Je trochu ráno

vzduch mezi námi je podoben krajině s malými princi

je slyšet jak tam venku bůhvíkam jedoucí auta rozstřikují kaluže a přejeté ptáky

saháš mi na paži jako na stéblo, kterým kreslíš polokruhy svého spánku

a má mysl se pohybuje ve směru ticha

odpusť mi má velká slova, jichž jsem se dopustil mezi výdechy a nádechy

ať prosím mé srdce, jako jediné neshoří, neboť je již hvězdou

a v probdělých nocích ať stane se co má se stát

modlím se

a vidím to co ryba, která pohlédne nad hladinu

jak zrnka galaxií sypou se do mandal

jak ze sluncí ukapává vosk

jak stojíme u skel jako moucha, jež byla mnohdy jako jediná živá ve třídě  

a do zamlžených ploch kreslíme prsty ve svém nevidomí ty symboly  

které jsou ve skutečnosti kresbami věčného dítěte        

ještě to není

sykoty plynu a elektrická světla

puštěná voda a tváře tváří

zvonění v klíčích a cvakot zámků

ještě se ega nehlásí o svá těla, jimiž se předstíráme

když vím     

že okamžik teď je věčností

že se díváme zvířatům do očí stejně jako na balíčkované maso  

že v motýlech nevidíme nic než barvy a přitom všechno záleží na mávnutí jejich křídel

že je mi trochu ráno