Slabé cinknutí nesmělé sklenky

Na hraně rozbitého schodu

se leskne duše kamene, neslzí.

slyšíš?

Proč jsi daleko od našeho slibu..

 

Rozřezávám se na proužky "kdyby"

a vnímám nechuť,

nasládlého temna nevzešlých rán

vlastně,...

cupován na atomy vzdechu

necítím ani své srdce,

tak malý krok k tobě...

 

Všude vidím pouze

zákazy vjezdu, kdekoliv,

kam vedou moje stopy,

Opačně ne.

 

nebo chtějí vést? Bez další šance,

pískání duté budoucnosti

trpce zaniká.

S úsměvem

 

Hlad zbytečných chvil,

tekoucích od mého nože

do tvých ran

je už skutečný.

 

jsi jinde a vracet se, proč?

asi se to sluší,

připíjím sám se sebou,

na to co schází

 

pohledět do očí.