Moje erotické zážitky v Prahe, aj iné.

86. Divam sa, esli  ma na levej ruce prstynek, a esli jo, tak na kerym prstě.  Mněla  tam štyri, na šeckych prstoch jeden, ale naštěstí byly šecky enem nějaký takovy tenký.  Všimnula si, že ji čučím na tó jeji levó ruku, zasmíla  sa hezky zase, a eště mňa teda tó ruku zvedla navrch, asi tak k mojemu pupku. Našponovala při tem ty svoje prsty, byly najednó tak dlóhý, hezký. Zasmíl sem se temu taky; hrozně sa mně chcelo s ňó o všelisčems povidať si, a tak. Na takovó sa mosí oklikó, povidám si, a tak teda opatrno povidám: Šla byste se mnó dneskaj na rande ?

Zasmíla sa znova, tak nějak laškovno, až sem to jeji serdce u sebja pod žebrama ucítil. -Já teď musím do práce, dělám tady v tom butiku, máchla rukó šikmo za sebja. Jste milý člověk. M ůžeme si tykat? Já jsem Helena.

A podavá mně tó svoju oprstýnkovanó ruku. Ruku mněla hebkó , ale stisk mněla enem takové lehké, ako dyž čerstvo vylíhnutý holóbě bereš do dlaně, né ako tá Michaela, nebo tá Lenka pred ňó. Byl sem aji zvědavé, co to asi tak ten butik može byť zač, tak ji nahližim cez rameno, ale za ňó sem viďél enem samé obchody s handrama. -Ferdinand Gustav, povidám. -Tak trebas večer, až skončíte s tó vašó prácó.

Vytrhnula mně svoju ruku, keró sem eště furt držél, a začala utěkat, asi do té tej jeji práce. -Hneť ale asi po   dvoch troch metroch sa zastavíla, a porad cela usmítá povidá:

Tak pro mne tedy přijeď, třeba se svou károu, jestli nějakou máš. Půjdu asi v devatenáct patnáct... A otočila sa, zasejc sa rozbehla, až ju ten jeji blonďaté ohon na hlave liskal po ksichtě, a už nadobro vbjéhla do dverí jedneho teho úzkého obchoda, co ve výkladu   tam  mněl..  široké slaměné  klobók, a aj ty nějaké ženské botky , a aj nějaké takové ty šifónové sukně, co nosijó baby, dyž sa zároveň chcó pochlubiť aj svýma gaťkama Ve dveroch sa tá Helena eště otočíla, a poslala mně taky hubičku z dlaně.

-Eště káru tadyk v Prahe nemám, ale večír už budu mjet !   zavolal sem za ňó, ale to asik,  hádám, už neslyšela. Kvůli Heleně byla aj akási válka, vzpomňel sem eště ze škole, ale zaboha už sem nevzomňel kerá,  esli ta druhá, nebo eště nějaká iná. Ja   sem bil dycky lepčí na počty.   

No ja, povidám si, u nas má každé káry najmeněj dve, na jednéj sa všelicos vozí, a na tej druhej sa sušívá pro králiky jatelina pres noc, aby sa nezduli. Ale tady v Prahe ? Copa tady majó lidi králiky ? 

A na co tá děvčica  tó káru vlastně asi tak potrebuje, vrtalo mně v lebeně.

87. Rozmrzelo som sa šóral tó ulicó navrch.

Všade bolo plno áut aj stojicich aj jezdicich, tramvaje tu klinkaly, ženske s kočarkama, aj babky s kolečkovéma kabelama sa tu plétli, ale káru sem neviďel vúbec žádnó. Omakal  som si šrajtoflu s tó novó véplató z družstva na prdeli. Dyž nějaká ta kára nepude pučit, klidně bych aj nějakó kvůli tej Heleně kópil, ale enem gde, gde? Málo platné, mosíš sa tých hlópích Pražákú zasejc optať, povidám si.

Vybral sem si chlapka ve vratoch průjezda, co tam prešlapovál enem v košuli, a kóřil. Ten tadyk bude asi doma, usódil sem.

-Dobry deň, povidám.

Enem to  s něm trhlo, ako dyž ho šidlem pichně. Podival sa na  mňa zkúmavo, a pak povidá: ..dobrý.. . a dál tak blbo čučí. 

-Máte doma káru ? povidám.

-A proč to chcete vědět, pane ? povidá on místo odpovedě.

-No.. ..potrebovál bych nějakó na večír pučiť.. - nebo bych ju trebas aj kópil.

Tak nějak pobaveno sa uchechtl.

-A kolik máte peněz, smím-li být tak smělý, dobrý muži ?

Co je ti potém, ty zvědaví jelito, povidám si v duchu.

-Eště skoro celó výplatu z družstva, povidám vyhýbavo. To víš, že po tech zkušenosťách tadyk ti budu vykládať, kolik mám u sebja peněz !

Ale bylo to stejnak jedno. Poklepál si prstom na čelo, oharek tej cigarety hodíl medzi žulové kodsky na tratuár venku před tym barákom, a otočíl sa na podpatku.

-Gdo to po  tobje bude zametať, co si tak myslíš? Snáď sósed, lebo  gdo ?? volam za něm nakvašeno. No zase, typické Pražák.

Blódil sem ulicama, že sem už dostával aj strach, abych k tej Heleně  k temu jejimu obchodu zpátky zasejc  trefíl, hodin přibévalo, a šecko furt marno.

Ptál sem sa už enem na kúpi, pučovať sem si tu káru tadyk od těch Pražáků už radči nechťél. Bylo to skoro furt ale stejné -posílali ňa strídavo většínó enem někam na Jarov, nebo do Motola. Ale bližši adres sem z žádného nedostál.

Pomodlíl som sa aj Otčenáš, aj dvakráť modliťbu   Za pomoc v núdzi, ale nebíl sem si istý, esli se to enem kvúli babě taky može. Nemjél som z teho zrovna nějakej moc dobré pocit.

Tak jak tam tak skorem rezignovano stojím, ucítil som zabíjačku. Du podle nosa, a v Masně kósek vedle sa to pro ňa v ten deň začlo konečně obracať.

Dal sem si drškovú polívku s těma jeich „húskama", potem dvakráť dvaceť deka ovarovího kolena s chlebem, a pivo k temu navrch. Vyndu s docela vylepšenó náladó ven, a před tym barákom hneť naproti stojí nějaké menší děda -ale při sili, napucované, opálené, v hnědých vysokích lakýrkách na podpatku, a se špagátovó smyčkó namisto kravaty -tá mu držala amerikánského stetsona, co mu visél za krkom, jak sem potem uviďel; taky bol enem v košeli, opřené o nějaké  dlóhé zápaďácké  fáro, ale takové to jak z americkýho filmu, co sa točíli v šedesátých rokoch, s tema grancama nad světlama vzadu aj zepředu- a  čuči zrovna na mňa. Čučim taky, bo sem ho něgde mosel už viděť, ale zaboha sem si nevzpomňel gdě.

Nemam rad takove záhady, a tož du teda rovnó k němu, a ptam sa:

Vy ste býl u nás v družstve na exkurzii, eště za bolševika, mám praudu ?

Zasmíl sa srdečno, ale zakrótil hlavó, ako že to asi nee; vyptál sa mňa, odkáď že su, a prej, esli já su zasejc naopak na exkurzii v Prahe. Bo vypadál porad tak srdečno, tak sem mu to všetko stručno

s tó Prahó vypovjeďél, ale potem mrknu na cibule, a sevřelo sa ňa serdce -za dvadcať minút Helena už pude, a já su tadyk porád bez té káry. To sa mi v životě eště nestalo, abych ja nějaké ženské dané sľub nedodržel.

 Keby nebol  Pánboh nade mnó, tak by som snáď chytíl do srdca lebo do hlavy aj nějakú tu beznaďej.

. On to na mňa asik rozpoznal, že mám nějaké smutek či co, a hneď sa na to vyptavá taky.

No, dosť neochotno mu to teda aj o tej Heleně a o tej neščasnej káře povedám, a on sa zasejc směje jako ti některí druzi Pražaci, no ako jelito. Naplul bych si do ksichta, že sem sa v něm tak zklamál, a už sa obracám, že teda radšej pudu. A tu on povidá:

Počkejte. A tahle kára by vám nestačila ?

Divam sa jak  jelito zasejc ja, gde má akó káru, a on ale mrknúl na svoje cibule, a povidá:

Máte štěstí, něco mi vypadlo, a tak mám ještě asi padesát minut k dobru. S tou károu se to vysvětlí, uvídíte. Sedejte.. ..za volant vás ale nepustím, tohleto je veterán, osmiválec z šedesátýho devátýho.. ..můžete mne představit třeba jako vašeho řidiče. Támle na rohu máte květinářství.. ..stihnu vás oba ještě i někam odvést. A jestli ta vaše Helena opravdu za něco stojí, půjde to pak dál i bez té vaší káry, ale i bez tohohle mého auta.

Nebyl sem z teho moc módré, ale co mňa zbévalo, pešo bych tam sotva doklusal. Gepl sem teda vedle něho,  sedadlo   sa pode mnó probořílo až skorem k asfaltu, a pod kapotó to temno a hluboko zabrumlalo, ako dyž ste u nas u prasečáku zrovna ve chvíli, dyž chovné svině dostanó žrať.

...