Díval se z okna. To, co zřel, se mu ani pranepatrně nelíbilo. Připomínalo mu to totiž depresi a tu neměl rád.

Přemýšlel o životě. Po několika dnech ho to přestalo bavit a rozhodl se vyrazit ven. Bylo tam hezky. Po dlouhé době vysvitlo Slunce, ženy se obnažily a muži se nemohli vynadívat na jejich erotické vnady. Ve vzduchu to jiskřilo chtíčem a zavánělo venerickými chorobami.

Neměl namířeno nikam konkrétně. Hledal nějaký stálý bod, o nějž by se mohl opřít a odpočinout si. Nebyl ještě unavený, ale čekal to každým okamžikem.

Prostor kolem něj byl napěchovaný situacemi, které nedávaly valný smysl. Někteří lidé se pohybovali sem a tam, jiní trčeli na jednom místě a žebrali. Další píchali s prostitutkou a nebo kouřili dobře situovanému pánovi s pleší, ve vázance a s koženou aktovkou obsahující v sobě stoh kompromitujících materiálů sloužících za účelem vydírání vysoce postavených vládních činitelů, šulina. Vtom spatřil volnou lavičku a zamířil k ní. Chtěl se na ni posadit, ale bylo mu to znemožněno drsnými holkami učesanými na punk, jež mu bezděky zastoupily cestu. Držely v rukou hudební nástroje a právě zakládaly kapelu. Pojmenovaly se PRDEL V PIČI. Zaslechl část jejich rozhovoru a reagoval na něj těmito slovy:

„Mám básnické střevo a jsem originální, budu vám dělat textaře.“

Proklály ho svými bezednými pohledy plnými bezbřehého nihilismu a usoudily, že ten týpek před nimi nepostrádá jistou smyslnou sympatičnost. Vlastně jim vyloženě uhranul svým neskonalým charismatem. Působil na ně šarmantně. Dospěly k závěru, že mu dají příležitost.

Plácli si a podepsali smlouvu o díle. Podařil se jim odehrát pouze jeden jediný koncert a ten ke všemu skončil naprostým fiaskem. Přišlo na ně všehovšudy pět diváků. Basačka s bubenicí se otrávily alkoholem ještě před začátkem vystoupení a krátce nato spáchala zpěvačka rituální sebevraždu. Zůstala jen kytaristka.

Začali spolu s Lumírem chodit. Vůbec nejčastěji na procházky. Vybírali si taková místa, kde měli klid a soukromí. Opájeli se tichem a krásami přírody. Dokud nezaslechli rachot terénních motorek, tak si připadali neskonale šťastni a pomalu jako v ráji.

Motorkáři je srali. Porozhlédli se kolem sebe a ozbrojili se bytelnými klacky. Připravili se každý na jednu stranu lesní pěšiny a počkali, až budou kolem nich projíždět, pročež je srazili z jejich smrdutých hlučných strojů.

*

Po nějaké době se jim narodilo dítě.

„Co s ním budeme dělat?“ zajímal se Lumír. Jeho partnerka chvíli přemítala a nakonec pronesla:

„Budeme ho milovat a vychovávat.“

„Senza nápad,“ pravil Lumír, ale nebyl právě dvakrát nadšený. Na to být otcem se cítil příliš mladý a nezkušený. Vždyť mu bylo teprve patnáct let. Dal jí kopačky, poprosil ji o odpuštění a oznámil, že se vrací domů ke svým rodičům.

Jarka myslela, že se přeslechla. Ale když jí došlo, že ne, tak se mohla vzteky pominout. Rozohnila se natolik, že si skočila pro sekeru a tu mu následně zarazila mezi lopatky. Lumír byl zděšený z potencionální možnosti odebrat se takto předčasně na onen svět, že bezodkladně padl na kolena, sepjal ruce a začal se modlit.

„Ó Bože, neopouštěj mě v těžké hodině a nedej dopustit, aby se mi přihodilo něco zlého. Za to ti vřelé dík!“ vřískal směrem k nebi.

A světe div se, Nejvyšší ho skutečně vyslechl. Pozměnil mírně konfiguraci reality a opravil detaily. Lumír s Jarkou se usmířili a zůstali přáteli.

Každý šel svou cestou a od té doby se už nikdy víc nepotkali. Dítě, které nechali napospas osudu, zemřelo hlady a žízní. Ani jednomu z nich nechybělo.

*

Lumír zestárl a bylo mu jasné, že už co nevidět natáhne bačkory. Bylo mu šedesát osm, ležel nahý v trávě a nebyl schopen pohybu. Do tohoto nezáviděníhodného stavu ho dostala mrtvice, která se naprosto nečekaně vynořila jakoby odnikud a atakovala ho.

Jarka ho přečkala o dvacet roků. Skonala při autonehodě. Jela moc rychle a nezvládla řízení. Pronásledovali ji policisté, kvůli podezření z bankovní loupeže. Svoji smrt moc nevnímala. Kdyby jí někdo změřil hladinu alkoholu v krvi, ocitl by se mírně zděšen z výsledku dvě a půl promile.

Závěrem by se dalo konstatovat: Takový je život.

5. dubna 2012