|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Nebe bouřilo. Temné mraky křižovaly řetězy blesků a vítr jako dravá saň se proháněl mezi domy. Lijáky bušily do střech a všem smrtelným se zdálo, že se otevřela brána pekelná. V ten hrozný čas nebylo nikoho živého na návsi. Všichni byli ukrytí před běsněním přírody.
Odněkud z dalekých krajů, odkud se ještě nikdo nevrátil, kráčela podivuhodná bytůstka, starší než celé lidské pokolení, narozená před začátkem věků. Málokdo jí viděl, aby poté o ní mohl hovořit. Většinou s ní stačil pohovořit mnohdy jen několik slov, než s ní odešel z tohoto světa.
Když se ona bytost více přiblížila, nebylo rozeznat, zda je to stařena nebo stařec. Byla shrbená jako kdyby nesla veškerou tíhu tohoto světa a její kosa se jí pohupovala po kostnatém rameni sem a tam. Ve tváři byla zachmuřená a vážná. Celý její obličej pokrývaly hluboké vrásky a zpoza černého šátku se jí spouštěly pramínky vybledlých vlasů.
Když procházela vesnicí, lidé zavírali okenice a schovávali se. Zvířata ve chlívcích strachy kvílela a vesnická psiska stahovala ocasy mezi nohy a běžela do boudy. Kdokoliv, kdo jí zahlédl, nemohl být v bezpečí.
Nepopsatelně stará bytost prošla celou vesnicí, až dorazila k poslednímu domu, ve kterém za oknem hořela svíce. Opatrně pohlédla do okna a tam spatřila mladého muže, který seděl za klavírem a hrál.
Zaklepala na okno, jako milionů milionkrát před tím. S jistotou mistra, který povýšil své řemeslo na umění.
Muž odtrhl pozornost od hraní a zadíval se do okna, kdo ho ruší. Nebyl nijak vystrašený nebo rozladěný ze své nečekané návštěvy. Šel otevřít, ač nevěděl, komu vlastně otvírá.
„Pojďte dál, stařenko. Jak to, že jdete v tomhle hrozném počasí kosit seno?“
Stařena, jak jí nazval mládenec, nic neříkala. Nebylo na ní nic poznat, jen kamenný výraz, který už měla od počátku věků, u všech svých návštěv.
Mladík kolem dvaceti se štíhlou postavou a vlasy rozbujelými na všechny strany pokračoval v kladení otázek.
„Není vám chladno, matko? Počkejte, já vám tu kosu odložím támhle do rožku a v klidu si sníte opékané brambory.“
Než stařena stačila zareagovat, mladík jí vytrhl kosu z rukou a položil jí do kouta místnosti. Vůbec si nebyl vědom, jaký to nástroj vůbec drží. Poté otevřel troubu a na talíř dal několik horkých brambor, osolil je a nastrouhal na ně česnek.
„Promiňte, matko, ale jsem chudý jako kostelní myš a tohle je to nejlepší, co vám mohu nabídnout. Pochutnáte si a snad zaženete i hlad.“
Stará žena se usadila na rozvrzanou židli a pustila se do jídla. Nic neříkala, nic nenamítala, pouze jedla a rozhlížela se po skromném příbytku mladíka.
Vše bylo skromné, ale pečlivě uklizeno a zdálo se, že každá věc má své jasně určené místo. V rohu místnosti stála postel s pečlivě zastlanými peřinami, vedle ní skříň, na zdi visel obraz krajinky a všemu dominoval velký a mohutný klavír, který byl centrem mladíkova života.
Mladík, když viděl, že se stařena rozhlíží po pokoji prohodil větu, aby řeč nestála: „Je zde vše skromné a i o to brzy přijdu. Ale tenhle klavír neprodám nikdy, to raději zemřu hlady.“
„Ty jsi Alex, že ano?“ otázala se žena mladíka, který si za klavírem srovnával noty. Nemusela se ptát, nebyl důvod. Vždy chodila přesně.
Alex zpozorněl.
„Ano, jsem. A vy?“
„Lidé mi říkají všelijak.“ Odpověděla neurčitě stařenka. Dojedla a odsunula talíř bez jediné brambory.
„A jak nejčastěji?“ zeptal se Alex.
„Smrt.“
Smrtka se podívala na mladíka a čekala reakci tolikrát viděnou, že jí už omrzela. Čekala vyděšený pohled člověka, kterého navštívila sama smrt. Ten pohled jí vždy utvrzoval v jejím posláním. V hrozném břemenu odebírat život mladým, starým, bohatým i chudým, všem stejně, jak je to sepsáno v knize osudu.
Alex si dál srovnával noty a nic neříkal. Už dva dlouhé roky byl nemocný, každým dnem ho opouštěly síly, ale on si stále nalhával, že je mladý. Že nemůže zemřít, protože ještě nic nevykonal, nic nezažil a nespatřil krásy světa. A přece ho smrt našla. Přišla až k němu, aby ho navždy odvedla z říše živých do mlhavých údolí, kdesi za řekou Styx.
Smrtka se zvedla od stolu a udělala dva kroky ke své kose, která byla opřená v rohu. Třetí, konečný krok, však už neudělala.
„Můžu mít jedno přání? Jestli jste opravdu tím, kým se nazýváte?“ namítl Alex
Stařeně to bylo vlastně jedno, jestli se tu zdrží déle, než chtěla. Sotva se někdo po ní bude shánět.
„Jaké přání?“
„Chci si naposledy zahrát.“
Smrtka si opět sedla a nechala mladíka, kterého orosil studený pot, v klidu hrát.
Alex otevřel klávesy od klavíru a začal hrát. V několika prvních skladbách udělal pár chyb a přehmatů, ale poté, když se mu vše rozleželo v hlavě, hrál tak líbezně a harmonicky, že hudba okamžitě naplnila jeho strohý příbytek klidem a mírem. Zhmotnil na okamžik krásu takové síly, že i samotná Smrt se zaposlouchala.
K jeho hraní se přidala meluzína, uvězněná v komíně a déšť svými kapkami klepal na parapet
Alex hrál neúnavně hodiny a hodiny, celou dlouhou noc, skrze běsnění bouře a stařenka Smrt poslouchala.
Na okamžik se mladík ohlédl na svou posluchačku. Její kamenný a nepoddajný výraz se změnil na poklidný pohled. Hudba jí dávala zapomenout na těžké bydlo, které si nesla světem. Dávala jí zapomenout na tisíce tváří, na miliony mrtvých, které vytrhla z tohoto světa, jako když se vytrhne plevel, který překáží, který zaclání ostatním. Ona byla tou nemilosrdnou rukou.
Během dlouhé noci Alex vzpomínal na svou matku, která zemřela a zanechala mu toho velmi málo: rozpadající se chalupu, dluhy, starý klavír a ohromnou lásku k hudbě. Vzpomínal a hrál.
Všichni ho opustili. Každý se k němu otočil zády a Alex se stal zcela bezvýznamným. Byl jako stínem bytosti, která se ukrývala v něm.
Začalo se rozednívat.
Bouře se uklidnila a jediná svíce, která osvětlovala místnost celou noc, dohořívala. Malý plamínek se třepotal na posledním zbytku knotu a klavírista dohrál svojí skladbu. Už jich více neznal. Byl unavený jako nikdy ve svém životě, ale šťastný, že mohl prožít svou nejposlednější noc se svou hudbou, kterou miloval.
Rezignovaně zavřel klavír a uspořádal si své noty na jednu hromádku. Poté se otočil na Smrtku a čekal, co se bude dít. Hlavou mu problesklo, že ta skoro dohořelá svíce je jeho život.
Stařenka se odsunula od stolu a stoupla si. Byla na světě už od počátku věků, odvedla miliony smrtelníků do podsvětí a už se jí zdálo, že jí nemůže nic překvapit. Jenže i smrt se může zmýlit.
„Máš velký dar.“ Konstatovala Smrt. Nemusela říkat nic víc a ani by to neudělala. Nikdy toho moc nenamluvila.
Alex zavřel oči, aby neviděl svůj konec. Žaludek se mu sevřel do malé kuličky.
Jenže se stalo něco, co nečekal. Smrtka z útrob svého hábitu vytáhla novou svíci a zapálila ji o dohořívající na stole. Ta rázem zhasla. Potom tu novou a plnou energie usadila na místo staré.
„Dávám ti nový život.“
Smrtka si vzala svou kosu, opřela si jí o rameno a vykročila do světa.
Alex za ní vyběhl celý šťastný a plný radosti.
„Sbohem!“
Smrt za ohlédla přes rameno na znamení, že se ještě uvidí a ztratila se v ranním slunci.
|
|
|
