S kamarády rádi chodíme na výlety. Někdy před dvěma
lety jsme si řekli, že by bylo fajn začít chodit na vandry stejně jako chodili
naši rodiče. A tak jsme popadli ešusy, lopatky, batohy, dobrou náladu a začali
jsme chodit. Nejdříve jsme se vydávali jen na krátké túry po okolí, pak nás ale
napadlo vytyčit si „vznešenější“ cíl. To nám již bylo 16 let a tak jsme
naplánovali výlet, který nás měl dovést z Plzně až na Šumavu asi 110km
daleko k mému otci (naši jsou rozvedení).
Abych byl upřímný ten nápad nevznikl tak úplně nevinně. Měli
jsme trochu upito (ach ta mládež) a
dostali jsme se k tomu, že by to chtělo něco podniknout a tak jsme si řekli, že příští
týden bude určitě hezky a vyrazíme na výlet.
DEN 1.
Dopoledne
Slyším budík. Můj mozek ví, že je na čase rozpohybovat tu lemru pod sebou a že
to nebude lehké. První signál otáčí mé
tělo na bok a já sleduji budík, jak vesele drnčí po nočním stolku. Škodolibě se
zasměju s tím, že ten prevít se brzy uchýlí ke skoku, protože vibrace ho
unášejí jako vlny na hranu, kde jej čeká propast. A už je to tady. Budík ještě
naposledy poskočí a pak už se jen ozve
„křach“ zpoza postele a ten
nepříjemný zvuk utichne. Promnu si oči a zvedám se, abych zjistil zda se bude
dát ještě použít. Když se ukáže, že je budík v celku, beru svůj zápisník a
píšu mu čárku. Ukazuje se, že tento jedinec zatím přežil nejvíce seskoků co se
historie mých budíků týče.
Teď už je ale opravdu čas se dát do pohybu. Zvedám se na
nohy a jdu se obléci. Na cestu si tradičně beru kraťasy a modré tričko
s krátkým rukávem. Když jsem oblečen jdu se podívat do zrcadla, abych se
přesvědčil, zda má krása přes noc nevybledla. Zrcadlo mi ukazuje přesný odraz
mé osoby. Vysoký, krásný, svalnatý. Mé plavé vlasy mi trochu v noci
slehly, ale nic co by se nedalo označit za nedbalou eleganci. Najednou se
v zrcadle objeví někdo další. Má sestra.
„Co tu chceš?“ ptám se podrážděně.
„Ále, jen mě zajímá jak dlouho vydržíš zatahovat to bříško“
odpovídá jízlivým tónem a kriticky si mě změří.
„Nevím o čem mluvíš.“
Říkám a na truc ještě trochu břicho zatahnu. Vypadám trochu jako
vypuštěný panáček Michelin. Sestra ale neváhá ani chvíli a lechtá mě na břiše
až to nevydržím, začnu se nekontrolovatelně smát a složím se na zem.
„Tak tady je ta vanička!“ vykřikne sestra vítězoslavně, šťouchne mě do pupíku a
taky se zasměje.
Sestra je starší než já, má krátké vlasy obarvené na červeno
a narozdíl ode mě sportovní postavu.
Dneska na sobě má tepláky a tílko, ve kterém jsou vidět její vysoké klíční
kosti . Vypadá to že půjde běhat. Blázen. Ale ačkoli jsem skoro o hlavu vyšší
než ona často si vedle ní pořád připadám jako malé dítě a tak radši mlčím,
ještě by na mě začala mluvit tou svojí hatmatilkou ze sociologie, kterou se
chystá začít studovat a trochu jí to leze na mozek, což mě trochu vytáčí, neboť
jsem donedávna tvrdil, že nic jako mozek v její lebce nalézt nelze.
Když znovu naleznu svoji důstojnost
zvedám se a jdu do kuchyně, která zároveň slouží jako obývací pokoj, neboť
bydlíme v bytě. Nedávno jsme ji ale rekonstruovali, takže vypadá celkem
moderně. Většinu prostoru zabírá pohovka spolu s jídelním stolem, nad
kterým visí veliká plazmová televize. Tu běžně nezapínám, ale vzhledem
k tomu, že je sedm ráno si pro jistotu pouštím hudební kanál, abych se
neutopil v misce od cornflaků.
„Takže fakt jdete k tátovi?“ ptá se sestra
„Jo, myslela sis že vycouváme?“ odpovídám s lehkým
uspokojením
„Ne to ne, to by znamenalo, že nejste magoři a to vy
rozhodně jste.“ odfrkne si
„Díky snažíme se tě nezklamat.“ Zašklebím se na ní a vrhnu
se na přípravu kávy a cornflaků.
„A kdo všechno jde?“ vyzvídá, ale nevypadá to, že by ji to
opravdu zajímalo a vytahuje nějaký papírový sešit, do kterého začíná okamžitě
něco dravě vepisovat.
„Já,Martin, Peťa, Zdeněk a pak se možná ještě připojí
Dominik.“ Opovídám, mezitím co se přesouvám ke stolu a zbytek snídaně věnuji tomu, že sestře proti
její vůli pomáhám vyplnit sudoku.
Pak, když v půl osmé nasazuji batoh, se sestra zhrozí a ptá se mě jestli
jsem se zbláznil, že si na tři dny výletu beru jen 25l batoh. Já jen krčím rameny
a ujišťuju ji, že vše důležité mám. Pak už se jen zběžně rozloučím a vycházím
ven. Tam mě ovane chladnější vzduch než bych čekal od srpnového rána a slunce,
které bych očekával, mě také neuvítalo. Zatřepu hlavou. Teď se počasím, nemohu
zabývat. Cesta na zastávku tramvaje, kde se mám k kamarády setkat, mi trvá
pouhou půlhodinu a tak dorážím přesně na čas.
Ostatní již obsadili lavičku.
„Zdravím pánové“ říkám a pokládám batoh vedle Zdeňkova, který mě pozdraví a
naoko znechuceně si měří mé zavazadlo. Okamžitě chápu jeho předstíranou
nevrlost.
„Máte nějak hodně věcí“ poznamenám vesele a zjišťuji, že všichni mají krosny.
Taková zbytečnost. Ale rychle měním téma, abych se vyhl případným nadávkám.
„Kde je Martin?“ ptám se
„Myslim, že chtěl ráno nakoupit, nebo to tak aspoň říkal včera“ říká Peťa a ležérně
se roztahuje na lavičce. Péťa je z nás všech nejmenší, ale rozhodně se mu
nikdo nevyrovná co se do inteligence týče. Málokdy totiž uvidíte člověka, který
by ve škole prospíval s takovým přístupem jako má on. Jeho hnědé vlasy pak
perfektně podtrhují jeho zjev nevinné duše. Ti co ho ale znají si dávají pozor,
protože nejednou si zašprýmuje na váš účet ( například při našem posledním
výletě se mi v batohu objevil pěkný dvoukilový kamínek).
„Těšíte se na tu pěknou procházku?“ pokračuji ve vyptávání
„Jak by ne, je to co by kamenem dohodil, nehledě na to, že je den téměř na
plavky“ prohlásí ironicky Peťa a pak se podívá na mé šortky a zjistí, že se
vlastně o plavky jedná. Nevěřícně na mě hledí, než ale stačí něco říct ozve se
hlas.
„Gentlemeni“ když se otočíme zjišťujeme, že je to Martin, který k nám
právě přichází po chodníku. Pokyne nám a my ho sborově pozdravíme zahalekáním.
Pak pokračuje: „Tato cesta se zapíše do našich análů.“ Všichni se hurónsky
zasmějeme, ale vzhledem k tomu, že se na nás lidi na zastávce začínají
podiveně koukat, navrhnu, abychom vyrazili a kupodivu nikdo nic nenamítá. Daleko ale nedojdeme, neboť po 700m se Péťa
zastavuje v obchodě, aby si nakoupil zásoby. A tak dalších 15 minut čekáme
a teprve pak vyrážíme. Po hodině chůze konečně úplně opouštíme město. U cedule
se zastavujeme a Martin vylézá na obrubník aby byl výše než my. Z batohu
vytahuje šátek alá rambo, který si následně obmotává okolo hlavy. A zahajuje
proslov:
„Pánové, zde začíná naše třídenní pouť. Už teď vás mohu ujistit, že to nebude
lehké ba co více, bude to zcela kulervoucí. Nemohu vám slíbit, že to přežijeme,
ale mohu vás ujistit, že vám budu případně chodit močit na hroby. A to samé
očekávám od vás. Takže teď je poslední možnost se vrátit a tak se vás ptám,
chce to někdo vzdát?!“ významně se na nás podívá a když nikdo nevypadá, že by
hodlal odejít pokračuje: „Moudré rozhodnutí, neboť prvního kdo by se otočil
bysme omráčili a upekli si ho k obědu. Tak to by byl motivační proslov a
teď vzhůru k lepším zítřkům.“
Klaní se nám a my mu také skládáme hluboké poklony. Ač to byl lehce násilný
motivační proslov cítím se lépe. Teď už se těch 110 kilometrů nejeví jako tři
dny útrap, ale jako tři dny zábavy.
Na nějakou dobu mizíme v místních lesících a když se znovu objevujeme, jsme
ve vesnici jménem Štěnovice, jedná se o klasickou vesničku, ve které si
plánujeme odpočinout a probrat náš plán cesty na zbytek dne. Naším cílem je
dojít do Žinkov, což by se nám mělo povést, pokud nepolevíme. A tak rychle
balíme a vyrážíme na cestu. Epická cesta právě začíná.
|