Přeji si, aby světu panovalo jaro.
Nechť je jaro!
Přijď, bublání, vzrůstající přílive šťavnatosti!
Přijď, pospěš tvůrčí sílo!
Přijď, živote! Zatřes tou masou zmrtvělého!
Pojď, odmeť tyto jedinečné, ale i bledničkové první květy
které jako by měly být posledními!
Sestup, nechť se jejich chladná zlověstnost rozpustí:
sněženky, vážné, smrt vydechující bílé a purpurové krokusy,
květiny polostínu, pozůstatek zkázy, živené umrtveným,
rychlí poslové definitivního konce;
Přijď, tryskej, udělej v nich zmatek!
A já pošlapu bledule, je mi potěšením zašlápnout narcisy,
zničit mrazivě ponuré konvalinky;
protože už jich mám dost, jejich mdlé bezkrevnosti,
nedokrevnosti, ledového lesku, okázalosti.
Chci nádhernou, laskavou vinnou mízu,
zlatou, a nepředstavitelně krásnou, v mnohanásobném jasu,
vzácnou téměř jako paprsky, ale překypujíc plodností,
silnou jako největší síla vyvažující svět.
Tu samou, která posbírá pšeničný klas
a rozhoupe tuny obilí v dozrávajícím větru;
tu samou, která zmítá zeměkoulí-tvaruje plejády ovocí,
vlaje vzdušně vysoko nad zemí, mezi hravým prsty;
ach! a náhle, odnikud, vytočí nad námi hrušňový květ
a jablečný a mandlový a meruňkový a kdoulový květ,
bouří a hromadí mraky všech nepředstavitelných tvarů
kolem našich ohromených tváří,
ač bez lidského uctívání.
Přeji si, aby vládlo věčné jaro,
nafoukalo rozkoš do odpadlých jisker, zbylých po starém uhašeném ohni,
a zapalující souměrně malé požáry
zvědavá dlouhonohá hříbata, a velkouchá telata, a nahé vrabčí chlapáky.
Přeji si, aby jaro
započalo svůj hromový chod
nových stop na zemi, řádilo s netrpělivostí.
Přeji si, aby bylo jaro, hromové
jedinečné, něžné jaro.
Přeji si křehké, mrazumilovné květy vášně, záhadná korupce
aby byla nepřišla, s neutuchající nespokojeností.
Ach! jaro, luka plná zvonků přiměje k pravé nevázanosti,
vrcholící tajným teplým nadbytkem,
vyklíčí se svou vnitřní nádherou!
Ach! ano, proud jara je silný dost na to, aby
hodil koulí země jako míčem na vodní trysce,
v hravém tanci...
Ach přijď, přijď jaro, pospěš si!
***
D.H.Lawrence
Craving for Spring
I wish it were spring in the world.
Let it be spring!
Come, bubbling, surging tide of sap!
Come, rush of creation!
Come, life! surge through this mass of mortification!
Come, sweep away these exquisite, ghastly first-flowers,
which are rather last-flowers!
Come, thaw down their cool portentousness, dissolve them:
snowdrops, straight, death-veined exhalations of white and purple crocuses,
flowers of the penumbra, issue of corruption, nourished in mortification,
jets of exquisite finality;
Come, spring, make havoc of them!
I trample on the snowdrops, it gives me pleasure to tread down the jonquils,
to destroy the chill Lent lilies;
for I am sick of them, their faint-bloodedness,
slow-blooded, icy-fleshed, portentous.
I want the fine, kindling wine-sap of spring,
gold, and of inconceivably fine, quintessential brightness,
rare almost as beams, yet overwhelmingly potent,
strong like the greatest force of world-balancing.
This is the same that picks up the harvest of wheat
and rocks it, tons of grain, on the ripening wind;
the same that dangles the globe-shaped pleiads of fruit
temptingly in mid-air, between a playful thumb and finger;
oh, and suddenly, from out of nowhere, whirls the pear-bloom,
upon us, and apple- and almond- and apricot- and quince-blossom,
storms and cumulus clouds of all imaginable blossom
about our bewildered faces,
though we do not worship.
I wish it were spring
cunningly blowing on the fallen sparks, odds and ends of the old, scattered fire,
and kindling shapely little conflagrations
curious long-legged foals, and wide-eared calves, and naked sparrow-bubs.
I wish that spring
would start the thundering traffic of feet
new feet on the earth, beating with impatience.
I wish it were spring, thundering
delicate, tender spring.
I wish these brittle, frost-lovely flowers of passionate, mysterious corruption
were not yet to come still more from the still-flickering discontent.
Oh, in the spring, the bluebell bows him down for very exuberance,
exulting with secret warm excess,
bowed down with his inner magnificence!
Oh, yes, the gush of spring is strong enough
to toss the globe of earth like a ball on a water-jet
dancing sportfully;
...
Ah come, come quickly, spring!
