Na nebi plíšky hvězd ; prodavači hadích kůží s hbitými prsty

lucerny a vůně myrhy a uprostřed sladký teplý vzduch

Kdosi volá jméno, Ty, On, Snad nelze najít společné těžiště prázdnoty

do úsvitu, aniž ví, kým je, není nikým, je nový, připravený

k čemukoliv, jak mozek co se vyprázdnil do své minulosti,

která byla dosud jen životem Nad Káhirou svítá den 

A možná že je to jen krásnější lem v řekách ponorných,

když  však přistane;  procitnutí prudkým nárazem dnů není

ale když myšlenky vyhoří  na popel co pak

Muezín svolává k modlitbě V mlze i domy jsou stíny

a konečně nad vším se  zavře závěs zapomnění

To ony neumí  čas  a jen vzdáleně přítomny,

než všechno to skončí umíráme pro svět

Z  temného kdesi, kdysi a tam, nikoliv potom,

vynořuje se  ležící tu;  bez jakékoliv příčiny

či naděje, bez jakéhokoliv obsahu Ale přece jen Ty

Jaký úder kladiva srazil tenhle okamžik, či bytost, či věc,

co tady leží a spočívá, že neví už o ničem,

omráčená až do té chvíle, To zase jen Ona

kdy přispěchavši paměť vrátí vědomí sobě samému

a čas přijde najednou jako světlo či pohled na sebe sama

To jsi ty v domě mrtvého muže

a mistr zenu rýdlem na tvé tváři vyryje novou vrásku