Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Úterý 26.11.
Artur
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
jeden reálný totální cestovatel...
Autor: mystikus (Občasný) - publikováno 25.2.2014 (19:22:47)

ENRICO STANKO VRÁZ

 

    18.4.1860   TARNOV, BLG     ۞    22.2.1932   PRAHA – ČERNÝ MOST

 

 

Byl výraznou postavou nejen svým vzhledem, ale především tím, co během svého života stihl vykonat. Enrico Stanko Vráz patřil bezesporu do plejády velkých českých cestovatelů. Osm let setrval v Africe, čtyři roky v Jižní Americe, více než rok v Asii a Tichomoří, v dalších letech pak prošmejdil řadu jiných zemí. Četnými exponáty ze svých výprav obohatil sbírky Národního i Náprstkova muzea, uspořádal stovky naučných přednášek u nás i v zahraničí, napsal ze svých cest několik zajímavých knih a v mínění mnohých byl nepřečtený Světozor, nevysychající studánka poznatků.

 

Přesto existují nad životem tohoto experta četné otazníky. Především první dvě dekády Vrázova života jsou obestřena rouškou tajemství. Ve sféře hypotéz se pohybují názory na jeho původ, jméno, rodinu, dobu, kdy doputoval z Bulharska do Prahy, či kdy odtud odjel na svou první cestu a bůh ví proč se tak stalo. Ke zrodu těchto otazníků přispěl do značné míry sám cestovatel, který, ač obdařen obdivuhodným vypravěčským talentem, odmítal o svém počátečním období života mluvit.

 

Tak se stalo, že ve Slovníku naučném, který vyšel necelý rok po Vrázově úmrtí v roce 1933, můžeme číst: „Český spisovatel a cestovatel je neznámého původu a jeho pravé jméno je neznámé“. Tento poněkud zarážející údaj, dal potom podnět ke zrodu rozličných legend a pověstí, které se nešířily pouze ústním podáním, nýbrž byly nezřídka publikovány i v tisku.

 

Snad nejseriózněji se vymáčkl k cestovatelově původu literární historik Ferda Ferdinand Strejček. Ten zjistil, že se Vráz vlastně jmenoval Karel Ilichmann. Jeho tátou byl Němec z Českodubska, matka však 100% Češka. Když Ilichmannovi odjeli do Bulharska, kde se jim narodil kluk, došlo mezi nimi k neshodám o tom, jak budou vlastně chlapce vychovávat. Posléze byl mladý Karel svěřen na výchovu pražskému truhláři Václavu Bukvičkovi a jeho zásluhou se stal – syn ze smíšeného manželství – uvědomělým Čechem. Jeho vlastenectví bylo potom později i příčinou roztržky rozlučky s vlastní rodinou. Tehdy už byl Karel Ilichmann absolventem pražské obchodní akademie a celou situaci vyřešil tím, že se vydal do světa. Popudem k jeho cestovatelské dráze byl tedy vlastně útěk z domova. Útěk, jemuž dal smysl svou užitečností jako cestovatel.

 

Zdá se, že tato verze je nejpravděpodobnější, i když se poněkud rozchází s další bajkou, stejně seriózní, podle níž byl Vrázův otec českým úředníkem.

 

Po roce 1880, kdy se mladý Ilichmann – Vráz ocitl v Maroku, už jsou údaje o jeho životní dráze zcela konkrétní. Tři roky žil Vráz na severu černého kontinentu, živil se příležitostnými brigádami a měl jednu velkou snahu; dostat se přes Saharu do tehdy ještě stále tajemného města Timbuktu. To bylo ostatně cílem i celé řady jiných cestovatelů, neboť bylo známo, že právě toto město je výchozím bodem afrického obchodu s Evropou. Afričtí obchodníci si však do detailu střežili, aby se do Timbuktu nedostal žádný z evropských kšeftařů a podvodníků. A za obchodníka považovali každého z Evropanů, který se chtěl do města vecpat. Mladý Vráz se tehdy pokoušel přidružit k nějaké karavaně, jednou dokonce v přestrojení za Araba, leč proniknout k bájnému středisku na Nigeru se mu nevyvedlo.

 

Po několika marných pokusech fokusech a tříletém poznávání Maroka se rozhodl odejít do západní části Afriky, odkud, jak sám doufal, bude mít lepší možnost se do Timbuktu podívat. Když se mu na sklonku roku 1883 naskytla příležitost získat flek na lodi plující do Gambie, bez váhání ji využil. Leč ani odtud se mu do kýženého města nepovedlo zavítat. Záhy po příjezdu do Gambie totiž onemocněl těžkou zimnicí a víc než půl roku chrchlal a zápasil se smrtí. Podařilo se mu zrádnou chorobu udolat a začal se živit sběrem nerostného bohatsví a lovem. Složitými cestami navázal spojení s některými evropskými muzei a obchodníky, jimž své nálezy a úlovky posílal. Po dvou letech vegetace v Gambii, v níž zažil mladý odvážlivec víc starostí než radostí, se odebral za lepším z Gambie do země, která se tehdy jmenovala Zlaté pobřeží a je dnešní Ghanou.

 

Vráz rozhodně nečekal, že bude nacházet na Zlatém pobřeží nablýskaný kov, 24 karátů, sliboval si však, že vnitrozemí této oblasti bude na přírodniny přece jen bohatší, než bylo území Gambie. V tomto směru se nezmýlil. Společně s několika domorodci sbíral Vráz rozličné brouky, chytal vzácné motýly, získával rozmanitý etnografický materiál. Nebylo to zdaleka tak snadné, jak se nám teď píše po požití nejednoho Martini aperitivu, neboť nebezpečí číhalo na sběratele přírodního daru na každém metru. Jednou to byli zákeřní jedovatí plazi, jindy dravé šelmy, nezřídka zase domorodci, kteří spatřovali v bílkovi svého zapřísáhlého nepřítele. Přesto Vráz vydržel nástrahy této africké země další tři roky. Potom se o slovo zase už hlásila divoká nemoc. Přesněji řečeno hned několik nákaz. Kromě zimnice a úplavice trpěl silnými otoky chodidel a měl pocit, že mu vysychají paže. Proto se rozhodl, že po osmiletém pobytu v Africe si alespoň rok odpočine a rozmyslí se, co bude dál podnikat. V té době už byl jakžtakž finančně zahojen, v Evropě začali muzejníci znát jeho jméno jako dobrou značku, nebyl neznámý pojem ani mezi obchodníky, kteří prodávali přírodní suroviny.

 

Tak se stalo, že osmadvacetiletý Vráz zamířil odpočívat na Kanárské ostrovy. Bezmála rok se tam zotavoval na slunci ze svých chorob, rozmýšlel o svém dosavadním životě, korespondoval a hlavně připravoval plán na svou další odyseu. Tehdy byl již neochvějně rozhodnut stát se cestovatelem, objevitelem, průzkumníkem neznámých končin i sběratelem luxusního národopisného materiálu. Do Afriky však už neměl v úmyslu se vracet. Za cíl své cesty si vybral Jižní Ameriku.

 

V letech 1889 až 1893 pobýval Vráz v rovníkové oblasti Jižní Ameriky. Kromě sběratelské činnosti, která byla v té době jediným zdrojem jeho obživy, měl cestovatel v úmyslu prozkoumat ve Venezuele oblast Orinoco Flow a dostat se do nitra pevniny k Amazonce a podél jejího toku projít kontinent až k Tichému oceánu. Vráz fakt nebyl troškař. Tento svůj záměr doposledka uskutečnil. V té době už byl také v čilém kontaktu s českými badateli a především s mecenášem všech tehdejších našich cestovatelů Vojtou Náprstkem. Především na jeho adresu posílal Vráz své exempláře a z domu U Halánků se mu zase naopak dostávalo finanční podpory. Bylo především Náprstkovou zásluhou, že se pražská veřejnost dozvídala o Vrázovi ještě předtím, než se cestovatel vrátil po čtrnácti letech opět do města nad Vltavou. Vojta Náprstek totiž uspořádal v březnu 1894 v Průmyslovém muzeu výstavku etnografických předmětů, přírodnin a fotografií, které mu Vráz z Jižní Ameriky poslal. Byla to poslední služba, kterou mecenáš Náprstek pro Vráze vykonal. Ti dva se potom ještě v Praze setkali, začátkem září 1894 však Vojta Náprstek ulehl k věčnému spánku na nadýchaném obláčku.

 

Vraťme se však ještě k Vrázovu pobytu v Jižní Americe. Dva roky žil a pracoval u ústí řeky Orinoka, kterou se chystal prozkoumat s pečlivostí bělocha. Uskrovňoval se, aby uspořil potřebný obnos k vykonání náročné expedice. Vydal se na ni v listopadu roku 1885. Autor publikace Objevitelé nových světů O. Dorazil o ní na podkladě Vrázových faktů zaznamenal tyto vzpomínky:

 

„Vsedl na loď, která plula po Orinoku do Bolívaru, a dále se plavil až k místu, kde byly nebezpečné peřeje této řeky. Tam si koupil velikou kanoi, která byla vyhloubena Indiány ze stoletého krásného stromu. Nazval ji Praha a ozdobil českou vlaječkou. Naložil na ni svůj vercajk na preparování a uchovávání úlovků a vydal se po řece dál se třemi Indiány do nitra země.

 

Den plynul za dnem v dosti jednotvárném rytmu kraje, každého večera vzplál jejich noční táborák dál a dál na břehu dravého toku. Vráz propouštěl své průvodce, najímal opět jiné, a Praha se šinula do pralesů, vystřídaných prériemi. Ve dne mořili cestovatele otravní komáři, v noci jim nedali spát kajmani, brouzdající jako hrůzostrašný živel pekelnou řeku. Cesta proti proudu byla svízelnější, peřeje stále častější. Někdy neurazili za dvě perné hodiny ani dvacet metrů. Nikde nebylo vidět živáčka, a když se na Štědrý večer 1882 objevili lidé, nezvěstovali nic dobrého pro začátek: byli to Indiáni – piráti.

 

Prvé dny nového roku 1893 prožil Vráz churav, zachvátila ho zimnice. Jeho lidé jej opustili, uprchli v malé kanoi, klidně ho tam nechali napospas. Pečovala o něho jen jedna Indiánka. Její známý řízek, starý statný Indián, doprovodil Vráze ke svému oddílu, kde byl přátelsky zaopatřen. Získal v těchto Indiánech i pomocníky k další plavbě, při níž sváděl strašlivé souboje s peřejemi. Zimnice se ho však opět cele zmocnila a Indiáni, domnívajíce se, že mele z posledního, odešli ze strachu před nákazou. Když se probral z mrákot, neviděl nic kolem sebe, zdálo se mu, že oslepl. A nikdo mu nebyl na blízku. Byly to hrozné okamžiky. Ale s ustupující horečkou se mu zrak pomalu vracel. Získal i nové Indiány jako pomocníky na další cestu.

 

Tato výprava trvala půl roku a Vráz na ní poznal mnoho indiánských kmenů a jejich zvyklosti. Šla před ním pověst šamana – lékaře – čaroděje, a ta ho chránila, zjednávala mu pohostinství v nejhorších okamžicích, když se nemoc ustavičně vracela. Jeho sbírky narůstaly tak, že byl nucen přikoupit novou lodici. Ale prokletí jej stále častovalo. Právě tato nová lodice s celým nákladem přírodnin se v noci potopila a výsledek jeho několikaměsíční práce odpočíval na dně řeky Ria Negra.

 

Konečně přistál v Manausu na Amazonce. Jeho Praha prošla zdárně 33 peřejemi, zdolala 2000 kiláků vodních cest, čtyřikrát byla tažena po souši přes skaliska; jedenáctkrát se měnila její posádka, třikrát opustila loď i svého kapitána…“

 

Manaus však byl jen první částí Vrázovy cesty Jižní Amerikou. V následujících měsících se cestovatel vydal proti proudu Amazonky. Zažíval přitom četná dobrodružství i nebezpečné hrátky s ohněm, neboť se potkával s divochy, jímž snaha získat jeho skalp nebyla nikdy vzdálena. Přesto se Vráz dokázal dostat až k městu Iquitos. Odtud ještě vypravil zásilku sesbíraného etnografického materiálu do Evropy a potom se s několika indiánskými průvodci vydal na cestu přes Kordillery k Tichomořskému výsostnému pobřeží.

 

Po namáhavé, leč úspěšné fušce rovníkovou Amerikou odplul Vráz do Panamy, zajel ještě do Venezuely a na konci roku se vydal do Evropy. Po čtrnácti letech se opět objevil kde nic tu nic v Praze. V metropoli Čech však dlouho nezůstával. Když se trochu dal do kupy, aby se cítil více fit, pustil se do přednášek. Od října 1894 jezdil po Čechách i po Moravě a přednášel o všem, co až doposud jako cestovatel viděl a zažil v Africe i v Jižní Americe. A když v květnu 1895 přednášel v Praze na Žofíně, ve smokingu, zmínil se o tom, že se opět chystá vydat na další výpravu, tentokrát na Novou Guineu.

 

O půl roku později se se svými přáteli a s městem definitivně rozloučil. Z Prahy si to nejdříve Vráz razil do Spojených států, kde pořádal mezi českými krajany rovněž přednáškové turné. V lednu 1896 pak přeplul přes Tichý oceán do Japonska. V zemi vycházejícího slunce se zdržel tři měsíce a vydal se do Číny, kde uskutečnil krátkou výpravu po řece Jang–c´. A zase měl namířeno dál, do Singapuru a odtud na Borneo. Tři měsíce lovil na tomto ostrově orangutany, sbíral etnografický materiál. A když potom odeslal své úlovky do Evropy, vyplul k indonéským ostrovům. Navštívil Jávu, Celebes a Moluky a chystal se k cílové zemi své štace, do Nové Guineje. Přitom ovšem narazil na nepochopení holandských úřadů, jak o tom napsal z Moluk svým přátelům v Náprstkově čítárně:

 

„Do jižní a západní Nové Guineje nemohu, nedostanu od holandských úřadů povolení. Je to šíleně mrzuté, tam jsem právě chtěl, kde je nejvíce možností objevit úplně nové, neznámé. Zavazadel mám 16 beden, 3 pytle, 10 kufrů, 8 menších kufříků a plechovek, vše od lihu až k jehlám, od pušky až k malému hřebíku, pile, sekyrce, v hojnosti na tři měsíce a vše, co k ubytování, sběratelské a fotografické aktivitě jest nutné třeba v jedné z vůbec nejdivočejších koutů planety, mám s sebou. Tato výprava je velmi nákladná, je nejvyšší čas, abych nějakou tu větší hroudu zlata na Nové Guineji vystopoval…“

 

Posléze však se Enrico Stanko Vráz na Novou Guineu přece jen podíval. Nejdřív však byl nucen přistát u jejího severozápadního pobřeží na ostrůvku Manadvari. Tam pobyl dva týdny. Potom si všechno vynahradil. Pronikl do vnitrozemí ostrova a přinesl si odtud nespočet nových cestovatelských poznatků, o něž se potom podělil se svými posluchači i čtenáři, přinesl si z Nové Guineje i rozmanité etnografické výdobytky. Mnohé z nich dodnes obdivují návštěvníci v Národním a Náprstkově muzeu. Na zpáteční cestě do Evropy se Vráz ještě „zastavil na skok“ v tehdejším Siamu a zůstal tam kochat se přes dva měsíce.

 

Asijská cesta byla vlastně poslední velkou výpravou Enrica Stanko Vráze. Pravda, i po ní potom ještě hodně cestoval, sám však označoval tyto cesty za „výlety“ nebo jindy zase za „vandry“, ve srovnání s tím, co předtím zažíval v Africe, Jižní Americe či v Asii. Pro úplnost však ještě dodejme, že kromě evropských destinací navštívil Vráz ještě jednou Čínu, odkud putoval přes Koreu do Vladivostoku, projel nehostinnou panenskou Sibiří, v dalších letech pak coural s nákladem v Mexiku, plavil se při pobřeží Jižní Ameriky a navštívil větší přístavy na Tichomořském i Atlantickém pobřeží tohoto kontinentu. To, že se už potom Enrico Stanko Vráz nepustil do další mega výzkumné výpravy, lze kromě jiného spatřovat i v tom, že se ještě před svou asijskou cestou oženil s Vlastičkou Geringerovou z Chicaga. Tu si také společně s dcerou přivezl v roce 1907 do Prahy. Zůstali tady tři roky, avšak vzhledem k tomu, že byl Vráz pro své vlastenecké vystupování a svobodomyslné výroky nepohodlný pro orgán rakouské policie, vrátil se se ženou v roce 1910 do Chicaga, kde nehrozilo žádné špehování policie. Spokojen tam přesto nebyl a stále toužil po Čechách a po Praze. Psal svým přátelům o stesku, jímž je za oceánem zachvacován, a sliboval, že se do Prahy povinně zase vrátí.

 

A tutově se tak stalo! V roce 1921 se natrvalo usadil v hlavním městě republiky a zůstal tady kypět i s rodinou do konce svých vyměřených dní. A opět pořádal četné přednášky a připravoval k vydání své cestopisné zajímavosti. Kromě toho psal články pro časopisy a denní tisk. Z jeho nejznámějších literárních děl si připomeňme knihy čtoucí se jedním dechem: Z cest, Napříč rovníkovou Afrikou, V Siamu, zemi bílého slona, Z Pekingu do Vladivostoku, Čína a Z dalekých končin světa.

 

Vrázovou smrtí v únoru 1932 odešel do šrotu nejen populární cestovatel, ale především šaman, který většinu svého života usiloval o to, aby se lidé rozličné barvy pleti i národnosti měli možnost dozvědět o ostatních co nejvíc, a tím si navzájem porozuměli, a tím si navzájem vypomohli z nouze, a tím se navzájem měli rádi nejen pro možnost lepší spolupráce.

 



Poznámky k tomuto příspěvku
lada34 (Stálý) - 26.2.2014 > Tak o tomto člověku jsem vůbec nevěděl že existoval. Moc dobré.
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
maxima gali (Občasný) - 26.2.2014 >

hovorim že dobre píšeš :)

stále to hovorím


Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
mystikus (Občasný) - 26.2.2014 > děkuji pěkně, mějte se
<reagovat 
vilma999 (Občasný) - 2.3.2014 > Velmi poučné.
Doporučil 
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je tři + osm ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter