Poslední autobus

     Rychle vběhl do autobusu a úzkou uličkou proběhl až k zadním sedadlům. Klekl si na ně a svůj malý dětský nosík přilepil na okno. Boty měl zablácené a bahno z nich se postupně otíralo o čalounění sedaček. Bylo mu to ale jedno, v pěti letech je to jedno každému z dětí. Ruce položil na studené sklo okna vedle svého obličeje. Sledoval silnici za autobusem a mezi volně procházejícími lidmi hledal ty svoje. Nikdo z nich tam ale nebyl. Nestihl se rozloučit, nemohl nikomu říct o svém odjezdu, ale i tak doufal, že jim bude moci aspoň zamávat. Autobus zavřel dveře a pomalu se rozjel vpřed. Dětské oči za zadním oknem sledovaly vzdalující se počátek cesty. Zamával do prázdna a věřil, že tento jeho pozdrav na rozloučenou jednou ti správní lidé uvidí. Ve své čisté dětské duši tomuto mohl věřit, vždyť věděl, že někdo ho měl rád. Po několika zatáčkách se mu již zcela ztratil pohled na známá místa. Pár uroněných slziček otřel do rukávu a otočil se na sedačce čelem dopředu po směru jízdy. I přes uslzené oči, zablácené boty a v rukou neustále pevně drženého malého medvídka byl opět tím dobrodružným malým velkým klukem, který vždy našel sám směr a cíl své cesty. I tato cesta byla jeho vlastní. Ale zpět už se z ní nikdy nevrátil.

     Nestihl počkat ani na své šesté narozeniny, ke kterým si tak moc přál dostat mobilní telefon. Nechtěl nikomu volat, nikdy neměl tu potřebu. Tak moc si ale chtěl do něj uložit jedno z těch mnoha na světě existujících telefonních čísel a hrdě si k němu do kolonky jméno napsat „maminka“. Nikdo z kluků v děcáku toto nikdy neměl a ani on neměl do nedávna komu takto říkat. Ale najednou mohl a jeho mysli to otevřelo zcela nový dosud neobjevený svět. Do narozenin ale zbývalo ještě mnoho týdnů a on nemohl už čekat.

     Na svou cestu se vydal i dříve, než mohl splnit přání strejdy doktora. Slíbil mu, že křídami vybarví celý chodník před onkologickým pavilónem. Nikdy se mu totiž nelíbily bílozelené stěny uvnitř této nemocniční budovy, tak se je pokusil několikrát pomalovat pastelkami. To se ale zase nelíbilo strejdovi, tak se spolu domluvili, že po operaci hezky barvičkami rozzáří celý chodník venku, aby se nemocným pacientům chodilo dovnitř veseleji. Čas to ale nedopřál, autobus své poslední cesty nemohl zmeškat.

     Dnes by mu bylo třináct. Do mobilního telefonu už by si asi ukládal úplně jiná čísla. Malování křídami na chodník by mu už asi také nepřipadalo jako ta nejlepší zábava při návštěvě lékařů. Ale kdo ví. Nikdo z nás nikdy nezjistí, dokud budeme živi, kam dojel jeho poslední autobus.

     Po chodníku nemocničního areálu chodívám celé ty roky pořád dál. Stále je jen smutně šedý a žádná dětská ruka mu nedopřála zpestření barvami. Pavilón onkologie má neustále bílozelené zdi v čekárně a jediným jejich životem jsou unavené, ale věřící pohledy místních pacientů nebo vystrašené myšlenky těch, co zde čekají na své blízké. Vždy se ohlédnu po místě, kde tehdy stávala lavička, na níž jsem si přisedla k malému klučinovi. A on po několika veselých vzájemně vyměněných větách mi řekl „Já tu na Tebe počkám.“ Počkal. Zde by měl vždy na každého někdo čekat. Následující rok jsme spolu nevědomky čekali na poslední autobus. Za ten rok se naučil slova „doma“ a „máma“. Jako by to bylo to poslední, co potřeboval ke schválení jízdenky pro závěrečnou jízdu, to poslední, co mu ještě chybělo k naplnění svého dětského života.

     Při každé cestě po ulici nenápadně vyhlížím ten správný autobus. Vím, že se mi ho nikdy nepodaří zahlédnout, a že už nikdy nestihnu zamávat tomu dětskému obličeji přilepenému na jeho zadním okně. Odjel napřed, bez rozloučení a sám. Věřím, že se cestou neztratil, vždy uměl najít směr a cíl své cesty.