Čau lidi.
Jmenuju
se Petr a dělám vrátnýho. Víte, ono se říká, že vrátný je víc než primář, nebo
řiditel. Oni si z nás lidi takhle dělají srandu. Jasně, některý vrátný
jsou fakt hrozný, takže se ani nedivim, ale zase, na druhou stranu to odnášíme
my ostatní. Víte… ono dělat vrátnýho neni žádnej med. Vlastně se od vás
očekává, že budete něco, jako řiditel. Lidi přichází a ptají se úplně na
všechno. „Kde najdu tohle, nebo tamtoho?“, nebo: „Od kolika tam jsou?“, „A kudy
se tam jde?“, „Kde je Vašek?“…
Proboha, copak já vím, jakej Vašek? Ale to
lidi nezajímá. Chtějí to vědět a hned. A když nedokážu odpovědět, jak by si
představovali, ještě jsou drzý. A teď si představte, že takový lidi mám ještě
kontrolovat. To bych vám přál zažít, jak mě propichujou očima, když je požádám,
aby mi ukázali, co nesou. Všichni vědí, že jsem tam od toho, ale běda, jak
dělám svojí práci. Možná si říkáte: „Tak proč se na to nevykašleš? Nech je
prostě jít.“
To by mi šéf dal. Víte, on je šéf vždycky
větší svině než lidi. Né, že bych si stěžoval. Já na svýho šéfa nedám dopustit,
ale to je prostě fakt. To je zákon vrátnice. Děláte pro šéfa a dobrej šéf ví,
že na vás lidi tlačej …a tak musí tlačit víc, aby vás na tý vrátnici vůbec udržel.
Vlastně jste pořád v presu.
A to jsem se ještě nedostal k tomu,
že na tý vrátnici musíte pořád o něčem rozhodovat. Na vrátnici nejste jenom
proto, abyste buzerovali lidi. To hlavní kvůli čemu tam jste, je koordinace vstupu
a výstupu. To byste ani nevěřili, jaký tam nastávaj situace. A vy, jako vrátný,
je musíte vyřešit a musíte je vyřešit správně. De-facto rozhodujete o věcech, o
kterých smí rozhodovat jenom šéf. Nemáte oprávnění, ale musíte rozhodnout.
No, jen si představte, že budete dvakrát
denně volat šéfovi: „Šéfe, je tady jeden, kterej tvrdí, že má být za pět minut
tam a tam, nebo bude zle, ale nemá v pořádku papíry.“
Co
myslíte, že bude? Nechá si šéf takovýho poseru, nebo si najde někoho, kdo ho
nebude otravovat? Ale běda! Třikrát běda, když ho pustíte a neměli jste, nebo
naopak. Buďto dostanete otravný kázání o používání vlastní hlavy, nebo něco ve
smyslu: „To jsme nevěděli, že vy to teď tady vedete, pane VRÁTNÝ! To abychom si
snad vyměnili kanceláře…“
Prostě
pakárna.
Teď to asi vypadá, že se vám snažim namluvit,
že dělat vrátnýho, je asi nejhorší práce na světě. Ale víte co? Nejhorší práce
na světě, je dělat mýho šéfa. Ne, vážně! Víte, já ani nevim, co se u nás dělá.
Možná tomu nechcete věřit, ale je to tak. A to tady dělám dýl, než byste
mysleli. Nic nevyrábíme, neprodáváme, nekupujeme. My vyřizujeme pohledávky. To
byste ani nevěřili, co lidi všechno chtěj. Jaký donebevolající kraviny
požadujou.
Řeknu vám, že někdy se chovají, jakoby jsme
jim něco dlužili. Teda, já ne, ale šéf. Já to jenom směruju na správný místa.
Někdy to filtruju, ale řeknu vám, že vyřizovat bych to nechtěl. A víte, co je
nejhorší? Jak dokážou bejt některý lidi vynalézavý, když něco chtěj, nebo
potřebujou, ale když dojde na vděčnost, jsou najednou bez fantazie. Myslíte, že
někdo zaplatí? Zapomeňte. Klidně mi usekněte ruku a utrhněte dva prsty. Pořád
mi zbyde dost prstů nato, abych mohl počítat ty, co za služby platěj.
Dokonce ani poděkovat jim moc nejde. Jó,
takhle mít přáníčko… to můžeme recitovat dvacet minut, co nás trápí a sužuje, co
potřebujeme k tomu, aby nás to netrápilo a za nějaké bonusy bychom se také
nezlobili, že? Ale jakmile je nám vyhověno, stačí: „Dík, vole,“ nebo v lepším
případě: „Díky, díky. díky…“ Jakoby třikrát poděkovat se zamáčknutýma očima
mohlo zaplatit tu dřinu.
Jo, nejhorší práci na světě, má můj šéf.
Řeknu vám, chudák Bůh.
|