Vylezlo zpod velkého kamene. Otřepalo se. Celý den pršelo a kožíšek mělo celý promočený. Chvíli čenichalo okolo, až nalezlo smradlavý rybí ocásek. Popadlo ho do předních tlapek a chvíli žvýkalo. Pak najednou vypísklo a s rybím ocáskem mezi zuby odcupitalo po vyšlapané cestičce mezi kluzkými kameny, aby pak zmizelo ve vysoké trávě. Uprostřed palouku vylezlo na pařez a chvíli odpočívalo. V lese byla tma, ale běželo po paměti mezi borovýni šiškami, přeskočilo pár klacíků a vyběhlo borovým hájem na vršek skály. Hbitě vyskákalo na placatý kámen a uvelebilo s v důlku na jeho vršku. Chvíli jen tak čenichalo a nasávalo vůně, kterými byla ta noc přesycena, až se z toho jednomu div nezatočila hlava. Vítr vál od moře a přinesl ssebou nasolenou vůni tlejících chaluh vyplavených na břeh v nedaleké zátoce. Stejně ostře však zaváněl les pryskyřicí. Leželo na zádech a pozorovalo noční oblohu. Těkalo korálkovitýma očima z jednoho hvězdného uskupení na druhé. Něco nebylo tak, jak mělo být. Něco tu chybělo. Nebyla tu ona. Modrá. Když bylo jasno a vy si lehli na ten placatý kámen, zářila vám přímo nad hlavou. Dnes tam nebyla. Běhalo po kameni a zmateně pískalo. Seskočilo dolů a zase vyběhlo zpět. Běhalo dokola, tu a tam se zastavilo a upřelo poděšený pohled na oblohu. Skákalo a panáčkovalo, snad aby bylo blíž těm hvězdám a zahlédlo tu svoji. Modrá se ale neukázala.

Leželo v důlku a přerývaně oddychovalo. Bylo chladno. Přišlo o Modrou a nemělo se už čím těšit. Přišlo o svůj drahokam noci.

Pak ale náhle rychle vyskočilo a utíkalo ke kraji kamene. Čenichalo směrem ke korunám starých borovic. Něco zahlédlo. Byla tam ! Rudá piha mezi kostrbatými větvemi. Červená ! Byla tak krásná ! Lehlo si a nic nedbalo na to, že leží jen na holém kameni. Leželo tam dlouho do noci. Ráno se probudilo, když už byla pryč. Utíkalo dolů po stráni a bylo šťastné, mělo svoji Červenou.