Mišičko, pamatuješ si,

jak nám posledně oběma rvalo uši

to nepřejícné pochechtávání autobusového nádraží

a krystalky cukru se třpytily v očích?

Pamatuješ na rozbřesky nevinnosti,

jimiž nás ráno co ráno bombardovala

příšera probouzejících se milenců?

Pamatuješ na noční polykače mečů,

na jejich nelítostné souboje s lasturou poezie?

Pamatuješ na armádu nevidomých andělů?

Pamatuješ, co jsem Ti potichu pošeptal do ouška,

když nám odemkli společné dveře zapomnění

a když jsme jimi konečně vstoupili

do rozevřených průduchů věčnosti?

Na chvíli jsme zapomněli na krutost, pamatuješ?

Lásko, vzpomínáš si,

jak jsme z bezpečné vzdálenosti sledovali

na všechny světové strany paprskovitě rozbíhající se

štěrbiny hvězd,

neslyšitelné údery stárnutí

v pulzujících žilách vesmíru?

Ano?!

Nedivím se, že ranní rosa omlazuje tesknotu,

že do hlubin Atlantidy sestupují chorobomyslné múzy.

Vždyť andělé dál nestrpěli excentrické výstupy

dešťových mraků.

Nedivím se.

Ach, jak je to nepochopitelné!

Miluji Tě.