprvé příležitost modelovat svého panického mládence a dodat mu zcela osobité rysy fernandelovského projevu, opírajícího se především o výraznou mimiku. Právě filmem Mládenec paní Hussonové se představil ve třicátých letech i našemu publiku a zdálo se, že tvůrci budou i nadále těžit z tohoto úspěchu. O to víc překvapilo, když se zanedlouho objevil ve vážné roli, ve filmovém ztvárnění románu Jeana Giona Člověk z hor, který režisér Marcel Pagnol natočil pod názvem Angèles (1933). Autor s Fernandelovým obsazením zásadně nesouhlasil, ale Pagnol prosadil svůj záměr, aby herce, útočícího doposud na bránice obecenstva především svým image a úsměvem od ucha k uchu, postavil do zcela nového spektra. Překvapeni byli diváci, ale právě tak i sám Fernandel. Objevil, pod režijní taktovkou Marcela Pagnola, dosud neznámé polohy či melodiku svého hereckého rejstříku, disponujícího i mollovým laděním.

 

„Měl jsem v životě hodně štěstí, to musím uznat“, prohlásil Fernandel v jednom z rozhovorů. „Pagnolovi vděčím za mnoho. Vybavil mě citlivostí, která mi chyběla. Stále jsem se snažil na maximum těžit ze svého ksichtíku, abych lidem naděloval nešizené porce smíchu. Když mě Pagnol obsadil ve filmu Angèles, pochopil jsem, co by se z té role dalo vytěžit, protože není nic senzitivnějšího než jihofrancouzský komik. A tím, že se mi povedlo vyvolat v hledišti smích i pláč, jsem zásadně rozšířil škálu svých možností.“

 

Marcel Pagnol měl výrazný podíl na formování Fernandelova projevu a sám se podepsal pod stěžejními tituly jeho herecké filmografie. Díky jemu také přišlo – krátce po uvedení dalšího filmového přepisu románu Jeana Giona s titulem Nový život, který byl dramaticky silným obrazem osamělého člověka v liduprázdném hornatém kraji – pozvání do Hollywoodu. Byl jistě potěšen, ale do továrny urputně laděných snů, nabízející lukrativní pohádkové podmínky, nikdy nezavítal, stejně jako Bourvil. Amerika jim zřejmě naháněla pořádný strach. Fernandel to ovšem vtipně vysvětlil: „Nerad jezdím tam, kde nemají pastis“ a nejednou dodal, že Spojené státy navštívil na fotografiích již kolikrát, protože Američané si z Francie odváželi jeho snímky jako vzácný suvenýr. Jen jednou se vydal za oceán. V roce 1968 zpíval své písničky vyprodanému hledišti pověstné Carnegie Hall, ale do Hollywoodu se nepodíval. Dodejme, že američtí producenti nejednou marně usilovali o velikána francouzského filmového smíchu. Jeho odpověď byla vždy zamračená. A tak nešel-li Mohamed k hoře Hollywoodské, rozhodli se vyslat do Francie Boba Hopeho. Společný projekt s pracovním názvem Oba dva v Paříži přečkal jen dva natáčecí týdny a zůstal nedokončen. Zbyly po něm horentně vysoké účty a šílené rozčarování.

 

Vraťme se přitom zpět. V Pagnolově režii Fernandel natáčí Prosťáčka, nepříliš vyvoněnou veselohru z filmařského prostředí, s rolí, šitou Fernandelovi na míru, která mu „padla“ právě tak jako ta z komedie Pekařova žena odehrávající se v jihofrancouzském vesnickém prostředí regionu Vaucluse. Pagnol s Fernandelem, kterého a kterého pojilo osobní přátelství, pokračovali ve vytčeném směru i Studnařovou dcerou, jedním z prvních filmů natočených v marseillských ateliérech po vojenské porážce Francie. Je otázkou, zda i by dnes tyto komediální výlety za pohodou jihofrancouzského venkova v očích domácího rozmazleného publika obstály. Ovšem v kontextu doby, kdy stín hákového kříže padal blíže na Evropu, měly i burcující vlastenecký podtext. Rozdávaly nejen smích, ale i naději a útěchu.

 

Naposledy se ti dva setkali při přepisu Pagnolovy divadelní komedie Topaze (1950), čerpající z Pagnolových kantorských zkušeností. Film skončil nezdarem a nerozlučné přátelství žel hlubokou roztržkou.

 

Bylo by ovšem mylné se domnívat, že Fernandel v té době bez Pagnola netočil. Zdaleka ne. Nabídky se mu hrnuly do náruče z mnoha stran a Fernandel je akceptoval. Kolekce tuctových veseloher, jimž kritici s despektem přezdívali „fernandelády“ se rozrůstala. Na Fernandela se spoléhalo a nejednou i hřešilo. Přísný soudce by jistě mohl namítnout, že měl možnost výběru, jenomže… Odmítněte něco, jste-li žádaní a přemlouváni a navíc, jestliže to, co děláte, má jistý ohlas. Snadné to není. V podobné situaci se ocitl i náš Vlasta Burian, abychom nechodili za příklady tak daleko. I on se stal zajatcem svého spontánního, živelného komediantství. Je skutečně jen hrstka těch, kteří se ubrání tlaku vedenému jak ze strany producentů tak i diváků, toužících vždy po dalších setkáních se svým hrdinou. Dokázali to a zvládají většinou jen ti, co opírají svůj dar bavit druhé i o výrazné autorské předpoklady. Do této kategorie však Fernandel nepatřil. Nebyl do sebe zahloubaným intelektuálem, schopným seskočit z kolotoče, který se s ním nečekaně roztočil v závratné smršti úspěchů. Nebál se nést na trh i svoji kůži. Proto se nejlépe cítil v rolích prostých a někdy i prostoduchých Francouzů z provincie, zaskočených lstí a přetvářkou a vždycky doplácejících na svoji neskonalou naivitu. Takovým postavám a postavičkám dokázal vdechnout názorný život. Teprve později, překvapen proměnou publika v souvislosti s nástupem takzvaně nové vlny, konstatoval: „Mezi mými filmy bylo zajisté mnoho kýčů, řekl bych dokonce až braku…“ I to však je nesmírně cenné, uvědomíme-li si, že to dokázal vyslovit vědomě veřejně, aniž by se skrýval za piedestal své popularity. Na druhé straně mu stačila drobná příležitost, scénáristicky přesně zpracovaná epizoda a zajiskřil na plátně tak, že strhával pozornost na sebe.

 

To se mu povedlo v obou povídkových filmech Juliena Duviviera, uvedených i u nás, které od sebe dělí bezmála čtvrt na sto let. V jejím plese (1937), líčícím několik setkání zralé ženy se svými bývalými ctiteli, byl bodrým holičem, kterému je moc natěsno oblek i celý svět, do něhož nahlédl. V Ďáblovi a desateru (1962) se nám zase vepsal do paměti v přikázání V jednoho boha věřiti budeš. Hrál tu pánaboha, v jehož svaté poselství na Zemi postupně uvěří všichni obyvatelé osamělého domu, kam vstoupil, aby pak zjistili, že se jedná o pacienta z ústavu křáplých na skořápky hlav.

 

Válka skončila a lidé víc než kdykoliv předtím toužili po smíchu. Fernandel znovu natáčí jako na běžícím pásu. Dvakrát dokonce usedne i do režisérské stolice, aby ji rychle opustil pro svůj chabý smysl dirigovat obraz za obrazem, poněvadž je evidentní, že tam není jeho místo.

 

V padesátých letech je doslova na roztrhání a právě v tomto období nejčastěji zavítal se svými filmy i do našich bijásků. Připomeňme si alespoň nejslavnější z nich, i když v této souvislosti je třeba dodat, že naše distribuce zvala diváky opravdu jen k těm nejhodnotnějším setkáním s Fernandelem a právem přehlížela jeho komerční „braky“.

 

Poznali jsme ho v tragikomedii Červená krčma. Hrál tu v režii Clauda Autanta–Lary zbožného mnicha, který se při zpovědi krčmářky dozví, že majitelé hospody, kde musel zůstat na noc stejně jako bohatá společnost, jsou mordýři bez skrupulí. Jenže on, služebník boží, je vázán zpovědním tajemstvím. Fernandel velice přesně a s bravurní komediální nadsázkou vyjádřil zoufalství malého človíčka zmítaného smyslem pro povinnost a zároveň obavami, zdaleka nejen o své bližní. Mnich z Červené krčmy rozhodně patří k Fernandelovým životním rolím a není proto divu, že pak kněžskou sutanu navlékal velice často přes svůj ciferník.

 

Představil se nám i ve slavné dvojroli bouřlivého divadelníka Floridora a ctihodného varhaníka Célestina z přepisu klasické operety Mamzelle Nitouche. Namítnete možná, že ji budete vždy spojovat s osobností Oldřicha Nového, ale nutno připomenout, že si s Fernandelem nebyli v ničem podobní. Nový hrál obě polohy, precizně odlišené, jako svrchovaný gentleman ze staré školy, kterého blíže neurčená nepříjemnost donutila k této trestuhodné přetvářce. Fernandelův Célestin i Floridor byl spíš vyčůránek primitivní pověsti, naivně se domnívající, že přelstí celý svět.

 

Byl i obchodním cestujícím s cukrovinkami a čokoládou z nové verze lyrické komedie Čtyři krůčky v oblacích (1956), režírované tentokrát Mariem Soldatim. Brání se ponejprv usilovně představě, že by měl rodičům neznámé dívky hrát jejího manžela, aby pak zcela podlehl této vzrušující iluzi.

 

Stejně jako Čtyři krůčky v oblacích i veselohra Zákon je zákon vznikla v italsko–francouzské koprodukci a patřila k těm, co se vysmívají nesmyslné byrokracii. Fernandel byl celníkem, který v jednu chvíli skutečně tápe, na kterou stranu hraniční čáry, procházející i vesnickou putykou, vlastně patří. Jeden z našich kritiků po uvedení filmu konstatoval, že tento groteskní příběh, rozvádějící reálné situace ad absurdum se bude zamlouvat i těm, co nepatří k nadšeným obdivovatelům Fernandela, neboť tu se svým neméně slavným italským protihráčem Toto v roli pasažéra vytvořili nezapomenutelné komické duo.

 

Za čtyřicet let před kamerou vystřídal Fernandel bezpočet partnerů i partnerek, ale tou nejpozoruhodnější byla nesporně čtyřnohá Markéta z filmu Kráva a zajatec. O realizaci novely Jacquese Antoina Skutečný příběh se zajímali další dva režiséři – Claude Autant–Lara, který chtěl obsadit Bourvila a Henri Verneuil, pamatující s titulní rolí na Fernandela. A právě s ním jsme se mohli vydat na cestu z německého zajetí lemovanou šňůrou groteskních situací, z nichž Charlese, francouzského zajatce, zachraňovala právě Markéta, počínající si jako ostřílená herečka.

 

Zmínili jsme se již o Fernandelově spolupráci s Julienem Duvivierem. Našimi kiny proletěl bleskurychle Její ples, Ďábel a desatero i kriminální komedie Muž v nepromokavém pršiplášti, kde byl puntičkářským hudebníkem a vzorným manželek, který se připlete k vraždě ženy volných mravů dokonce v jejím kvartýrku. Duvivier patřil k renomovaným tvůrcům a navíc dokázal velmi přesně odhadnout přednosti i meze Fernandelova projevu. Uměl mu zvolit roli tak, aby skryla případné „faux pas“. Podařilo se mu to vždycky, ale nejvíce s Donem Camillem, vesnickým farářem.

 

Role, které jsme až dosud jmenovali, Fernandela proslavily, Don Camillo, z filmového přepisu Guareschiho románu, Fernandela zvěčnila. První dva díly o nekonečných sporech a půtkách mezi komunistickým (sic!) starostou z malého italského městečka (hrál ho červ či červenáček, Gino Cervi) s Donem Camillem měly tak ohromný úspěch, že v natáčení dalších epizod pokračovali ve stejném obsazení i jiní režiséři – Carmine Gallone, Luigi Comencini.

 

Po zhlédnutí Malého světa Dona Camilla, který sérii zahajoval, pozval k sobě Fernandela i papež Jan XXIII. Don Camillo takto otevřel Fernandelovi, rytíři Čestné legie a nositeli mnoha dalších významných poct, i brány Elysejského paláce, kam ho generál de Gaulle uvedl ke slavnostní tabuli se slovy: „Pana Fernadela vám nemusím představovat, je to jediný Francouz na světě, který je slavnější než já“. Na sklonku života byl zvaným hostem i prezidenta Georgese Pompidoua.

 

Don Camillo byl rolí největší i rolí poslední. Fernandel měl předtuchu, že je nemocen, ale odmítal se zastavit. Při natáčení Dona Camilla a nespokojenců (film zůstal v půlce rozdělán) se mu přitížilo a on musel odjet domů, do rodné Marseille k rodině, aby se už nikdy nevrátil.

 

„Až se publikum začne mým filmům vyhýbat,“ prohlásil jednou kategoricky, „pak se důstojně a klidně stáhnu do ústraní, spokojený se svým naplněným produktivním životem. Nikdy jsem nedoufal, že bych dosáhl takového úspěchu.“

 

Fernandel odešel dřív, jen v 67 a ¾…

 

 

 

MARCEL MANGEL MARCEAU

 

       22.3.1923     STRASBOURG                 ۞       22.9.2007     CAHORS, FRANCE

 

 

Je rošťácky pubertální i pro starší ročníky (noční výtečníky, nebo v klidu v centru v rušení nočního klidu sem tam akčnější vykřičníky…) vyzývavá noc na adrese bulváru du Temple. Vzpomíná si na ni Asterixův český ekvivalent pro vybroušení kabaretních varieté nevinný pokušitel žen obdařených od přírody Otakar Brůna (31.1.1928–17.10.2012) stejně jako Otto Šimánek (28.4.1925–8.5.1992), představitel Pana Tau. Na bulváru, na němž získal renomé Jan Kašpar Deburau, na němž prožíval pohříchu jánevímco. Před revolucí v roce 1789 byla na bulváru čtyři divadla: „Velcí tanečníci krále“, řízení J. B. Nikoletem, kteří se později změnili v tyátr Gaité a kde vystupoval chrabrý provazolezec Philippe Deburau, dále Théâtre des Associés (Divadlo společníků), Audinotovo divadlo Ambigu Comique (Komické rozmanitosti) a Délassements Comiques (Veselé odpočinky, à la Mira Fujita: Pierrot Love). Dekretem vlastně bylo každému dovoleno, aby si zde zřídil divadlo. A tak soubory rostly jako chutné a voňavé jednohubky po dešti, až Napoleon omezil jejich počet na osm a na bulváru zůstaly pouze dva. Ambigu a Gaité, kromě Cirque Olympique, kde se hrály také pantomimy.

 

Mim je stejně jako madam vyřčený zázrak – prvek vyšší vědy i liščí techniky k vyslovení významu tam i pozpátku. Veselou kopu pana Tau vám netřeba představovat, jen vzpomínejte dál na pábitelku trochu nezapomenutelně gigantickou, Irenu Kačírkovou v prvotřídním filmu Cirkus bude. Přední madam Irena Kačírková (24.3.1925–26.10.1985) by zase ráda představila světu mima Marcela Mangela Marceaua, ale s podporou fantóma i vábitele naráz, Otakara Brůny (RIP), jemuž se povedlo s mimem jen tak prohodit slovo, aby řeč nestála. Pokračujme brebentěním cíleným prostořekým s volnomyšlenkářsky upřímně rozvětveným rozborem:

 

Můžeme se procházet tímto bulvárem, slavný a nezapomenutelný Deburau zde prožil psí kusy pábitele smíška v životě. Nejdůležitější bylo jeho angažmá v divadle Funambules.

 

Všechno ožívá, rej lidí neustává vlnit se, jenom občas vytrhne ze snění křik či v horším případě povel. Fight The Power. Samozřejmě, jsme jenom na Karlínském náměstí nebo pro ty starší romské znalce na Cyrilometodějském náměstí v Praze. A to všechno jsou postavy, které ožily v příběhu o největším z Pierotů. Tady se vyslovuje mnohokrát magické jméno Deburaua a mim; mnoho se hovoří o jedinečnosti člověka, jehož umění je tak těžké rekonstruovat, i suplovat, poněvadž je známé pouze z dokumentů a starých rytin a také z vyprávění. Bílé kostýmy, masky Pierotů, hadry, paruky klaunů a náznak gest, které výmluvně přetrvaly věky až do dnešních kratochvilných vilných momentů, dámy. A potom se zde vyslovuje stále jedno a totéž jméno. Etienne Decroux a jeho žáci Jean Louis Barrault a Marcel Mangel Marceau. Točí se výpravný televizní film o „Největším z Pierotů“, vzpomíná se na Marcela Carné, jenž uskutečnil film Děti ráje a připomíná se pantomima Baptiste, kterou nastudovala společnost Madeleine Renaudové – Jeana Louise Barraulta. Měla premiéru v pařížském divadle Marigny, na stejném fleku, kde otevřel Charles Deburau roku 1858 Spectacle Deburau; roli harlekýna vytvořil na míru Marcel Mangel Marceau. Už tehdy se o něm hovořilo v sedmi pádech jako o velkém talentu, jako o budoucím velkém mimovi.

 

Otakar Brůna připomíná, že měl tu životní příležitost setkat se tváří v tvář s Barraultem na bělehradské radnici při zahájení festivalu dortových a jinak sladkých bitev, BITEF, tedy ať žije divadelně vnadně diva SASANKA i prostopášný KONIKLEC ☼ pulsatilla ☼ pasqueflower ☼.

 

„Nazdar, z Československa, mladej?“ Zrentgenoval mě svýma unavenýma, ale pronikavýma očima. „Ze země nesmrtelného Deburaua? Všichni se mu musíme pěkně uklonit!“ Řekl rozvážně.

 

„Ale teď mám starosti se souborem, vydávám se na cestu kolem Japonska. Musíme uživit soubor.“

 

Při tom kratičkém rozhovoru jsem pochopil, jak to má tato vzácná disciplína zapeklité a tam jsem se dozvěděl také o typu na největší talent století v tomto oboru. Nikdo nebyl na pochybách. Byl to štrasburský oříšek pouliční směs, vyrůstající v Lille a navštěvující lyceum Faustala de Coulanges ve Štrasburku. Potom vystudoval uměleckoprůmyslovou školu v Limoges – Marcel Marceau. Divadlo a pantomimu se učil u Charlese Dullina a Etiénna Decrouxe. Drobný, ale nesmírně statečný dobrák od kosti se od malička zajímal o umění, o výtvarné umění, o grafiku, ale také o zálibnost spojenou s kouzly divadelních her.

 

Ale nejenom o umění. O život kolem sebe.

 

Vypukla dost složitá válka, Marcel vstupuje do odboje, svoje umělecké jméno Marceau nevolí podle pařížského módního salónu, ale podle jména generála revoluce. Jeho velitelem byl Jean Moulin, kterého uznával generál de Gaulle a jenž byl pro studenta Mangela stejným symbolem odporu a statečnosti jako Grulich a jeho sedmibarevně uháčkovaný kulich na pleši. Marcel má tedy několik vzorů a k idolu politickému se přidává i idol čistě umělecký.

 

Skončila složitá válka a mladý, talentovaný herec a mim se hlásí do spolku Charlese Dullina v Divadle Sarah Bernhardt nejdřív jako herec, ale brzy vytváří své první pantomimy „Povaleč“, „Vrahoun“ a „Japonské pantomimy samurajů a Pierrot Love funny faces“. Hraje ve společnosti Madeleine Renaudové a Jeana Louise Barraulta „Harlekýna“ v Baptistovi, pantomimě dle filmu „Děti ráje“. Natáčí také s Alainem Resnaisem krátké filmy „Prsten“ a „Povaleč“. V roce 1947 vytváří první inscenaci „Bipa“ v pařížském Théâtre de Poche.

 

Rozchází se se svým lektorem Etiénnem Decrouxem a v roce 1948 vytváří se souborem melodrama „Zemřel jsem před svítáním, nezahlédl jsem ani červánky“. Získává Deburauovu cenu a natáčí dva krátké filmy s Jeanem Lodsem. Proč ale píši o pražském prologu?

 

Protože se v létě 1989 uskutečnil již druhý festival světové pantomimy a očekával se příjezd Marcela Marceaua.

 

To je jeden důvod.

 

Ten druhý spočíval v tom, že všichni věděli, že je to právě Marcel Marceau, jehož vztah k naší zemi není jen poklonou.

 

Myslím poklonu u hrobu Jeana Kašpara Deburaua na kolínském hřbitově, kde začíná návštěvu naší země, ale že je to poklona veliké tradici pantomimy, jež se i v Československu začíná rozvíjet díky Ladislavu Fialkovi, kterého si Marcel Marceau náležitě považuje. Je tu i generace nových Jokerů v divadelním pokeru.

 

Pražský prolog tedy nutně do života klasika světové pantomimy patří.

 

 

VÝKŘIKY TICHA (FRESH IS THE WORD, MANTRONIX SCREAM IN THE SILENT GROOVE)

 

„Od dětství jsem vydával tyto výkřiky a věděl, že jednoho dne jim zcela propadnu.“ Budu mimem nebo něčím takovým, to bylo vyznání dvacetiletého uličníka, parodujícího výrok

 

„Výkřiky ticha se staly vnitřní hudbou. Nosím je v sobě již více než čtyřicet let po všech světadílech. Obracím se ke vzpomínkám, ale také k přítomnosti a budoucnosti. A vím, kde končí hranice mezi životem a smrtí. Když se toulám po světě, děkuji umění, že mi dalo sílu předávat tyto hlubší a hlubší záchvěvy, které uvádějí do pohybu naše podvědomí za hranice paměti. I když ponořeni do vřavy naší doby, víme všichni, že existuje chvíle, kdy zůstane každý sám sebou. A této hodině pravdy musíme čelit každý večer. Divadlo je tvůrčím vyjádřením našich odvěkých snů. Ale život nás probouzí svou tvrdou realitou: každé svítání je červánek načechránek a znovuzrozením.“

 

V Théâtre de Poche uvádí v roce 1949 se souborem první Bipovy pantomimy. K postavě a vzniku Bipa se ještě zastavíme později. „Jarmark“, „Lepidlo“, „Hráč na flétnu“, to jsou první slavná čísla. A Marcel Marceau vyjíždí poprvé za hranice Francie. Navštíví Izrael (kde má mimochodem pantomima výbornou úroveň již od Špásitele INRI), potom Holandsko, Rakousko, Německo.

 

Ve svém divadle na Champs Elysées hraje pantomimy es u těles a Bipa. V roce 1951 má premiéru „Plášť“ podle Gogolovy povídky, kterou známe především z filmového podání Defy, která představení natočila, stejně jako další slavné Bipovy etudy.

 

Z roku 1952 si musíme zapamatovat „Pierota z Montmartru“ na hudbu Josepha Cosmy. Marceau reflektuje život lidí a lidiček slavného okrsku umělců, zlodějů, darmošlapů, lechtivých sexychtivých návnad za prachy Oh Pigalle a mimů s tak bravurní intonací grimas samotných a řeči těla, že ohromuje svého návštěvníka i cizince.

 

Rok 1955 je pro Marceaua velmi důležitý. Připravuje společný program s Charlesem Aznavourem a na půl roku vyjíždí do USA. Dostává televizního Oscara a potom se vydává na turné po Japonsku. Dále pokračuje ve svém stálém repertoáru, což znamená, že hraje jak stylové pantomimy, tak i Bipovy pantomimy.

 

Uplyne šest měsíců sezóny a principál nemá na divadlo. Marcel Marceau odjíždí s programem „One Man Show“ na turné po nevyprodané Itálii, Portugalsku, Izraeli, Mexiku, USA i Ruska. Vrací se do Paříže a v roce 1963 zakládá nový soubor. Uvádí Dona Juana s hudbou Jeana Podromidése a výpravou J. Noëla. Znovu rozpouští společnost pro finanční ztrátu (splakal nad výdělkem) a já se musím na tomto místečku tiše omluvit Jeanu Louisovi Barraultovi. Když mi totiž svěřoval své starosti s pantomimou tenkrát na bělehradské radnici a hovořil o finančních rizikách, uvažoval jsem bohužel příliš česky a příliš velkoryse, jak podporujeme (podporujeme?) a subvencujeme často bledničkové umění, a zapomněl jsem na to, že život za hranicemi je přece jenom krušnější a spravedlivější. Lidé v něm neznají komplexy osobnosti, zakomplexované čecháčkovství a také nepřejícnost.

 

Marceau se nevzdává. Hraje celkem pětadvacetkrát v USA, jede do Jižní Ameriky, do Japonska, Mexika a je první Evropan–mim, jenž si troufal i na dlouhodobý zájezd do Číny. Kupodivu uspěl. Úsměv je univerzálním klíčem, jazykem, cvikem pozemšťanů k dobré náladě a dobré duši.

 

Živí se účinkováním v krátkých i celovečerních filmech a prosadí se především v „Barbarelle“, „Shenks“ a „Silent Movie“ a „Lilii“. Marcel získává neuvěřitelnou dokonalost a techniku a nikdy na sobě nepřestává pracovat. Nutí ho k tomu nejen vymýšlení nového programu, ale především jeho mladí následovníci, jež má kolem sebe a kteří jej ponoukají k dalším cestám a pokusům, k dalším nepředvídatelně jednoduchým jistotám. Marceau je „Rytířem čestné legie“, členem akademií v Berlíně a v Mnichově a doctor honoris causa univerzity v Princetonu, kde působil přeci akademik joker Albert Einstein. V roce 1969 otevírá „Mezinárodní školu mima Marcela Marceaua“ v Paříži, která existuje bez jediného franku subvence několik semestrů. Pierre Verry je ředitelem, ale nejenom ředitelem, kamarádem, ale nejenom kamarádem. Je Marceauovým nejvěrnějším sluhou, jako Pátek znamenal pro Robinsona všech grimas. Ale i tak velký mistr si musí počkat. 15. listopadu 1978 otevírá starosta městské rady Paříže „Mezinárodní odbornou školu melodramatu Marcela Marceau“, kterou financuje město. Pořádá letní semináře v Montepulcianu v Itálii a v Ann Arbon, Michigan, USA. Tam je taktéž založeno „Marcel Marceau World Centre for Mime, fun and relax“. Jinak se vrací do divadla na Champs Elysées, kde tvoří jeho program více než čtyřicet „Bip–pantomim“ a šedesát stylových pantomim. Je na co se dívat.

 

„A co je v přípravě?“

„Celovečerní pantomima podle Gogola „Nos“, „Neapol–New York“ a „Tygr a buřinka“.

 

„A co knížka?“

„Podle mojí knihy Pimporella se bude natáčet celovečerní film.“

 

Přičteme-li k tomu malbu a grafiku, je to pořádný a úctyhodný kus práce, Mira Fujita Pierrot Love zdobí nitro každé sečtělé romantické pozemské existence.

 

Ale ve svém pokusu o přiblížení portrétu Marcela Marceaua, který by si zasloužil spíše zasvěcenou knihu humoru než několik vzpomínek obalených kalorickou výpravou faktu, mně stále ještě furt schází prostor jeho duše, jeho srdce. To těžko zvládne vyjádřit někdo jiný než právě sám mim.

 

 

„ZVEDÁ SE VÍTR, POKUSME SE S TÍM ŽÍT“

 

Světla pomalu pohasínají a reflektory ozařují modráskově indigo stylizovanou zeměkouli na oponě před prvním vystoupením mima.

 

Slyším jeho slova, protože vím, že už při prvním vystoupení je slyšet nebudu, protože právě on je umělcem, který aniž by ceknul jediné slovo, dokáže povědět všechno.

 

„Naše umění vytvořilo svou sílu a divadlo slova by mělo vědět, že jsme naší řečí ticha vdechli divadlu nový život. Tichošlápek dokáže zapůsobit na city diváka. Naše zaujetí vychází z hlubin našeho nitra, promítáme do prostoru své divadelní představy. Vytváříme odlišný čas, který vychází od včera do dneška a zítřka. Naše tělo je prostředkem vyjádření obrazu, který se vylíhne z umění gesta, bude jako slovo prubířským kamenem komunikace. Potřebujeme tuto hlínu, abychom uhnětli podstatu života. Naše oči a srdce jsou prodchnuty vědomím této paměti, která se zdá být pomíjivá, ale v reálu je věčná. Děkuji svým divákům na celém světě za krásné chvíle, které mi darovali.

 

A tak pozvedám jednu ruku k pomyslnému přípitku a druhou, která se opírá o mou křehkou duši, imituju tyto verše na pavučince básníka Valéryho: „Zvedá se vítr, pokusme se s tím tedy také žít!“

 

Otevřela se opona, v kuželu světla stojí „Malíř“, později naznačuje a vyjadřuje „Stvoření světa“, pak se stane „Požíračem srdcí“ a andělem, nádhernou stylovou pantomimou, kdy anděl, procházející tolika nástrahami si musel uvědomit, že mu jsou ODPÍRÁNY. Je tu proměna s výrobcem masek, jedna z nejpozoruhodnějších stylových pantomim, jaké jsem mohl ve světě poznat.

 

„Stylové pantomimy odhalují naše divadelní záměry, jako partitura ukazuje hudební škálu pestrosti. Každé umění vytváří své dimenze. Stylovými pantomimami, MimoDramaty, je naše umění těsně spjato s křehkostí člověka.

 

A kam se ubírá nyní, s moderními vymoženostmi jenom ne moderního myšlení volnomyšlenkářské sekvence? K tomu zrcadlu, které odráží naši rozpolcenost nebo naději, která je předzvěstí neposkvrněné či nezasviněné svobody. Hledáme obraz ráje, založeného na iluzi mýtu. Vzpomeňme Mentorského nabádání Saint–Exupéryho, který vložil do úst Malého prince notoricky osvědčená slova: „Podstatné nespatříme okem, to poznáme jen srdcem.“

 

Chtěl bych těmito krásnými pomůckami a nápovědou stylových pantomim vyvolat jakési tajemství a tak se dotýkat krásy, kterou v sobě lidstvo má.“

 

Jsme s Marcelem Marceau v „Parku“. Stylovou pantomimu jsem zahlédnul v jeho podání už na mnoha pódiích. Zdá se mi, že je stále dokonalejší. Rafinovaně. Dokonalejší především ve vnitřním rozměru. Jsou zde hovorní i mlčenliví, jsou zde psi a je zde i ticho, je zde pošetilost i vroucná horoucí láska, je zde ochabující život i jeho navracející se naděje. A to všechno dokáže Marceau opsat elipsou jednoho či více gest; jsou zde neteční, lhostejní i vemlouvavě užvanění tvorové planety parku. Pohybovými prvky „mimické plasticity“ tu Marceau charakterizuje tělem, gestem i výrazem všechno, co se ten den, to dopoledne nebo ten večer v parku událo. Jsme strženi a okouzleni jeho výkonem, jedinečnou stylizací. Etiénne Decroux vytvořil pravdivá pravidla, ale Marcel Marceau je velmistrem tohoto obrovského šachového partu. Akhenatone, „Métèque Et Mat“ ke dnešním narozeninám, pěkných 46 let dalšího života do toho umírání v Olympique Marseille.

 

http://www.youtube.com/watch?v=lOQuS67oISM

 

 

ČTYŘICÁTNÍK BIP

 

„Bip je plodem fantazie mého dětství, obklopují ho postavy, které nejsou horší ani lepší než on sám, je poetickým a burleskním hrdinou naší doby.“

 

Vyznání umělcovo platí od doby, kdy tato postava vstoupila poprvé na scénu. Bylo to 22. března 1947 v Théâtre de Poche. Musím přiznat, že jsem viděl napodobovat Marceauova Bipa na nejrůznějších představeních; dokonalých i méně dokonalých, ale mistrovství jeho tvůrce se asi nikomu jen tak nepovede pokořit.

 

Je to zřetelné ve chvíli, kdy se setkáváme s jeho podáním „živě“. Celuloidový pásek ani videozáznam přeci jen nesvedou to, co umí přenést akčně dostatečně živý kontakt. „Bip krotitelem“ je číslo, které s jistotou představil furiant českých taškařic Ladislav Fialka. Bipova „Davida a Goliáše“ jsem viděl v podání taliánských mimů. Ale třeba Bipovu „Sebevraždu“, kterou předvádí Marcel Marceau v nesčíslných proměnách a tragikomických variacích, až nevíte, jestli se tomu smát, nebo ze slušnosti plakat, musí člověk rozdýchat v prostoru, kde právě on působí, v gestech i tichu, kde hostuje jeho osobnost.

 

Oči má černě podbarvené, odložil deburauovskou čapku, jeho šedá kazajka s pruhovaným tričkem a bílé kalhoty se liší od pierotových ošuntělých šálů. Na hlavě má cylindr, na jehož vrcholku se chvěje rudá růže, královna vegetace. Zápasy jsou zápasy současného vychýleného světa od normálu, ale on je jak Don Quijote, bludný rytíř bojující proti větrným mlýnům existence. Bip je potomkem řeckých a římských mimů a Pedroliana z Commedia dell´arte, vnukem a vnuknutím namoučněného pierota poezie, mluvčího lidu, který se zrodil v revolucích 1789 a 1848. Je také chudý příbuzný hrdinů Charlese Dickense. Jméno Bip je odvozeno od Pipa, hrdiny „Nadějných vyhlídek“. Zde je lidovou postavou, která se v prastaré Paříži opírá o svítilny, zažloutlé a popraskané stářím. Ale Bip je také synem Charlie Chaplina, který nás v dětství roztomile okouzloval a dodnes rozechvívá naše humanistické cítění.

 

„Zůstat mladým vyžaduje značné úsilí,“ tvrdil Jean Cocteau. A právě tím je Bip obdařen, touto nevinností našeho dětství, ale také jasným rozumem muže, který poznává křehkost bytí. Po čtyřiceti letech nacházíme v divadle někoho, kdo nám odhaluje naše tužby a zážitky, naše zápasy se sny, honička s nervy v barvitosti, s každodenním životem.  Slovo a mlčení mají tentýž dopad, ale různý význam. Slova jsou plna pravd a bohužel jen polopravd, křivd, sebeklamů, povznášejí, zraňují, odrazují a objasňují základy života, ale vše končí tichem a právě tam začíná NAŠE UMĚNÍ. Protože je za hranicí nečistých slovních polucí. A z této meditativní tiché hudby se rodí postavy, které se proměňují.

 

„Bip nemůže zestárnout, protože tvorba je věčné mládí, V+W: ať se mládí dosyta vydovádí. Bip je ten, který přežil, symbol, který vzešel z kořenů našeho bytí. Bip je obklopen neviditelnými postavami, s nimiž se ztotožňuje ve světlech reflektorů, následuje jedna proměna za druhou. Bip je hrdina divadla Funambules a současného světa, miluje jednoduše Slunce, Měsíc, oblohu hvězd a vesmír, ale má také na zřeteli jadernou hrozbu. Je pamětníkem dovedy Einsteina, profesora Piccarda a vědců, kteří sestrojili hravé sputniky, bude snít o vesmíru a vzdálených planetách, ale až zhasnou světla na velkém jevišti, navrátí se do staré pařížské uličky a opře se v nějakém koutě o zapomenutou lucernu, protože se zrodil na pařížské dlažbě. Bip se objevil a mizí mžikem jako Malý princ.“

 

Takhle tedy vzpomíná a přemýšlí klasik pantomimy Marcel Marceau. Samozřejmě, že jeho Bip je jakýmsi úhledným i průhledným zrcadlem doby, světa, je proměnou, je neustálou metaforou vynalézavého světa. A my, co jsme ho sledovali na jeho pouti životem, jak na divadle, tak v ostatním umění, musíme dosvědčit, že došel i k neuvěřitelné preciznosti a dokonalosti.

 

„Je stále lepší a dokonalejší,“ řekl jeden jeho divák.

„Je nejlepší, jaký kdy byl,“ usoudil jeho následovník a pokračovatel národní umělec Ladislav Fialka.

 

Marceau zvládl svojí pantomimickou formu, formuli jedna, kdy dokáže proměňovat a přeměňovat skutečnost v mýtus, a naopak, baby.

 

 

Tak něco víc na zasmání?

 

Vítejte hravě v realitě dospělých:

 

http://www.youtube.com/watch?v=nI2PxB0Xjio

 

coldcut crew „off to work“

mix with james brown 7 dwarfs and louis armstrong

 

 

HERKULES

 

Páté největší souhvězdí leží západně od Vegy mezi souhvězdími Lyry a Severní koruny. Tvarem připomíná křivé H nebo K. Objekt na Herkulově pravém boku vypadá jako chlupatá hvězda. M13 je nejjasnější hvězdokupou severní oblohy. Menu založené na výdobytku oblohy obsahuje kolem jednoho milionu hvězd, stačí si vybrat tu, která vám zachutná. Roku 1974 byl k této hvězdokupě vyslán silnou vysílačkou radiový signál určený jakékoli mimozemské civilizaci, zkoušející prostopášnost jen bez hvězdných válek. Vysílání obsahovalo informace o naší sluneční soustavě, planetě a lidstvu, who is who, takový Putin není ani kolosem, ani kolečkem v IQ rotaci, jen pátým kolem u vozu globálních nejistot poháněných dvěma motory ziskuchtivosti a licoměrnosti. Radiový signál se k některé ze soustav dostane nejdříve za 25 000 let, odpověď tedy může lidstvo, bude-li ještě nějaké, očekávat za dvojnásobek této doby.

 

Herkules (u Řeků Hérakles), syn Dia a smrtelnice Alkmény byl snad nejproslulejším hrdinou všech dob. Už v dětství měl takovou sílu, že vlastnoručně uškrtil dva hady, kteří se jej chystali zahubit. Pro lidskou zákeřnou zmiji neváhal použít přirovnání: dej si dobrý pozor, přetrhnu Tě jako hada! Proslavil se především splněním dvanácti úkolů, které mu dal jeho příbuzný Eurysteus, král Mykénský. Herkules musel zabít nemejského lva a hydru, které připomínají stejnojmenná souhvězdí, vyčistit Augiášovy chlévy, kde byl nastřádaný čpavek i dusík, přivést divokého krétského býka, stáda obra Geryóna a Kerbera – pejska z podsvětí, získat pás královny Amazonek, přinést zlatá jablka Hesperidek (viz souhvězdí Draka). Herkules všechny úkoly splnil do puntíku. Kromě toho vykonal ještě mnoho oslavných (ozdravných) činů, účastnil se například výpravy argonautů.

 

Nakonec ale padl lstí a byl potom vzat mezi bohy na Olymp.

 

 

http://www.youtube.com/watch?v=tPaV--ShlUY

 

This Beat Kicks (Chad Beat Remix) / Having Fun / Back To Burn

 

 

 

JAN KAŠPAR DEBURAU

 

      31.7.1796    KOLÍN          ۞    17.6.1846      PARIS

 

 

Dnes by byl J.K.D. akorát k vidění zapíjející svoje narozeniny v bureau, v kanceláři… ale neplatí to o něm, poněvadž žil již před 216 lety a takovými 26 měsíci…

 

„Byl umělcem své doby v tom nejlepším slova smyslu. Lid ho miloval a stal se legendou, která ji překonala a nesla její poselství na práh naší doby.“  Ladislav Fialka

 

*

 

Na bulváru du Temple se tenkrát v horkém červnovém odpoledni roku 1846 sešlo mnohem víc zvědavců než kdy jindy.

 

Nelákali je však akrobaté ani provazolezci, kejklíři, šašci ani kouzelníci, kteří se tu předháněli, aby vydělali nějaký ten frank. Všichni lidé z pařížských předměstí netrpělivě čekali, až se otevřou pokladny divadla Funambules, kde měli znovu spatřit svého Pierota. Nic jim nevadilo, že to bude v tak obehrané hře, jakou je Pierotova svatba, nepřišli tam sledovat děj, který tak dobře znali, ale chtěli pozdravit svého miláčka, o jehož nemoci se po několik týdnů denně dovídali z bulletinů, jež ředitelství divadla vylepovalo na vrata.

 

Ošuntělé hlediště se zaplnilo do posledního místečka, na galerii by jablko nepropadlo, hluk a výkřiky přehlušovaly árii z Gluckovy Armidy.

 

Konečně zaduněly tři údery holí do podlahy a opona šla nahoru. Jeviště představuje venkovskou krajinu, hlaholí zvony, přichází svatební průvod. Novomanžel Pierot s bílou květinou na plandavé haleně si vede svou Fifi, za nimi důstojně kráčí ostatní svatebčané.

 

Ještě neudělal první gesto, když hlediště vypuklo hromovým „Bravo!“ A znovu a znovu. Diváci byli k neutišení, zmlkli teprve ve chvíli, kdy Pierot, s nímž se vždycky pojilo veselí, ustrnul s rukou na srdci a po jeho bílé tváři mu stékala opravdová slza. Ne, to nebylo gesto z pantomimy, byl to projev hlubokého dojetí a vděku.

 

Po půlnočním představení čekaly na něj zástupy u vchodu pro herce a znovu vyvolávaly jeho jméno. Mlčky stál před nimi v příšeří letní noci, jen bílá kytička ženicha svítila na tmavém suknu jeho kabátu.

 

„Byla to kytice jeho zasnoubení se smrtí,“ napsal tehdy ve své zprávě o posledním vystoupení pařiče Jana Kašpara Deburaua jeden z jeho obdivovatelů, mladý literát Champfleury.

 

Pár dní nato, sedmnáctého června 1846, život velkého mima zhasl a rozhostilo se po něm smutné ticho.

 

 

OD PAŇÁCI K PIEROTOVI

 

Kdybychom měli stopovat tok jeho života až k pramenům, dostali bychom se z tohoto rušného zákoutí Paříže k nám, do českého Kolína. Jeho otec, Philippe Deburau, rodák z Amiensu, původně tkadlec, potom provazolezec, tam žil na přelomu osmnáctého a devatenáctého století jako prostý vojín rakouského pluku, k němuž se dal naverbovat. V Kolíně se také oženil s Kateřinou Kráfovou, chudou služkou, o níž víme jedině to, že jí bylo dvacet let a že neuměla ještě číst, ani psát.

 

Týden po velkém požáru, který zachvátil Kolín 24. července roku 1796, se sešel v děkanském kostele chudý hlouček, aby tu pokřtil chlapce jménem Jan Kašpar. Narodil se jako druhé dítě v rodině vojáka Deburaua, později k němu přibyly ještě dvě.

 

Když v té neklidné době přitáhly do Čech pluky sboru prince de Condého, vstoupil Philippe Deburau jako ošetřovatel do jeho lazaretu, prodělal s ním bludnou pouť po Evropě, ale nakonec se s rodinou pěšky vrátil zpět do Kolína. Pokoušel se tam získat povolení, aby se směl živit jako akrobat nebo loutkář. Marně – o tato „mechanická umění“, jak je označil krajský úřad, nebyl zájem.

 

A proto znovu do světa! Kudy se potáceli, těžko soudit. Asi Německem, Rakouskem, balkánskými zeměmi, došli až do Cařihradu a na všech štacích předváděli svá akrobatická čísla. Jen jedno je jisté: ne sláva, ale bída je provázela, i když se všichni tolik snažili.

 

Jen Jan Kašpar jako by byl z jiného hnízda. Nevydařil se, ničím se nepodobal svým mrštným sourozencům, nikdy se nenaučil balancovat na laně a metat salta na udusaném plácku. Provázel ho posměch a otcovy pohlavky. Ale i on si musí vydělat na chleba. Ať tedy dělá paňácu, jenž padá na nos, když napodoboval své sestry a bratra Frantu. Alespoň v tomto kontrastu jejich výkony líp vyznějí. Ať vybírá vstupné a přestávky bude vyplňovat obhroublými žerty, které se v té branži tradují od let commedie dell´arte. Je k tomu předurčen už svou figurkou – vytáhlý, samá ruka, samá noha, směšný už na pohled.

 

Takový byl úděl Jana Kašpara až do doby, kdy Deburauovi překročili hranice Francie a zakotvili v Paříži, aby se tu pokusili prosadit jako akrobaté.

 

A prosadili se. Byli tak dobří, že jim divadlo Funambules nabídlo angažmá za zhruba stejný plat, jaký si vydělávali na ulici, Jan Kašpar byl přijat „nádavkem“. Dělal statistu, hrál nepatrné roličky, byl zkrátka služkou pro všechno, až – jak se to občas v divadlech stává – zasáhla do děje náhoda. Nutný záskok. To když populární mim Blanchard náhle odešel po prudké rozepři s ředitelem z divadla. Bez Pierota se ovšem pantomima hrát nedá. Kdo ho nahradí?

 

Tenkrát si Jan Kašpar poprvé navlékl kostým, pomaloval obličej bělobou – a světe div se – ten hubený čahoun si rázem získal hlediště. Nepostával zbůhdarma v zákulisí.

 

Trvalo však ještě řadu let, než získal takovou autoritu, aby mohl prosadit vlastní představu Pierota.

 

 

JAKÝ BYL?

 

Jak vypadal a jak se oblékal pro roli svého Pierota a pro ostatní pantomimické role, dokládají dobové kresby, ale čím se stal vyhlášenou „legendou, jež předčila svou dobu a nesla její poselství na práh dnešní doby“, se zachovat nepodařilo. Jde o umění, které se nedá cele vyjádřit žádným prostředkem – umírá v okamžiku svého zrodu.

 

Pravda, jsou tu svědectví současníků, ale jejich slova vyjadřují jen subjektivní dojem, a to ještě jen v hrubých rysech.

 

George Sandová v něm například viděla umělce nad jiné vážného a svědomitého, jenž nikdy nebyl syt svým uměním.

 

„Neznepokojovat se tím,“ píše ve svých pamětech, „zda obdivuhodně jemné podrobnosti jeho fyziognomie a originalitu jeho výtvorů oceňují umělci nebo chápou naivní duše. Pracoval pro své uspokojení, aby zkoušel a uskutečnil svou fantazii, a tato fantazie, která se zdála tak spontánní, byla vždy nastudována s velkou pečlivostí…“

 

Přes šaškovství jeho divadelního žánru v něm viděla velkého umělce, jemuž přísluší titul Mistra.

 

Jeho Pierot se během let na hony vzdálil od všech předchozích Pierotů, jak se utvářeli po staletí. Tato pantomimická postava má totiž bohatou historii. Bílého mima lze spatřit už na pompejských freskách, šestnácté století přivedlo na jeviště Sierra, fanfaróna vždy nešťastně zamilovaného a klamaného, jenž se oblékal do dlouhé košile a hlavu pokrýval slaměným kloboukem, v Itálii se zrodil Pulcinella, jehož humor prozrazoval hlupáka, a přímý předchůdce Deburauova Pierota byl typ naivního a ospalého nešiky.

 

Deburau zasáhl nejen do masky, ale časem i do povahy této role. Někdejšího člověka volných mravů obdařil jemnými způsoby, jeho vulgární pažravost změnil v mlsounství, zhýralost v galantnost, šaškovskou nevázanost v jízlivý posměšek a přihlouplou naivitu v chytrost, takže toho nebylo zrovna poskrovnu.

 

Zatímco ostatní tradiční postavy pantomim reprezentují bohaté měšťáky, Deburauův Pierot zosobňuje lid. Je to pária, jenž si je vědom, že je bez práv, a proto se musí spolehnout jen na sebe. Je stále ve střehu, i v nejzamotanějších situacích umí zachovat ledový klid, má postřeh v očích a mrštné nohy.

 

To všechno vyjadřoval Deburau co nejstřídměji. Používal drobná gesta, místo obhroublého šklebu jen náznak úsměvu a prchavé rozvlnění obličeje. Nic mu nebylo vzdálenější než patos, vyumělkovanost a nepřirozenost.

 

Prostí lidé, kteří navštěvovali Funambules především, Deburauovi rozuměli; kdykoli se objevil na scéně, zavládlo v hledišti hluboké ticho. A přitom byl tento velký mim vázán librety, o nichž se těžko dalo mluvit jako o uměleckých dílech. Kam mohl dospět, kdyby pro něj psali hry autoři jeho úrovně. Nemohl se zcela vymanit z předepsané role, mohl ji jen uhladit, zjemnit. I scény svádějící k vulgaritě dokázal předvést s takovým vkusem, že se nemohly dotknout ani nejcitlivějšího diváka.

 

 

LID HO MILOVAL

 

Po překvapivém debutu našel Deburau svůj svět, jímž se stala prkna divadla Funambles, našel si obecenstvo, které ho mělo rádo, našel i ženu, s níž se oženil; a třebaže ho nouze neopouštěla, zdálo se mu, že se před ním otevírá šťastný život s výrazně nezapomenutelnou etapou.

 

Byl to jen prchavý přelud. Pocit štěstí mu nevydržel ani tři měsíce. Jen tak dlouho trvalo jeho manželství. Ovdověl, zadlužil se, a když se rozpadla i jeho rodina, zůstal zcela na holičkách.

 

Zbylo tu však divadlo, a tomu se vedlo dobře. Hrálo se denně sedm až osm představení, za Deburauem se hrnula polovina Paříže – ta chudší – jeho hvězda zářila stále jasněji. Jen jeho plat zůstával téměř stále stejný. To, co jiní herci dostávali za jediný večer, on dostal za měsíc. Nestěžoval si, nešilhal po lepším angažmá, zůstal věrný svému divadlu a svým divákům.

 

Jeho portrét by však nebyl věrný, kdybychom v něm viděli jen herce, jehož svět vymezují prkna jeviště.

 

Paříž v té době opět vřela. Když Karel X. rozpustil sněmovnu, do vlády jmenoval nejreakčnější royalisty a zrušil svobodu tisku, vyrostlo v ulicích přes čtyři tisíce barikád, na nichž padlo víc než dva tisíce Pařížanů. Když Lafayette obnovil Národní gardu, zaměnil Deburau svou rozevlátou halenu Pierota za tmavomodrý kabátec člena občanské milice. Získal tam opravdové přátele, kteří se za něj postavili v nejtěžší chvíli jeho života.

 

Pařížané věřili, že červencová revoluce zahajuje období svobody, nový proud vtrhl i do kultury, romantismus uchvátil mládež, která v Deburauovi objevila svého Pierota. Třicátá léta vynesla Deburaua k novým úspěchům, chodili se na něj dívat i herci velkých divadel. Opera mu nabídla oslnivé angažmá. Deburau odmítl. Měl rád své ubohoučké doupě Funambules, kde si s diváky i beze slov vzájemně tolik rozuměli. Nevyužil nabídky Opery ani k tomu, aby požádal o zvýšení mzdy ze mzdičky. Na to byl až příliš hrdý.

 

I tak se mu opět zdálo o štěstí. Těšila ho oblíbenost, kterou mu diváci nedokázali neprojevit, prožíval v pohodě nové manželství, radoval se z dětí.

 

Až přišlo kurevsky osudové černé pondělí 18. apríla 1836. Usmrtil člověka. Ten jemný, laskavý a dobrácký teoretik humoru v praxi Deburau měl náhle na svědomí nejtěžší vinu všech vin. Stalo se tak na cestě do vesničky a zapadákova Romainville, kam si jarního dne Deburauovi vyšlápli na výlet. Potkali se tam s družinou oprsklých mladých lidí, z nichž jeden začal Deburaua bezdůvodně urážet. To se ještě přemohl, ale když útočník plivl jeho ženě do obličeje, nedokázal již déle zachovat stoický klid, došlo ke střetu, při němž Deburauova hůl dopadla na hlavu mladíka, který ještě týž den zemřel.

 

Následovalo zatčení, vazba, čekání na soud, doživotní pocit zmařeného dne díky takovému kreténovi.

 

Nebyl obviněn z vraždy, ale i prosté zabití mu mohlo vynést až deset let nucených prací. Zachránit ho mohlo jen zproštění viny. A právě tenkrát prokázali jeho druzi z Národní gardy, jak moc mu věří a jak si ho náležitě váží. Zaslali soudu svědectví, v němž se za něj postavili – do jednoho muže je podepsal celý druhý prapor, k němuž Deburau vždycky patřil.

 

Soudní proces se konal 21. května. Prožívala to celá Paříž, nejen ti v soudní síni. Skončilo to tak, jak si přál Deburauův obhájce, mladý advokát Delange, jenž apeloval na porotu:

 

„Pánové, končím jediným slovem: Deburau strávil svůj život tím, že rozesmával, nuže, neodsuzujme k slzám tohoto počestného muže!“

 

Skončilo to tak, jak doufali Pařížané.

 

Porotě stačilo k poradě pouhých pět minut, aby jednomyslně prohlásila:

 

„Obžalovaný je nevinen.“

 

Zpočátku se Deburau bál opět vystoupit na jeviště. „Nemám k tomu srdce,“ psal z vězení svému příteli. „Nemohu se víc dotýkat hole, aniž by mě pálila a zastavovala srdce. Tato smrt bude vždy odstrašující blok mezi mým obecenstvem a mnou.“ Ale už čtvrtý den po verdiktu v procesu hrál a představení se stalo jeho triumfem.

 

„Nenajdeme snad odpověď na tajemství jeho umění spíš v jeho pohyblivém, dýchajícím a tedy živém odkazu smát se, než na faktech a legendách, které spolu tak dlouho svádí souboj o pravdu?“ ptá se Ladislav Fialka ve své předmluvě k zasvěcené knížce Jaroslava Švehly Deburau – nesmrtelný strýc pan Pierot. „Jeho pokračovatelé, ať již v bílých kostýmech a maskách pierotů, nebo v hadrech a parukách klaunů, přinesli něco z jeho klidu, balzám na nervy, pohybu a gesta až do našeho století stvořeného také pro balzám na nervy. Byla to tradice jeho sugestivního odkazu, co dalo základ ke zrození umění moderního mimu. Etienne Decroux a jeho žáci Jean Louis Barrault a Marcel Marceau, plni obdivu a úcty k Deburauově osobnosti, vytvořili svou inteligencí, představivostí a tvůrčí vůlí i schopností základy nové pantomimy, nového živého a laskavého umění smát se navzdory i sebevíc krušným okolnostem…“

 

 

NIKDY?

 

Nikdy do mě nerafne retardované pruzení u zpátečních zmatených jedinců

nikdy není dost akcií a aktivit v provozech pábitelsky vlídných dobrodinců

chceš být taky božsky osvícená Lady, jak náboj ženství prozkoumává Ježíš?

poklady máš předurčeny, tyhle budiž okem v hlavě, s tolika nápady vše střežíš

Ježíš je má prestiž, Ježíš nikdy nemá exaltovaně proč zklamat

Ježíš je semínko naděje v předem prohraném souboji dramat

hm Česká republika má ustálenou pověst sporadicky nevěřících Tomášů

špatnou adresu měst, kde Pierot má po krk sporně pochybných boháčů

špatnou úroveň morálky půjde zvelebit svorně zvolna

ale Slunce svítí pro Herkuly, jejichž síla je výborná

grafický malíři, Blanický rytíři, tragický počet porcovaných kaší na talíři

létající talíř po hlavě a Čechy náleží k Moravě jak mírná kalorie s lanýži

jistota jobu na pranýři, nejistota nerozbitné ulity u elity vyvíjí tempo hlemýždí

cestování s trochou výdobytků a s čísly kilometrů, spoje Tvoje zas mi do ztracena ujíždí

máte chuť a máte čas a hlavně máte vždycky netušené možnosti

semknout se ve větší celky – které nebudou odrazem lstivosti

i řevnivosti snad v pyšné plyšové hračce ukotvené s pružinkami molekul

mládí vpřed a předsudky odhoďte stranou, aby odpadky jeden mořeplavec obeplul

aby suchozemec pochopil význam země, tak se musí snažit na souši

pěstovat oázy a extázi a magické chvíle dobrých dní na výstavní bázi

co zaseješ, to sklidíš a vidíš sílu v soustavě s grácií, tolik soudí pro činy hlasy

 

 

ALBERT SCHWEITZER

 

     14.1.1875   KAYSERSBERG BEI COLMAR         ۞     4.9.1965   LAMBARÉNÉ

 

 

„Naše zem požírá vlastní děti.“

 

Starý náčelník domorodého kmene na řece Ogooné

 

*

 

K rektorovi štrasburské univerzity vstoupí mladý muž temných rozcuchaných vlasů, černých očí a energického vzhledu.

 

„Přišel jsem vám oznámit, abyste se mnou v příštím roce nepočítal.“

 

„A co budete dělat?“

 

„Pojedu do Afriky,“ říká mladý muž.

 

„Do Afriky? A co vaše profesura na naší univerzitě? Už se vám nezamlouvá? A vaše hra na varhany? Tomu všemu chcete dát sbohem?“

 

„V Africe je mne víc potřeba. Četl jsem o havarijním stavu nouze domorodců. A hodně jsem o tom přemýšlel. Došel jsem k názoru, že my bílí se nestaráme o černé tak, jak bychom měli. Co jim dáváme? Kořalku a nemoci. To je všechno.“

 

„A vaše kniha o Bachovi? Vyšla přece ve dvou jazycích. To hodláte v Africe pokračovat ve své spisovatelské dráze?“

 

„Právě ta knížka mi společně s koncerty a podporou mých přátel umožnila, že mohu vycestovat do Afriky. Nikoli jako turista, nebo obchodník, ale jako podpůrný lékař.“

 

„Jen, abyste, doktore Schweitzere, nelitoval,“ povzdechl si rektor, ale pak udělil žadateli svůj souhlas.

 

*

 

O několik měsíců později, v dubnu roku 1913, sestoupil onen mladý muž z paluby malého kolesového parníčku na rozpálený hnědý břeh řeky Ogooné v Gabunu, nedaleko vesnice Lambaréné. Doprovázela jej manželka Helena, se kterou se nedávno oženil. V sedmdesáti pevných truhlicích si přivezli dohromady hromady obvazů, knih a také speciální klavír, který mladému muži věnovala Bachova společnost.

 

Přijeli na dva roky. Kdyby jim tehdy někdo oznámil, že je tu bude čekat půl století perné námahy, že se svého dobrovolného závazku ve prospěch vesnice Lambaréné na této zemi již nikdy nezbaví, kdo ví, jak by se na to tvářili. Až těch víc než padesát let uplyne, rozloučí se s rakví Alberta Schweitzera jeho žáci i obdivovatelé z celého světa. Budou to lidé různých zájmů, profesí i politického spektra vyznání. Mnohé nespojuje vlastně vůbec nic – jen obdiv k jednomu skromnému muži. Humanistovi, filozofovi, varhaníkovi i hudebnímu teoretikovi. A také lékaři, spisovateli, držiteli Nobelovy ceny míru. Velkému doktorovi, Ogangovi…

 

Na svou cestu do Afriky se vydal z Alsaska, ovládal proto od dětství důkladně neošizenou němčinu, avšak ještě lépe francouzštinu. Narodil se v rodině evangelického pastora jako první syn. Rodiče nebyli zámožní, ale svým dětem vštěpovali lásku ke knihám a k hudbě. Albertův dědeček z matčiny strany byl velkým znalcem a milovníkem varhan, sám je dokázal konstruovat i opravovat, otcovi předci se věnovali učitelství. A tak se malý Albert, dříve než zvládl abecedu, začal učit na fortepiano. Hudba jej pak již neopustila po celý život.

 

„Na gymnáziu“, vzpomíná později v autobiografické knížce Z mého života a díla, „jsem se zajímal o historii a přírodní vědy. V jazycích a v matematice jsem musel vynakládat velké úsilí, abych dosáhl aspoň částečného úspěchu. Avšak časem jsem našel zalíbení v přemáhání obtíží a v osvojování toho, k čemu jsem neměl výjimečné vlohy.“

 

V roce 1893 odmaturoval a musel se rozhodnout, co dál podnikne. Nejraději by se věnoval hudbě, krátce proniká do tajů varhanní hudby v Paříži, ale pak se vydá do Štrasburku. Bude tu na zdejší univerzitě studovat hned na dvou fakultách najednou. Na filozofii a na teologické fakultě. Obě pak ukončí disertační prací a stane se na čas vikářem kostela svatého Mikuláše.

 

Jeho zájmy jsou v té době velmi obšírné. Připravuje se na univerzitní kariéru, je soukromým docentem univerzity, hluboce se zajímá o hudbu a hru na varhany. Studuje Bacha. A vedle toho se začíná zajímat i o sociální nerovnosti a nekončící problémy. Je možné nějak ulevit těm nejchudším, kterým sílící hamižnost přináší místo povznesení jen větší strasti a duchovní bídu? Aktivně se podílí na kampani za zřízení městského sirotčince.

 

V této době se seznámil s Helenou Bresslau, dcerou významného berlínského historika. Helena si našla svou vlastní cestu, věnuje se učitelské dráze. Jednoho dne přivedla své žáky na hodinu zpěvu do nedalekého chrámu, a s nelibostí shledává, že sedátko u varhan je již obsazeno neznámým mladým mužem. Jeho hra ji však zaujala, a později se prostřednictvím společných přátel mohou o sobě navzájem dozvídat víc lákadel. Oba podvědomě cítí, že svět kolem nich není ani symbolicky spravedlivý. A oba to považují za svou osobní výzvu. Helena se přihlásí do ošetřovatelského kursu. A Albert? Jednou si náhodou přečte článek v časopise francouzské misionářské společnosti. Hovoří se tu o problémech misie v Kongu, v Gabunu, o nedostatku dobrovolníků pro práci v tropech.

 

„Když jsem dočetl, klidně jsem se pustil do obvyklého zaměstnání. Byl konec hledání. Své třicáté narozeniny jsem slavil jako člověk, který se pevně rozhodl. Kromě několika věrných přátel nikdo nevěděl o mém záměru vypravit se do rovníkové Afriky…“

 

 

ČLOVĚKEM VŠEM, KTEŘÍ POTŘEBUJÍ ČLOVĚKA

 

Rozhodne se, že vystuduje ještě nezbytnou medicínu. Jen tak bude v Africe opravdu užitečný. Těch, kteří přicházejí hodnotit bezvýchodnou situaci, už přijelo i zmizelo z obzoru hodně, těch, kteří opravdu chtěli přiložit ruku k dílu, bylo snad jako šafránu.

 

Nestydí se znovu usednout do školních lavic na univerzitě, na které již dosáhl vědecké hodnosti. O mnoho let mladší studenti hledí na jeho mohutný profil jaksi s nedůvěrou. Co ten tu pohledává? Mohl jim vyprávět o svém rozhodnutí? Brali by jej vážně?

 

Studium jej stálo hodně sebezapření. Ale nakonec přece jen dosáhl vytouženého doktorátu. Ožení se s Helenou. A pak musí sehnat dostatečnou zásobu léků, kterou budou mít k ruce pro první měsíce, než se zorientují, obvazový materiál, nářadí, trvanlivé potraviny… Kolik doma běžných věcí bude v Africe složitě nedostižným snem? Opustí vymoženosti evropské (prostopášné) civilizace, všechno, co bylo až dosud jejich každodenním životem. V praxi budou uskutečňovat Albertovu teorii o tom, že do třicítky má člověk od života brát plnými hrstmi vše, co mu nabídne. Po třicítce už musí jen vracet s přidanou hodnotou daň. Ale nejen proto zdvořile odmítne lukrativní nabídku rumunské královny. Chtěla by jej uvítat na svém dvoře, za koncerty mu poskytne lákavé zaopatření… Místo toho stojí před misijní stanicí v džungli a ze všech stran na něj dotírají nepříjemné zvěsti.

 

Přijeli do nemocnice, která vlastně ještě není zbudována. Misijní stanice nemá prostředky ani pracovní síly k její stavbě. Afričané pracují na těžbě vzácného dřeva, obchodníci platí lépe než misionáři.

 

A tak začali Schweitzerovi ordinovat pod širým nouzovým nebem a s několika domorodými účastníky se pustili do stavby sami… Jejich každodenní realitou jsou sekery, páčidla, hoblíky a pily. Kdyby mohli přátelé doma vidět Albertovy kdysi tak jemné ruce varhaníka, jistě by se zhrozili… A vedle stále nekončící stavby svědomitě plní své hlavní poslání, kvůli kterému sem přijeli. Snaží se přimět Afričany, aby přijali nabízenou ruku. Kdy konečně pochopí, že jim chtějí skutečně pomoci vytrhnout trn z paty? Bojují proti nepřehlednému a nepřijatelnému množství tabu, které domorodce svazují. A někdy jim připadá, že žijí ne kilometry, ale celá staletí mimo bílou civilizaci, ze které vzešli… Vždyť domorodci nemají často ani nejzákladnější hygienické návyky, jsou zcela vydáni na pospas svým kmenovým kouzelníkům a náčelníkům. A vedle toho jim vládnou bílí dohlížitelé. Schweitzerovi nabízejí základní zdravotnickou péči, ale kdo dá domorodcům vzdělání, naučí je řemeslům, efektivnímu obdělávání půdy? Bez toho se jejich život nemůže hnout k lepšímu. Osamělé oázy na obrovském černém kontinentu nejsou řešením. Dokáže si to bílý doktor sám připustit?

 

Potřeboval by si odpočinout na kanapi, všechno promyslet, vrátit se alespoň na čas mezi své přátele. Jenže v Evropě je mela, první světová válka ničí, co jí stojí v cestě. Dr. Schweitzer a jeho žena jsou poddaní německého císaře. A jako takoví mají přísný zákaz opouštět svůj dům. Albert nevěří vlastním uším. Kam by tady v pralese utíkali? A proč? Přijeli sem přece pomáhat domorodcům, dobrovolně přišli na zdejší francouzské území rozdávat dobrotu… Náčelníka distriktu to nezajímá, u dveří domu hlídá stráž.

 

Čtyři měsíce trvala tato nedůstojná izolace, než se ji přátelům v Evropě podařilo intervencí u francouzské vlády zrušit. Romain Rolland, Charles–Marie Jean Albert Widor nezapomínají, i když je svět náhle rozdělen konflikty. Ale obnovením provozu nemocnice starosti nekončí. Chybí léky, obvazy, prostěradla. A také čerstvé informace z domova. To, co se k nim se zpožděním dostane, jim nepřináší radost. Před koncem roku 1916 se Albert Schweitzer dozvídá o smrti matky. Ocitla se ve špatnou chvíli na špatném místě, byla sražena vojenským povozem. O rok později je dostihne další rána. Jako němečtí občané musí odjet prvním parníkem do Evropy, do tábora pro civilní válečné zajatce. A přece právě v této neradostné době usedá nad stránkami papíru a plní je úhledným drobným písmem. Úpadek kultury ovládl svět, co jej může překonat? Dlouho do noci hoří lampa v jeho pokoji. Jen úcta k životu, tu kdyby všichni vyznávali, kolik trápení by si lidstvo předem ušetřilo. Celý svůj zbývající život se již Albert Schweitzer od tohoto kréda neodkloní.

 

Rukopis knihy, která svůj život začala žít v Africe, s nimi přečká nelehký pobyt v internačním táboře v Pyrenejích a pak v Saint Rémy. Vydá jej až po skončení války.

 

 

NEMOCNICE NA SAMÉM OKRAJI SVĚTA

 

Poválečná Evropa je plná zmatků, hladu a nemocí, jako byla smrtící španělská chřipka i pro Gustava Klimta. A také nadějí v lepší budoucnost. O cestě do Afriky však nemůže být ani řeč. Schweitzer pracuje v nemocnici ve Štrasburku. V lednu 1919 se manželům narodí dcera Renata.

 

Na jejich pobyt v Africe se však ve světě nezapomnělo. Albert Schweitzer vzbuzuje zvědavost a zájem. Varhaník, který léčil v Africe černochy, je zván k přednáškám i ke koncertům. Navštíví Švédsko, kde přednáší o kultuře a etice, koncertuje v Barceloně. Na pozvání přátel přijede i do Prahy. A píše. K Africe se vrátí knihou Mezi vodou a pralesem, která vyjde v roce 1921. Je to nečekaný úspěch, brzy ji přeloží do většiny evropských jazyků. Česky vyjde až v roce 1935, bude se tu jmenovat Lidé v pralesích.

 

Honoráře, odměny za koncerty a přednášky mu umožní, aby se znovu vrátil k myšlence na svou opuštěnou nemocnici. Jeho práce v Africe ještě neskončila. I Helena to uznává. Do Lambaréné však odjede v roce 1924 sám. Žena s dcerkou zůstane doma. Jinak to zatím není možné.

 

Albert Schweitzer má nyní již naprosto konkrétní představu, jak by jeho působiště mělo vypadat. Rozhodne se začít vlastně úplně znovu. V Lambaréné roste nová nemocnice, se vzdušnými domy pro nemocné a trpící, s operačním sálem, s ošetřovnou. Na pomoc mu přicházejí jeho bývalí spolupracovníci, směřují sem i docela noví technici. Ne každý vydrží. Ale ti, kteří to dokáží skousnout, zůstanou navždy.

 

Nezříká se Evropy, žije tu přece jeho rodina, přijímá pozvání na koncerty a přednášky, rediguje své knihy, ale v myšlenkách je stále hlouběji a hlouběji srdcem v Africe. Operuje děti, učí domorodce návykům hygieny, bojuje proti spavé nemoci, malárii, elefantiáze, tyfu a malomocenství. A když je třeba, nosí trámy na střechu nového útulku pro staré či malomocné. Ale nemůže nevidět, že jeho zápas na starém kontinentě příliš nechápou, je sice jmenován čestným doktorem mnoha univerzit, i do Prahy si pro něj přijela delegace v roce 1928 a denně dostává dopisy, které mu vyjadřují podporu, porozumění a sympatie, ale ozývají se i hlasy, které jeho práci jednoduše zpochybňují. Léčí domorodce zadarmo, a co je zdarma, není pro tento svět výpočtářských rozumů jaksi hodno ceny. Jeho nemocnice je pro pochybovače primitivní, domorodci sem přicházejí s celými rodinami, které si v jejím okolí žijí jako v domorodých vesnicích. Evropská hygiena, která ještě donedávna nosila zablácené škrpály nevědomosti, ohrnuje nad africkou realitou nos… Schweitzerova nemocnice pro ně není srovnatelná se soudobou špičkou ve světě. Jistě, jak by také mohla být. Ale kritikové se zapomněli poohlédnout, co jiného je na celém kontinentě srovnatelného s evropskou špičkou… Jeho motýlek pod krkem, jeho láska k Bachovi, který se rozléhá nad zešeřelým pralesem u řeky Ogooné, jeho korespondence s Einsteinem, s Romainem Rollandem, s Ghándím, Lessingem i se stovkami dalších přívrženců, kteří se na jeho práci dívají s nezaujatýma očima – s porozuměním a obdivem, dráždí a provokuje jednodušší inteligenci.

 

Ale pro stárnoucího doktora v pralese je daleko přínosnější věc nový pavilon či odvrátit opoždění zásilky s léky. To, jak jej hodnotí snobové v berlínských či pařížských salónech, mu nepomůže.

 

Konečně se v Lambaréné může znovu objevit i Helena. Renata je v penzionátě a paní Schweitzerová se energicky pouští do zřízení porodnice. Úmrtnost matek i dětí je hrozivě velká, místní kouzelníci však ženy před porodnicí děsí. Dítě se má narodit tam, kde se narodili i jeho otcové a dědové. Kdo je v nemocnici ochrání před zlými duchy? Každý přece ví, že se novorozeně musí hned po nadechnutí natřít bílou barvou, aby na ně duchové nemohli… Lékaři v Lambaréné se rozhodnou pro neškodný ústupek. Má-li ve finále posloužit dobré věci… I v nemocnici budou děti natírat snadno smytelnou barvou, domorodý personál dostane za úkol tuto novinu rozšířit mezi domorodce. Příliv rodiček se prudce zvedá a úmrtnost klesá… Ročně se pak v nemocnici narodí na čtyři stovky miminek.

 

Období klidu a pracovního soustředění nebude mít dlouhého trvání. Helena má malárii, musí se vrátit do Evropy… Albert bude tedy dál svou vzdálenou rodinu navštěvovat jen občas.

 

Jeho návraty jsou spojeny s přednáškami a koncerty, nemocnice v Africe potřebuje další a další peníze. Dary od příznivců jsou sice vítané, ale nestačí.

 

Jeho rozhovory s přáteli jsou plné obav. Často lépe než oni vidí nebezpečí, do kterého se svět znovu řítí. Nacisté v Německu zneuctili hrob jeho tchána, mnozí z jeho evropských přátel budou muset hledat nový domov, nový začátek k uplatnění. Odejde odtud Zweig, i Casals opustí Španělsko na protest proti Frankově diktatuře. Nacisté jsou stále drzejší krysy. Schweitzer dostane nabídku Gœbbelsova ministerstva propagandy k uspořádání řady koncertů. Nevědí, komu píší? Popuzeně jejich IQ odmítne.

 

Když vypukne druhá světová válka, je jeho malá rodina roztoulaná po světě. Albert je v Lambaréné, žena a dcera v Evropě. A tyto roky obav o osud nejbližších, přátel i zcela neznámých lidí jsou klíčem k Schweitzerově neúnavné poválečné mírové aktivitě. S Helenou se mohl shledat až v roce 1941, kdy se jí podařilo odjet z Evropy. S mnoha svými přáteli se již nikdy nesetkal.

 

Poválečná Evropa. Již podruhé za krátké období se novinové titulky hemží tímto výrazem. Nejraději by již zůstal navždy v Africe. Ale nakonec se znovu vydá na cesty. Nejprve za dcerou do Švýcarska, podívat se na vnoučata a pak do Ameriky. Přijal pozvání Chicagské univerzity a na své cestě se tu setká i s Albertem Einsteinem. Nad jejich rozhovorem se vznáší neviditelný přízrak atomové bomby, která zohavila Hirošimu a Nagasaki. Velký vědec si je až příliš vědom zneužití objevu politickými špičkami země. Oba si však uvědomují, že dál se mlčet a mlžit nedá.

 

Schweitzer se vrátí do Afriky. Již dávno ztratil robustnost svých mladých let, vždyť už také překročil sedmdesátku, ale vitalita a činorodost dál fungovala. Přijíždějí za ním přátelé i zvědavci, přicházejí nelíčení pomocníci. A pak jej najde obálka s razítkem Oslo.

 

 

NOBELOVA CENA MÍRU

 

Čekají tam na něj medaile a peníze, zrozené ve zbrojařských továrnách pana Nobela… co asi táhne hlavou starého pacifisty? Přijme je, jeho nemocní je bezvýhradně potřebují… Vypraví se do Osla a bude tu ve svém projevu hovořit pouze o míru. Kolik lidí o něm za existenci lidstva snilo, není již konečně nejvyšší čas, aby lidstvo pochopilo do všech důsledků své jednání, které je může přivést až do záhuby? Je 4. listopad 1954. Albert Schweitzer posílá do světa svou výzvu i osvětu všem soudným lidem.

 

Jeho nemocnice v Lambaréné se stále rozšiřuje. Nemocných přibývá. Ještě nedávno se tu prakticky nevyskytovala rakovina, duševně narušení a nemocní… Není i to dostatečně pádný argument pro všechny pochybovače, pro všechny, kdo se dušují, že jaderné výbuchy, ať již k nim dochází kdekoliv, nemohou lidstvu zase natolik uškodit?

 

Starý doktor připojí svůj podpis k dopisu, který mu pošle L. C. Pauling. I on přidá svůj hlas k výzvě vědců celého světa adresované OSN. Jedenáct tisíc vědců z devětačtyřiceti zemí se snaží varovat svět, dokud je ještě čas k záchraně. Copak nemá lidstvo i bez atomových zbraní dost jiných ožehavých starostí?

 

Dvaapadesát let pracoval pro Afriku. Nezištně. Za cenu osobních obětí. Mnohým připadal jako Don Quijote. A přece si na konci svého dlouhého života dokázal uvědomit nejzávažnější poruchy, kterým svět musel být vystaven. A kterým dodnes musí přihlížet. I to jeho odpůrci nedokázali pochopit.

 

Zemřel takřka za 8 měsíců po oslavě devadesátých narozenin. Mnoho jeho přátel mu již nemohlo stisknout pravici. I Helenino místo zůstalo prázdné. V nemocnici na čas zavládla nejistota. Co bude dál?

 

Již dříve pracovali v nemocnici na delší či kratší dobu týmy lékařů z celého světa. Přijížděli na Schweitzerovo osobní pozvání jako staří známí, po dlouhém dopisování. Byli mezi nimi i obdivovatelé z Československa, jeden z nich, dr. Radim Kalfus z Nové Paky o svém přátelství s Albertem Schweitzerem napsal zajímavou knihu. Vysílaly je sem taktéž univerzity, církve a nejrůznější ochotnické spolky.

 

A právě po této cestě, naznačené již samotným zakladatelem, se nemocnice vydala i do budoucna. V roce 1972 nad ní převzala patronát lékařská fakulta v Bernu, podporu dostává z mnoha zahraničních institucí, které nesou Schweitzerovo jméno. V kratších turnusech se tu střídají lékaři z mnoha zemí, přijíždějí sem studenti medicíny. Hodně se za ta léta změnilo, ale Schweitzerova myšlenka pomáhat nezištně lidem zůstala stejná.

 

 

 

DELFÍN

 

Je to nevýrazné souhvězdí nedaleko souhvězdí Pegasa a východního okraje Mléčné dráhy. Tvarem připomíná souhvězdí Malý vůz, s nímž bývá někdy omylem zaměňováno. Nejzajímavějším objektem souhvězdí byla Nova Delphini 1967, šlo totiž o takzvanou pomalou novu, která nejdřív zvýšila několiktisíckrát svou jasnost, pak nějaký čas nepravidelně kolísala a nakonec opět zeslábla.

 

Podle řecké mytologie je souhvězdí zpodobněním delfína, kterého poslal bůh Poseidon hledat vodní nymfu Amfitríté. Ta se měla stát Poseidonovou nevěstou. Když se o ni Poseidon ucházel, uprchla k titánu Atlantovi. Delfín ji však našel a přemluvil k návratu. Svou úlohu tak splnil a Poseidon se postaral, aby se za odměnu dostal na oblohu v podobě souhvězdí.

 

Podle jiné legendy je to delfín, který zachránil hráče na kytaru, zpěváka a lyrického básníka Arióna. Arión se plavil na Sicílii, aby se zúčastnil soutěže. Loď, kterou se vracel na rodný Lesbos, však byla přepadena piráty. Ti básníka omráčili, okradli a shodili přes palubu. Podle jiné verze to byla korintská loď s nepoctivou posádkou, která Arióna oloupila a donutila jej skočit do moře. Pomalu mu docházely síly a byl by utonul, kdyby se najednou neoctl na hřbetě delfína, který jej nadnášel a plul s ním do bezpečí k pobřeží. Od té doby byli delfíni považováni za posly boha Apolóna, patrona hudby a básnictví.

 

Básník Arión skutečně existoval, žil kolem roku 600 před Kristem na ostrově Lesbu, proslulém mnoha básníky.

 

 

FÉNIX

 

Středně velké souhvězdí typického tvaru je viditelné na jarní obloze jižní polokoule, tedy u protinožců. Leží mezi jižním, u nás neviditelným koncem souhvězdí Eridanus a souhvězdím Jižní Ryba. Jeho nejjasnější hvězda alfa Phe je podobná našemu Slunci a je od nás vzdálena sedmdesát šest světelných let.

 

Fénix je bájné stvoření, o kterém se zmiňuje už starověký řecký historik Herodótos. Říkalo se, že fénix pobýval v Egyptě. Měl purpurové a zlaté peří a ukazoval se jednou za pět set let pouze obyvatelům města Héliopole. Když po pěti stech letech fénix cítil, že se blíží jeho smrt, obalil se na oltáři boha slunce Hélia do myrhy a kadidla, zapálil se a ze svého popela se potom znovu zrodil. Bývá proto považován za symbol nesmrtelnosti. Tvrdilo se, že jeho peří bylo nepotopitelné a bájné bytosti z něj tvořily báječná plavidla, která mohla proplout i největší bouří bez nejmenší újmy.

 

Staří Egypťané nazývali toto souhvězdí Ibis podle posvátných ptáků, kteří se objevovali vždy po Nilských záplavách. Také Ibis byl symbolem nesmrtelnosti.

 



Poznámky k tomuto příspěvku
Bůh s námi (Občasný) - 10.1.2015 >
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
j.f.julian (Stálý) - 22.2.2015 > jen prt prdovi
Body: 1
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je pět + jedna ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter