Rita VI

 

Stojím na rampě, za chvíli pojede další spoj. Prší. Okolo mě lidé. Stojíme v malé
průhledné budce, my, déšť, světla busu-vznášedla. Vytáhla jsem z báglu shaker a začala
mixovat. Zdravý nápoj, jen přírodní. To, co potřebuju do těla. Rychlými pohyby mixuju
čajový prášek s vodou. Nikoho to nezajímá, nikomu to nevadí, to je dobře. Přestala jsem
pít alkohol, tak piju zdravý věci. Pila jsem, součást profese. To bylo k tomu tak nějak
samozřejmý. A pila jsem večer i doma. I ráno. Už mě to nebaví. Nepiju už rok. Je mi líp.
A když jdu ven s přáteli (jo, mám i pár opravdových), vydržím s nima tak hodinu. Než se
nalejou. On ten chlast tak moc mění chování, uvažování, pohled na sebe, na druhý. A nic
to nedává, jen pocit, že jsem plná energie a svět mi leží u nohou. No, u nohou mi nikdo
opravdu dlouho neležel, a svět už vůbec. Chci se na svět dívat čistýma očima. Čistýma
od chlastu. Pak možná občas něco uvidím.
      Nastupujeme do busu. Hodně lidí má „deprese“, že už je zase zima, že je dlouho
a brzo tma. Miluju zimu, tmu. A taky noc; venku je míň lidí, většinou spí. Funguje
míň mozků, méně zpětných vazeb, míň myšlenkového smogu, člověka (robota) nic moc
neruší. Není nad dobrý čaj v termosce a pár fajn slov, se sebou nebo jinou kurvou. Být
sám sebou vyžaduje se nejdříve najít a většina lidí i androidů jsou ovce. Pár věcí se mi
možná v životě nepovedlo, ale ovce jsem nikdy nebyla. To už musí být tak nějak
v „člověku“, že nemůže patřit do nějaké škatulky, směru, boxu, krabičky. Na který
by si zakládal a kterou by se definoval a honil si na ní péro nebo ego. Kdysi jsem si
psala deník. Skoro každý den. Čím míň zápisků tam bylo, tím jsem víc ten den žila.
Ale nemusí být pořád všechno naplno, to je zas jen škatulka, náboženství, debilita.
Která jenom vytváří bolest navíc jako extra, jako bonus. Past pro hledající a past pro
sobce. Past pro hledající sobce. Užívejte dne.
      Nátepník s hřebíky na levé ruce. Přestala jsem pít ze dne na den, protože jsem to
cítila. Stejně jako kdysi s pár náboženstvíma, když jsem ještě kdysi zkoušela něčemu
„věřit“. Tak je to dobře. Aspoň za tohle se můžu mít ráda. Vyváznout ve zdraví z tohohle.
Pasti občas okolo. Stopařky se jim ale umí vyhnout a jít dál. Jen se neukolébat pocitem.
Mít otevřený oči. Jsme ve válce. Některý věci jsou jinak. Než nám říkali. Odprogramovat
se. Elektronika, nebo neurony? Mám oboje. Modifikovat lze oboje. Zvenčí jsme
programováni, zevnitř se programujeme. Od určité hranice získáváme proti
programmingu zvenčí imunitu. Ale k té hranici dojít. Jedna z forem probuzení. Nestálá.
Přirozená. Informace. Záblesky. Kousky pravdy.        

 

 

Soundtrack: http://www.youtube.com/watch?v=i8Vy1JN9iQM