Ani nevím proč, náhle se mi před očima vybavil malý úsek minula. Šla jsem spěšně uplakaným dnem, drobné kapky deště nepříjemně chladily na tváři. Zamyšleně jsem míjela kolemjdoucí, když v tom se můj zrak zastavil na něčem, co mě toho dne překvapilo. Venku před jedním z domů byl vystěhovaný starý nábytek. Křesla i gauč byly nasáté dešťovou vodou. Kdosi nový vystěhoval po někom bývalém byt, pomyslela jsem si. Z čeho mi ale přešel mráz po zádech byl smutný obraz. A to myslím doslovně. Před jedním z ušáků byl opřený starý svatební obraz s velkou černobílou fotografií. Novomanželé se zasněně usmívali za sklem, po kterém stékaly slzy padající z nebe. Oválný pozlacený rám lemoval tváře šťastného páru. A teď, najednou byli ti dva odloženi na dlažbu chodníku, čekajíc až je vůz odveze kamsi na skládku s ostatními nepotřebnými věcmi. Dlouho tento zážitek ve mně zůstal a musela jsem přemýšlet o tom, co se stalo, že už nikomu neschází, byť třeba jen v podobě vzpomínky na své rodinné předchůdce. Vím, variant se nabízí mnoho, přesto mi to připadalo smutné.

   Když už se zmiňuji o vzpomínkách, je pravdou že si asi většina z nás v nitru uchovává živěji ty smutné. Veselých je sice víc, ale tím spíš nám splývají dohromady. Naopak ty silnější tragické se často  snažíme z mysli vytěsnit…