Padají andělé to sněží a bílé peří z křídel, jež nám dávno nepatří na vlasy zvoní jak jeřabiny o vítr padám mířím ven ze sevření, které přichází s pocity chci opustit všechno, čemu rozumím oslepnout vůči tomu, co prý vidím a ohluchnout ke všemu, co říkám protože teprve tváří v tvář sám sobě začínám chápat že celý vesmír je jen jedna vločka sněhu prostoru, který nevidíme, protože se jen díváme a naplněni prázdnotou všech věcí, jimiž se snažíme zapomenout se vzdalujeme od sebe až se jen dotýkáme, ale necítíme až se líbáme, ale nemilujeme až pláčeme, ale vlastně nevíme proč a přitom by to bylo tak krásné i já se přiznám naposledy jsem odbyl modlitbu na hrobě protože jsem chtěl být co nejdříve s tebou v posteli a o ten čas ti prodloužit tu dobu, kdy mu nejsi přítomna a co vidíš je okamžik za okny z druhé strany, zamlžených tvým těžkým dechem tam nevstoupím, dokud nedokončím Otčenáš a mé tělo neopustí duše všech slov, v nichž jsem živ když loučení tolik podobné pěně u břehů svojí špínou je součástí návratu bez nějž bychom nikdy neporozuměli smrti která jediná ví jak je to dál
|