Na zastávce
linky do ticha
trolej vede
po tlakové níži
nic nebolí
mě, ani nespěchá
jen na cosi
čekám na refýži.
Moucha na
skle, je nad věcí v tramvaji
tisícem očí
sní ten černý pasažér
na pohřeb
holiče se z noci vracejí
jen dáma v paruce
a teplý aranžér.
Ptá se ho z lásky,
a zda nemá příjici
ještě je
opilá, oči jak laň
a ví, že
nastoupí a přejedou stanici
až řidič
otevře dveře jak dlaň.
A stále nic
nejede, to zvoní jen Loreta
však čekání
do konce odehrajem
milenci uvnitř,
jsou těl svých Pieta
a venku sen dámy
s hranostajem.
|