|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Byl nádherný
den plný slunce, které zářilo a rozdávalo svou energii všem, co o ni stáli. Na
obloze se líně potulovalo pár bělavých mraků a vytvářely kresby na azurovém
plátně. Procházela jsem se po pláži a sledovala své stopy za sebou v mokrém
písku až do chvíle, kdy je přílivová vlna blankytně modré mořské vody smyla.
Pozorovala jsem ty vlny, jak si spolu hrají a rozverně se proměňují v bílou
pěnu a zase zpět na čirou vodu. Říkala jsem si, že pro tohle stojí za to žít.
Člověka to tak neskutečně naplní hřejivým pocitem. Když se dívám na takové
přírodní zázraky, ihned vím, že je tu něco víc, než vidíme. Tolika krásného
života všude kolem nás, co málokdo vidí.
Dalšího dne
jsem se vrátila opět na pláž a chtělo se mi plakat. Srdce se mi sevřelo úzkostí
a tělo mi prolínala obrovská svíravá bolest, když jsem se rozhlídla kolem sebe.
Pod skalkou na kraji pláže ležely dvě plechovky od Coca-Coly, ve vzduchu létaly
igelitové sáčky, všude po té krásné písčité pláži byly rozházené nedopalky
cigaret a na hladině plavala plastová lahev. O kus zeleného skla od piva, které
bylo zabořené v mokrém písku, jsem si rozřízla chodidlo a dostala ošklivou
infekci.
Jednou jsem
se jako obvykle procházela po svém oblíbeném lese. Nesla jsem košík, který už
byl poloplný těch nejkrásnějších hub a užívala jsem si tu energii všech
mohutných stromů hrdě vzpřímených k nebi. Vše bylo porostlé jemnou
zelinkavou lesní trávou a hebkým mechem. Zastavila jsem se u rozrostlého
borůvčí, posadila se a záda si opřela o více než stoletou borovici za mnou.
Prohlížela jsem si malé borůvčí lístky, jak po nich stéká jedna kapka rosy a
hledá tak svou cestičku dolů. Dopadla na velkou fialovou borůvku a z té seskočila
do trávy. Celou tuhle nádheru doprovázely sluneční paprsky, které tančily mezi
stromy a tvořily světelné sloupce. A ta vůně lesa ... ta se nedá zapomenout.
Z toho rozjímání
mě vyrušil zvláštní silný zvuk, co se blížil. Vstala jsem a vydala se po
sluchu. Nemusela jsem chodit nikterak daleko. Naproti mně se vynořil gigantický
bagr v doprovodu všelijakých dalších zařízení ke zničení tohoto
pohádkového místa. Před nimi zeleň, život a naděje a za nimi jen smrt, smutek a
hlína.
Znám jedno
překrásné písčité jezírko, které je obklopené pískovci ze všech stran. Božské
místo se zlatými a stříbrnými plážemi, pyšně se tyčícím ostrůvkem uprostřed a
mohutně vyhlížejícími skálami přiléhajícími poblíž. Nikdy nezapomenu na tu vůni
skal, když se mezi nimi procházím, všude kolem mě les a na zemi zářivě bílý jemňoučký písek. Cestou vás doprovází hudba, kterou vám hraje Malý a Velký
vodopád. Dalo by se říci, že jsem tam vyrůstala. Jezdívali jsme tam na srub,
který je ukryt vysoko nad jezírkem, hrávali na kytary a užívali si tu
dokonalost dané chvíle.
Teď už se na
ten srub nesmí a mezi skalami i kolem jezírka vede ošklivé zeleno rezavé tlusté
zábradlí, na zemi se válí papírky a ještě k tomu se za tuhle podívanou
platí vstupné.
Máme to
zapotřebí? Nečinně sedět na zadku? Odhazovat vše na zem a ničit tak to jediné,
co jsme ještě nezničili? To jediné, co jsme my nevytvořili? Kdo nám dal to
právo takhle brát? Věřte, že v jediném stéblu trávy, lístku ze stromu či
malé včeličce, co opylovává květy, je daleko více života než v člověku, co
ničí zázraky naší planety. A co je tím zázrakem? Přeci ta energie, ten život a
ta láska v každé maličké rostlince. Nejen, že tak ubližujeme planetě, na
které žijeme, ale ubližujeme tak i jeden druhému. Neodebírejme nic, co jsme
nestvořili!
|
|
|