BOLESŁAW PRUS

☼      20.8.1847   HRUBIESZÓW      ۞    19.5.1912   STARE MIASTO, WARSZAWA

Bolesław Prus, vlastním jménem Alexander Glowacki, takže Hlaváček po našem žargonu ulice, prožil patrně velmi bouřlivou pubertu. Pocházel ze zchudlého šlechtického rodu jako Lobkowicz, který zanedlouho opustil. Zúčastnil se revoluce roku 1863. Její porážka neznamenala jen změnu názorů a životních postojů – ve svém literárním díle sice z píle vždy projevil soucit s trpícími nouzí a bídou, ale sociální otázku chtěl řešit jen reformami nebo dobročinností – ale měla pro něj trvalé nedozírné následky: oční chorobu a fóbii klaustro, strach z neuzavřených prostor. Když k tomu přidáme měkkou a nevýbojnou povahu Ferdy Mravence, není divu, že jeho literární postavy, hlavní hrdinky a hrdinové jeho románů, byli nevyrovnaní jedinci, kteří často jednali rozporuplně, nepravděpodobně a nevěrohodně.

Charakter Prusova díla je utvářen jeho povahou a novinářskou profesí. Prus začínal jako žurnalista, dokonce jako autor humoristických črt a fejetonů. Ve své době byly prý velmi populární, ale z dnešního pohledu by je strčila do kapsy úroveň fejetonů Nerudových. A když se v letech osmdesátých pustil do psaní povídek a románů, odmítal spolupráci s novinami a časopisy šaškopisy, aby ho neodváděly od seriózní literární činnosti. Přesto právě novinařina v něm vzbouzela zájem o konkrétní, detailní fakta skutečnosti skutek utek a o zásadní otázky aktuální polské společnosti, skutek neutek, jen se jaksi někde nedaří probouzet. Nedovolil si ovšem naplno vyjádřit její touhu po svobodě a samostatnosti politické, i když v náznacích a v podtextu tento tón bezpochyby zaznívá. Prus zřejmě dostal lekci v souvislosti s porážkou revoluce a svou hlavní pozornost soustředil především v románech Loutka, Emancipantky a Farao na ženské otázky emancipace, vztahy mužů a žen, na společenské konvence, třídní soutěsky víc než 3 čínské, finanční i myšlenkové. Podle jeho mínění se zřejmě všechny otázky nejlépe a nejzřetelněji zrcadlily v takzvané ženské emancipaci. Dost dobře si však neuvědomil, že boj za rovnost a samostatnost fen ve světě psisek souvisí s osvobozením člověka vůbec. Jestliže se muži chovají k ženám jako otrokáři nebo otroci, jsou stejně nesvobodní a žalostní jako staré rezavé železo, zlato kočičí? Jenom opravdové osobnosti bez předsudků se mohou chovat k sobě navzájem s úctou, bez nedůstojného ponižování a zdržování nad nesmyslem, romantického vzdychání či brutálních nátlaků s rajčatovým pyré.

V tomto smyslu nenajdeme u Pruse ani jednu takovou silnou, svobodnou osobnost. V Loutce (1887–1889) sice vytvořil typ energického a pracovitého obchodního příručího Vokulského, který sám měl ale pocit zbohatlíka, jako by svého bohatství nabyl neprávem. Jeho život myšlenkový, citový i praktický, obchodní, je od samého počátku jakoby v pase rozlomen. Jak říká v románě doktor Schumann, honil se Vokulský vždy za vidinami fata morgana gute morgen, „dokud byl sklepníkem, chtěl se stát učencem, a když se začal učit, zamanul si stát se hrdinou. Jmění nadělal ne proto, že byl kupec, ale že trojčil a bláznil za slečnou Isabelkou Lenckou…“

Jeho jednání je zkrátka prosté dobré logiky. Tím vůbec nechci říkat, že by Vokulský musel být pouhý racionalista, který vždy přesně ví, co má dělat, a že by naopak nemohl dělat to, co vypadá nelogicky. Ale Vokulský je na jedné straně chladný obchodník na procentech zisku, který by mohl být společnosti velmi k užitku, neboť by pomáhal s budováním průmyslu, obchodu, ale i věd a uměleckých disciplín na pevných základech, na druhé straně se však stává hračkou hranatou a obětí koketní, bezohledné a bezcitné fúrie ženského rodu. Ne že by obchodník nemohl bezhlavě propadnout lásce ke koketce, která si ho neváží a vědomky ho využívá a ponižuje bez ostychu. Taková vášeň by dokonce mohla být zauzlením tragické osudovosti. Vadí nám však na něm (o jeho nevěrohodnosti píše i polský kritik J. Kott) nesourodost jeho včelí energičnosti a měkkosti, kdy se chová jako telecí biftek v letech puberty. Kdyby alespoň využil své touhy dobývat, ale nechat se zneužít k tomu, aby běhal do divadla za hercem Rossim a zasypával ho květy jenom proto, že se líbí Isabele Lencké, to je příliš i na tolerantní čtenářky. Jistě tu vadí také falešný také fešný tón sentimentu, který patří spíš do „románu pro služky“ než do literatury odkojené chlíveky, vieweghy. Jak a o co silněji by působil milostný úlet dvou silných osobností v čele s vyzrálostí na čele, střet dokonalosti, který by znamenal pád buď jednoho, nebo obou do peřin.

Je zřejmé, že Prus nikdy neměl v sobě dostatek nezaujatosti a prostého, nezakomplexovaného šarmu k ženám, aby je mohl vylíčit bez přehánění na jednu nebo druhou stranu. Doložme to alespoň několika citáty: „Všechna moudrost spočívá v tom, abychom předstírajíce, že jim věříme, viděli v těch drahých andílcích to, co exkluzivně skutečně jsou… Samice slabší než sám intelekt samce, které proto musí neustále vykořisťovat pomocí různých pochybných manévrů… Jedny ze sebe dělají anděly, jiné zas démony… podle toho, jak to potřebují…“ / „Žádný vlk toho nezhltne tolik, co ženská… Jestlipak mu to stojí za to?“ / „…všechny byly hloupé a špatné! A jak hanebnou roli hrají na světě! Handlíř, který tě chytá za šosy, slibuje ti zlaté hory, jen abys vešel do jeho krámku, ale když se chystáš vejít – kdo to kdy slyšel? – začíná dělat drahoty…! Tváří se tak, jako by ti prokazoval milost, nechá se na kolenou prosit o své zboží, vymáhá pohádkové ceny… A sotvaže tě docela získal, už se začíná ohlížet po jiném kupci… Tohle je žena; nikdy nenaplněný sud Danaid, ve kterém utonou ušlechtilé city, velké rozumy, nu – a těžké peníze…“ Dokonce i Vokulský hlásí světu nakonec o Isabele: „…milujícímu muži je milovaná žena svátostí jako oltář. Ať je to správné nebo není, ale zatím je tomu tak. Nuže, jestliže kdejaký dobrodruh přistupuje k této svátosti jako k sesli a zachází s ní jako se štokrletem a oltář je téměř nadšen takovým zacházením, pak… Chápete? Začínáme připouštět, že onen oltář je opravdu jen štokrle, nic víc.“

Je zřejmé, že Prus se v životě nesešel s velkými otrlými ženskými orlími nezlými osobnostmi, které za emancipaci vážně nemusí bojovat, protože jsou vnitřně nad věcí a svobodné v rozhodování. Zároveň však s jejich odsouzením mohl odsoudit především nenormálnost nemorální společnosti, která pěstuje a vyzvedává zahálku, příživnictví, nezodpovědnost, rozhazovačnost a ostudný mravní úpadek. Prus však neodhalil, odkud vítr vane a proč pramení a s čím souvisejí všechny tyto pokroucené vazby a zcela mylná hierarchie hodnot: jejich zakořeněnost není odvěká a neproměnná šibalská existence, není závislá jen na společenských konvencích a tradici, ale také na postavení vůči carskému Rusku. Odnesla to tedy žena, na jejímž postavení, osudu a charakteru se zrcadlí celá nevábná doba. Bolesław Prus se sice snažil komentovat politické otazníky v deníku starého kupeckého mládence Řeckého (v Loutce), ale je v tom tolik naivity a romantiky, že skutečnost kulhá totálně opomíjena zdravotnickou potřebou – zůstávají jen sny a povzdechy. Je jisté novum, že skutečnost vidíme vlastně ze dvou různých úhlů – jednou z líčení autora, podruhé z pera románové postavy, ale nakonec to vyjde pomalu nastejno jalově bez fí a fíha.

Vzápětí po Loutce napsal Prus další rozměrný román, který rovnou nazval Emancipantky (1890–1893). Jeho hlavním dějištěm je dívčí penzionát, který vede paní Latterová, jedna z mála skutečně energických žen, jaké Prus vytvořil. Jeho smysl pro konstrukci lidí, u nichž jsou dobré a špatné vlastnosti na denním mediálním řádění vzácně a rozvážně vyváženy, si vyžádal i to, že paní Latterová má sice smysl pro spravedlnost, ale jen potud, pokud se netýká jejích vlastních dítek. Ačkoliv nepatří k urozené šlechtě ani nevládne velkým jměním (urozenost a peníze u Pruse vždycky přispívají ke zkaženosti lidských povah), rozmazluje své děti tak, že se z nich stávají příživníci první kategorie (syn Kazimír a dcera Helena), kteří jdou ke svému cíli bez ohledu a jakýchkoli skrupulí. Oba počítají s manželstvím jako s institucí bezva páru, která vyřeší jejich životní, tedy finanční otázky. Svědomí nebo otázka mravnosti, povinnosti a práce pro vlast a skutečně nepovrchní společnost – to je vůbec netrápí. Ani je nenapadne, že působí peněžní těžkosti své matce, která se pod jejich břemenem hroutí a utopí se, i když vlastně nešťastnou náhodou. Paní Latterová by snad mohla patřit k silným ženským postavám, kdyby jí nechyběla slabost k dětem, u nichž se projevily mnohé špatnosti soudobé společnosti; nejenže nic nedělají, ale libují si v luxusu, mají odpor k jakékoli práci, nechtějí zastoupit ani popeláře, a ani nepociťují marnost a prázdnotu svého života. Náhražkou jsou pro ně intriky a klepy, koketerie a nadbíhání.

Takových pustých a zpustlých příživníků vytvořil Prus několik, ať ve varšavské velkoměstské společnosti nebo na malém městečku, odkud pochází Maďa, hlavní hrdinka Emancipantek, nebo Magdalena Břeská. I ta utíká z domova a pracuje jako vyučující v Penzionátě paní Latterové. Nejdřív se zdá, že z touhy po emancipaci, ale posléze se ukazuje, že hlavní důvod byl ten, aby nebyla doma na obtíž. Čili znovu se tu opakuje zřejmě vlastní autorova zkušenost a je dost pravděpodobné, že v Madě je několik vlastností, které měl on sám. Je nesporné, že se snažil pomáhat lidem trpícím ať už fyzicky nebo duševně a byl přesvědčen o smyslu práce jako základního kamene života jednotlivce i celé společnosti v džungli velkoměst, chtěl bojovat za spravedlnost a pravdu nikoli jen abstraktně nebo příslovečnými slovy, ale skutečnými skutky. Maďa ovšem tuto obětavost přeháněla a autor jí prostřednictvím otcova přirovnání dává takovéto rady do života: „Znáš tu naši višni, která se nahýbá přes plot do ulice? Komu se zlíbí, ten z ní oškubává nejen zralé plody, ale i nedozrálé, ba i květy, listí a větve, tobě hrozí to samé… Právě tak zacházejí lidé s člověkem; připravují ho o úspory, o čas, práci, krásu, rozum, srdce, ba i o dobré jméno… O všechno ho připraví, jestliže ho předtím neuchrání vlastní egoismus… A proto je umírněné sobectví dobrodiním, ohradou pro višni… Obětuj se, protože je to v tvé povaze, ale obětuj se pro dobré lidi, a aby dobří lidé z tebe měli víc, chraň se zlých… Pamatuj, aby tě svět neoškubal a nepolámal tak, jako uličníci naši višničku.“ Právě na jejím příběhu Prus přesvědčivě dokázal, jak svět oplácí dobré skutky a snahu pomáhat druhým: nejen nevděkem, ale pomluvou hnusáků a očerněním bahennou koupelí. Tuto povrchnost, intrikánství, neupřímnost a faleš jako školácký a humpolácký hlupák Kopal, koketerie a nadbíhání dokázal Prus vylíčit s velkou dávkou upřímnosti a rozhořčení, ale také zbytečnou rozvleklostí a tedy i nudou. Čtenářka pak skutečně váhá, zda ji víc rmoutí bezcharakternost lidí, kteří se obracejí na čtyráku, třeba jako starý mládenec od jedné nevěsty přebíhá ke druhé, nebo přílišná zdlouhavost a popisnost podobných dějů. Zpodobnit malost a mělkost společnosti a lidí tak, aby působila velice velikánsky, je kumšt, jenž není každému dán. Stejně jako reprodukovat velké a pravdivé myšlenky způsobem, který netrčí z kostry příběhu jako sláma z bot. Takovým interpretem autorových názorů je v Emancipantkách profesor Dembický, v němž podle literárních historiků zpodobnil Prus sám sebe: je tedy možné vyvozovat z jeho názoru na ženy i názor autora? Vzhledem k tomu, že žena a její lidský úděl je Prusovým základním literárním námětem, musíme uvést aspoň jednu myšlenku Dembického na toto téma: „Žena především je a musí být matkou. Jestliže chce být něčím jiným: mudrcem, za kterým šustí hedvábná vlečka, reformátorem s obnaženými rameny, andělem, jenž obšťastňuje lidstvo celé… pak vychází ze své role a končí zkažeností v proklínání druhých nebo tatrmanstvím. Teprve když se uplatňuje v roli matky, stává se žena nám rovnou, nebo nás i strčí do kapsy. Je-li civilizace stavbou hodnou obdivu, je žena vápnem, které stmeluje jednotlivé cihly a činí z nich jednolitou hmotu. Je-li lidstvo sítí, která loví ducha z přírody, jsou ženy v této síti uzly. Je-li život zázrakem, je žena oltářem, na kterém se tento zázrak odehrává.“

Mohli bychom si tedy na tomto místě klást otázku, proč tolik místa a pozornosti věnuje Prus líčení ženy s líčidly výjimečně a až nesmyslně obětavé, jakou byla Maďa(rka), nebo spoustě žen, které jen nastavují pastičky a sítě, aby lapily správného ženicha a manžela, který má spoustu peněz na kontě a ještě dobré nebo vynikající společenské uplatnění, a proč vlastně nikde nenajdeme ženu–matku, která by se ke svému děcku chovala tak, aby byla zřetelná její velká a nezastupitelná role právě v tomto vztahu? Paní Latterová jako matka se chová zcela nesmyslně, protože místo slušných lidí vychovává příživníky, bílé cikány. Úloha Madiny matky je vůbec temná a nepochopitelná, protože Maďa si doma ve vlastní rodince připadá jak parazit. Jedině paní Stavská má ke své Helence laskavý mateřský vztah, ale to je na tolik rozmanitých žen, které naplňují Prusovy romány, přece jen trochu málo! Je možné si to vysvětlit prostě tak, že teorie a praxe ne vždy jsou jedno, nebo že ve svém nejbližším okolí autor žádný takový mateřský vzor nezaregistroval? Ať už je to jakkoli, zůstává nesporným faktem, že si Prus vlastně s emancipací jako takovou prostě neví rady. Na jednom místě píše, že „emancipace dělá z žen divoké husičky“, ale přesto vytvořil několik ženských postav, které se snaží bojovat za rovnoprávnost žen a mužů nebo přinejmenším chtějí prosadit, aby žena mohla uplatňovat právo na volnomyšlenkářský osamocený život. V tomto ohledu je asi sympatičtější Klára Howardová z Emancipantek, prosazující své odvážné názory bez ohledu na důsledky, které dopadají i na její hlavu a které hrdě nese. Jen kdyby se z vůle zvůle autora nestala stejně lacinou ženou jako ostatní, které strkají při první příležitosti hlavu pod manželský čepec. Tak se vlastně z celého jejího boje stává karikatura.

Průzkum mezi čtenářkami napovídá, že největší zájem a popularitu získal Bolesław Prus svým románem Farao (1895–1896) o egyptském vládci z 11. století před Kristem. Autorův vyprávěčský talent se tu mohl vyblbnout do sytosti a bez zábran z neúspěchu. I když je zřejmé, že reformní hnutí, které se tu snaží protěžovat shora sám faraon, odpovídá vlastně úsilí polské společnosti v druhé polovině 19. století, měl zde Prus mnoho příležitostí k tomu, aby dal průchod svému okouzlení pro tajuplné a exotické příhody, které mohl vymýšlet ne snad bez ohledu na fakta, ale jistě bez ohledu na pravděpodobnost a věrohodnost. Jeho zaujetí pro faraona Ramsese nebylo náhodné – právě na jeho osudu předvedl, že šlechetní reformátoři hynou, ale jejich ideje přetrvávají neporušeny a paradoxně je uskutečňují ti, jež se proti nim nejvíce bouřili. Je třeba ovšem zdůraznit, že vypravěčská spontánnost je tu tak silná, že zcela zakrývá románovou konstrukci. Což se tak jednoznačně nedá tvrdit o obou předcházejících románech. Když se vrátíme k názvu Loutka, je nesporné, že tu Prus vytvořil spíš zajímavé divadelní kulisy, kde se odehrávají lidské příběhy a osudy podle přání a vůle stvořitelovy, tedy Prusovy. Název je ovšem možné vyložit především tak, že Isabela a jiné ženy, ať už z aristokratické nebo měšťanské společnosti, jsou pouhými loutkami, bezduchými potvorami tvorů, které mají vymeteno v hlavě i na srdci. Loutky jsou také předmětem hry a tedy i obětí, v tomto případě společenských konvencí, tradic a rituálů. I když tento moment Prus nijak nezdůrazňoval a vlastně ho opomíjel, je nesporné, že ve společnosti (a nejen polské) v druhé polovině 19. století měla žena nezáviděníhodnou roli služky – většinou se neuměla a nemohla živit vlastní prací, a tak musela pokrytecky předstírat (byla k tomu konečně vedena výchovou), že má zájem o muže prastaré, nehezké, sešlé a hloupé inteligence, hlavně když jí mohli zabezpečit pohodlný a bezstarostný rytmus života. A snad právě ta nezdobná faleš, která provázela zdobnější ženin život a která Pruse v jednom kuse zarmucovala, ale přitom jí věnoval tisíc jedna pozorností a také stránek svého literárního odkazu, často působí dojmem neupřímnosti a vykonstruovanosti i na čtenářky, lapající po dechu.

Co tedy způsobilo, že se Prus hojně četl a překládal? Hlavním důvodem byl fakt, že jeho romány byly především o lásce. To, že autor neopomíjel zábrany, byť už společenské, charakterové, vážné i legrační, přispívá k hlubšímu pohledu na celkovou atmosféru a životní etudy postojů lidí, kteří žili v Polsku koncem 19. století. Prus pochopil některé přežitky, jejich důsledky pro život společnosti i jedinců, kteří ji tvoří. Proto se tak často zabýval malou aktivitou, kterou Poláci projevují nejen v soukromém životě, ale především vůči společnosti, proto tak zdůrazňoval fakt, že nedostatek povinností nutně vede k vytváření umělých imaginárních cílů, které zmařují lidské činy a energii v červené a bílé vlajkové barvitosti do sytosti. Prus sice nikde naplno nenapsal, že jedině svobodná společnost může všemu a každému poskytnout správné místo, jaké mu náleží, ale jistě to aspoň naznačil. A ty náznaky nezanikly ani v přirozeném toku jeho talentu výmluvnosti. Ciao.