Je srpen

jablka na zemi pomalu začínají hnít

jako my

a brzy ráno vosy

jakoby přilétaly ze světla

probouzet nepozorné

kteří by snad

ukazovali k Měsíci

jehož ubývá jako Leninova těla

a kostely obrácené k východu

propouští ze svých věží prvorozené ptáky

těch dob

kdy nad ránem

zhasínaly továrny na umělá střeva a vojenské konzervy

namísto hvězd

a my šli

koupit si pro štěstí další věc

a nevěděli, že je sedm tichých měsíců

z nichž srpen vede nejdál

a psi dosáhnou svého

čekal jsem na břehu moře

na tvé psaní

a pak šel až na konec písku

kde začínají všechny mé smutky

abych tam ztratil sám sebe

a snad jen trávy bylo dost

abych dohlédl konců všech stébel

které nakonec vyrostou na našich hrobech

a pořeže si rty

kdo by chtěl zahrát na jejich ostří

hlas dítěte