Poezie v síti

V roce 2009 zveřejnil literární kritik Karel Piorecký v rámci své studie o stavu současné české poezie (Piorecký, 2009) několik kritických vět na adresu tří tištěných básnických prvotin (Jakub Řehák: Světla mezi prkny, Jonáš Hájek: Suť, Ladislav Zedník: Zahrada s jabloněmi a dvěma křesly). Piorecký upozorňuje na to, že spojujícím prvkem těchto tří debutujících autorů je jejich dlouhodobé publikování poezie na amatérských internetových serverech. Tato zkušenost má podle Pioreckého přímý vztah knízké kvalitě jejich textů – básníci zůstali v negativním smyslu determinováni způsobem myšlení a psaní, které si osvojili na internetu, přestože již publikují také v tištěných médiích. Piorecký doslova píše, že spolu s otištěním sbírek vstoupily do literární kultury „postoje determinované důvěrnou zkušeností jejich nositelů s kulturou a literární komunikací na literárních serverech“ (Piorecký, 2009).

Komunita jako rádce

Pozadí procesu determinace naznačuje Piorecký takto: „[V prostředí literárních serverů] plně záleží na původci textu, zda bude text zveřejněn, autorství se radikálně demokratizuje, je odsunuta autorita a evaluační systém, který by filtroval texty před jejich vstupem do literární komunikace (…).“ K hodnocení publikovaných prací sice dochází, ale jen ze strany laiků: „autoritou či arbitrem není redaktor či recenzent, ale celá komunita uživatelů daného serveru“.

Básnický adept tedy není prvotně konfrontován s hodnocením své začátečnické práce od elitních intelektuálů (tj. redaktorů), jako tomu bylo v dobách, kdy před publikací musel chtě nechtě zaslat své pokusy do časopiseckých či knižních literárních redakcí. Místo toho se začátečník prvotně setkává s hodnocením od široké, leč méně vzdělané komunity. Tato zpětná vazba je velmi rychlá – autor ji mnohdy dostává hned po zveřejnění.

Předpokladem vlivu komunitního publikování na autorskou tvorbu je, že autor své pokusy vědomě či nevědomě přizpůsobí zmíněné laické (nekvalitní) reflexi či její anticipaci. K přizpůsobení může dojít např. tehdy, nebude-li autor v prostředí serveru na počátku se svou tvorbou sklízet úspěch. Ovlivnění někdy probíhá přímo na úrovni konkrétních textů a komunita vystupuje jako rádce i spolutvůrce: autor na serveru uveřejní báseň a dále ji upravuje a aktualizuje podle poznámek, které se pod ní (v prostoru pro komentáře čtenářů) objevují. Může tím vycházet vstříc většinovému, laickému vkusu.

Článek K. Pioreckého přirozeně vzbudil kritický ohlas na místě pohaněném, tj. na českých literárních serverech. Našli se zde i reakce souhlasné, např. jeden z účastníků se přihlásil ke skepsi Pioreckého takto: "Když někde demokraticky vydáš rozhodování o kvalitě v plen všemu lidu bez rozdílu, bude tam vždy převládat naivní, módní a povrchní hodnocení, jelikož většina lidí prostě takové názory má a podléhá různým trendům."

Co si komunita žádá

Jaká báseň bude mít „úspěch“ na literárním serveru a jaký druh psaní tedy prostředí literárních serverů potencionálně podporuje?

Za úspěch autora na serveru lze pokládat již to, že v konkurenci ostatních textů vzbudí pozornost a čtenáři báseň komentují, případně jí navíc i přidělují body, tipy, doporučení apod. Úspěchem druhého stupně je hodnocení pochvalné. Někteří autoři se dostanou ještě dále – stanou se v prostředí serveru známí, komunita o jejich tvorbě diskutuje, čeká na další příspěvky, vznikne kroužek stálých příznivců. Zvláštní poctou je získat pozornost či ocenění od čtenářů-uživatelů, kteří v komunitě platí za vzdělané a orientované – někdy to jsou literáti se „jménem“ i v ne-virtuální literární společnosti a jde vlastně o obdobu redaktorů-autorit ve světě tištěné literatury (ve virtuálním světě nemají ale žádnou moc nad samotným publikováním textu – o něm rozhoduje jen autor sám).

Následující část práce pojmenuje několik vlastností básnických textů, které by zvláště v komunikační situaci internetového publikování mohly vést k úspěchu. Pro jednotlivé autory jsou relevantní jen některé z nich, podle toho, v jaké fázi své „kariéry na síti“ se nacházejí a jaké fanoušky si již získali. 

·         Čtenářsky pohodlná délka textu a jeho subjektivní srozumitelnost: čtenářská přístupnost, faktor srozumitelnosti

Dalo by se předpokládat, že čtenáři budou ochotni věnovat pozornost spíš kratším textům. Pokud autor nemá již své zavedené jméno, dlouhé a složité texty některé internauty od četby odradí. Překvapivě pak zabodují texty se zcela nevynalézavým, banálním, vágním a přímočarým obsahem, za jaký lze pokládat např. tento básnický pokus (u tohoto i dalších odkazů viz též diskuze pod texty): http://www.totem.cz/enda.php?a=245463.

·         Formální zvládnutost, „profesionalita“

Vyvážený, dokonalý, očekávatelný tvar, vyvedený s bravurou, si může získat zvláštní obdiv a ocenění. Naopak texty, v nichž ze snahy o poznání (či jeho artikulaci) vyplynula neuhlazená, „divná“ podoba, mohou neprávem zapadnout.

Právě Ladislavu Zedníkovi, který na internetu publikuje pod nickem egil, bývá někdy vytýkáno, že své texty technicky konstruuje s myšlenkou na dokonalý zvukový (a snad i vizuální) výsledný tvar, kterému dává přednost před úsilím dosáhnout v textu prostřednictvím jazyka originálního osobního poznání: http://www.totem.cz/enda1.php?a=218184.

·         Básnickost“ – naplnění laické představy „co je poezie“: klišé

„Literární servery nepředstavují prostředí, kde by se rodily inovativní tendence, ba právě naopak,“ píše Piorecký a implicitně tak předpokládá převládající konzervativismus čtenářstva. „Nejedná se (…) o prostředí, v němž by se hledala nová východiska pro básnickou tvorbu a kde by probíhala její kritická reflexe, ale spíše se zde utvrzují literární klišé, osvědčené postupy a naivní „lidové“ představy o podobě a smyslu poezie.“

Dá se očekávat, že laickým publikem budou kladně přijímány básně, které naplňují představy o poezii osvojené na středních školách. V extrémním případě tak mohou bodovat texty s dobře imitovanými „vnějšími znaky poezie“ jako jsou např. rýmy, typicky básnická lexika, dávno osvědčené básnické postupy a navozování běžných „poetických“ pocitů a nálad.

Částí čtenářstva byl na internetu vnímán jako laciný např. úspěch této básně: http://www.totem.cz/enda1.php?a=274133.

Jako příklad laické představy o poezii Piorecký jmenovitě zmiňuje „intimní sdělování životních obsahů“ – o tom viz další oddíl práce.

·         Nápadnost, expresivita, emocionální působivost

V konkurenčním, dynamickém prostředí mají šanci pouze texty, které čtenáře na první pohled zaujmou a přimějí jej k četbě. Celkem spolehlivě upoutají pozornost emocionálně vypjaté obrazy vášně, utrpení a dramatických dějů, zobrazení patetických postojů, tělesná a sexuální tématika, celková provokativnost a naléhavost textu, případně i porušování sociálních komunikačních norem a expresivní a bizarní slovní zásoba.

O jisté bulvárnosti a snaze šokovat se někdy uvažuje nad tvorbou této temperamentní autorky:

http://www.totem.cz/enda1.php?a=183796.

·         Příjemnost, líbivost, „sluníčkovost“… navození pocitů harmonie

Pokud jde o čtenářský zájem a oblibu, vděčné jsou i texty s hřejivým a hojivým potencionálem, obrazy klidu a bezpečí, často spojené s motivem dětství. Diskuze o těchto účincích básně se rozvinula např. zde: http://www.totem.cz/enda1.php?a=303606.

·         Atraktivní lyrický subjekt ve službách virtuální identity

Autoři publikují svá díla pod virtuální přezdívkou (nickem) a pod tímto jménem také diskutují v prostoru pod díly i v dalších diskuzních prostorech. Nejen ti z autorů, jejichž občanské jméno zůstává neznámé, mohou šikovnou lyrickou sebestylizací podpořit svůj zidealizovaný virtuální obraz, čímž zpětně přispějí ke čtenosti svých uměleckých příspěvků. Literární server plní mj. funkci sociální sítě a objevují se i názory, že společenské cíle zde převládají nad uměleckými (jeden z diskutujících se vyjádřil, že tyto servery jsou „seznamky introvertních exhibicionistů, jejichž vedlejším produktem je psaný text“).

O tom, zda marnivé sebestylizační gesto ke škodě textu převážilo nad opravdovou introspekcí, se vedla polemika konkrétně zde: http://www.totem.cz/enda.php?a=244005.

Laická představa o literatuře?

Podle mého názoru se Piorecký dopouští krátkého spojení, když kritizuje většinové publikum, že „poezii vnímá jako intimní sdělování životních obsahů, zcela přehlíží jazyk jakožto materiál determinující veškeré slovesné umění a jako nejvlastnější téma poezie“. Typ tvorby, kterou je možno pojmenovat jako „intimní sdělování životních obsahů“ či existenční záznam, nemusí v žádném případě charakterizovat rezignace na vědomou pozornost k jazyku jakožto determinujícímu spoluúčastníku poznání i výpovědi, stejně jako ji nemusí provázet rezignace na imaginaci a na původní a neodvozenou uměleckou cestu. Nemusí ji ostatně charakterizovat ani primitivně pojatá dokumentární věrohodnost a potlačení signálů distance mezi autorským a lyrickým subjektem, pokud jsou „životní obsahy“ transformovány do přiznaně fiktivních obrazů.

Když Piorecký prohlašuje pojímání poezie jako „intimního sebevýrazu, svěřování a psychohygieny“ za „většinové a velmi naivní“, opomíjí i to, že konfesijní či intimní lyrika je jedním z regulérních a dávno ustanovených lyrických typů. Míra psychické úlevy, které autor díky napsání či publikování textu dosáhne, není nepřímo úměrná kvalitě textu.

Internet se svým fenoménem anonymity je někdy nazýván schránkou na duše.  Jedinci toužícímu po ujasnění, vyslovení a snad i prodiskutování citlivých osobních zkušeností nabízí internet otevřený prostor a množství přirozeně zvědavých posluchačů. Literární servery slouží ke zveřejňování textů uměleckých, tj. takových textů, při jejichž vzniku byly užity prostředky, které osobní výpověď zásadně obohacují a činí ji významově mnohovrstevnatou, bohatou a otevřenou. Tyto postupy (typicky je to užití básnických tropů a figur a rytmizace výpovědi) předpokládají tvořivou účast otevřené imaginace a kreativní práci s jazykem.

Anonymita dává možnost dotýkat se i intimních, trapných, potlačovaných či zahanbujících zkušeností, aniž by svěřující se člověk odváděl pozornost od samotného tématu a jeho vlastního kontextu na svou individuální osobu a její konkrétní soukromí (a vystavoval se tím bulvárnímu druhu pozornosti). Společenství může vystoupit terapeuticky v tom smyslu, že dotyčného (či jeho virtuální alter-ego) přijímá i po vyslovení společensky málo akceptovaných obsahů.  Vědomí autorské anonymity může v tvorbě potlačit autocenzuru vedenou snahou „nějak se zdát“, zostřit pohled účtující se sebou samým, otevřít dveře k upřímnosti a opravdovosti a podpořit vůli k vnitřní pravdě. Nedomnívám se, že tím literární kvalita textu utrpí.

Další argumenty proti Pioreckého kritice

Pohanění básníci reagovali v zásadě dvěma typy rozumných protiargumentů. Prvního jsem se již dotkla: upozorňuje na to, že "profesionální" redaktoři ve světě tištěné poezie se od internetových autorit často neliší vzděláním, načtenou sumou textů, literárními hodnotami ani způsobem myšlení. Některé osobnosti se pohybují v obou světech.

Druhý argument se zakládá na tom, že mnozí autoři jsou ke zpětné vazbě od publika kritičtí a ne vždy jí ochotně svou tvorbu přizpůsobují. Autor není odsouzen vycházet vstříc vkusu čtenářů, ale má možnost být na něm nezávislý či jej dokonce vytvářet.

Představu tvorby, která zůstává „věrná vlastní cestě“, což s sebou nese mj. zásadní risk a osamělost, rozvíjí Jan Lopatka v kritice věnované Hrabalovu literárnímu zakolísání (jehož výsledkem jsou Ostře sledované vlaky) : „Tento potenciální odklon k „spisování“ není zatím nutné považovat za velkou tragédii, spíš za oddych, retardaci; otázkou je, jak autor bude dál odolávat tlaku „literárnosti ve světě“. Daň za únik z tohoto tlaku je veliká: představuje buď nepsat, nebo ke všemu ostatnímu prožívat ještě hrůzu z vlastní asociality, z momentů, kdy se zdá, že není s čím a s kým komunikovat; kdy novost a nezařaditelnost vytvářených kreací budí znepokojení nad vlastní činností, obavu před nelidskostí tvorby, znepokojení nad její extrémností.“  (Lopatka, 1991)

Zdá se, že podle Lopatkova pojetí musí kvalitní autor zaujetí svou vlastní cestou nadřazovat nad ostatní motivace (získat porozumění, rozhřešení či úspěch). Nízký komunikační potenciál je tu průvodním jevem autorské autonomie, potažmo literární kvality. Myslím, že fenomén literárních serverů rozvoji takové výsostné, náročné a originální poezie nebrání. Servery usnadňují komunikaci tím, že umožňují předložit čtenářům autorské „kreace“ rychlou cestou a bez nutnosti ucházet se o přízeň redaktorů, ale nijak nenutí autora vycházet vstříc většinovému očekávání a vkusu. Zároveň umožňují publikovat i méně literárně ambiciózním autorům (či autorům rozvíjejícím jiné kvality textu), což též vidím jako pozitivum.

Na druhou stranu platí i to, že na serverech lze relativně „levně“ získat pověst dobrého básníka a okruh svých fanoušků, což může působit jako brzda či výhybka autorského vývoje. Piorecký se obává, že se tato pověst přenáší i do oficiálního literárního světa, a celková kvalita tvorby tím devalvuje. Posouzení takového zobecnění jde již nad téma mé práce.