Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Středa 27.11.
Xenie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Heřmánek II.
Autor: Liborec () - publikováno 6.8.2000 (10:58:40)
Jenomže děda se nenarodil jako sběrač bylin, narodil se jako lovec a říkal, že nejkrásnější pohled na svět je přes hledí lovecké zbraně. Tady u nás v Sudetách už to nikdo nevěděl, jenom tam ve Východních Čechách, kde se narodil a odkud ho pak vykořenili, tam věděli, že muž musí občas do lesa, jinak uschne. Tenkrát ještě to vypadalo jinak, a do lesa se nechodilo než s puškou a tak děda taky měl svojí kulovnici s mosazným kováním a ta vzácná puška nebyla žádná atrapa protože jí děda věnoval péči jakou si zasloužila. Podobný osud jako dědu potkal všechny majitele gruntů - nemajetní chudáci za války příliš dobře věděli, kdo má plnou špajzku a i přesto, že jenom díky nim nepomřeli hlady, po odchodu osvobozeneckých ruských hord se na ně vrhli se stejnou chutí jako na německé starousedlíky. Děda si mohl pro celou rodinu vzít jenom co se vešlo do jednoho vagónu, přestěhoval se do vyrabovaného bytu nad masnou právě v tom našem městě chmele, prázdném měst bez Němců. Pracovali s babičkou ve fabrice jako tažci drátu, aby se uživili, a jako potvrzení toho, že všechno, co se tenkrát stalo, nemělo žádnou logiku, sebrali dědovi tu kulovnici od Masaryka jako poslední vzpomínku na grunt, na kterém náš rod hospodařil půl tisíciletí, jenomže nemůžou sebrat člověku vědomí, a tak děda si místo kulovnice pořídil hůl a chodil do lesa s holí. Sotva jsem trochu povyrostl, bral děda do lesa s holí i mně, svého vnuka Bidoje, a pak i tebe brácho. Jezdili jsme do těch lesů kolem města piva Plzně, do vesnic Pastuchovic a Deštnice a tak dál na borůvky a na houby. Vždycky jsem den před tím chodil k dědovi spát, protože jsme vstávali hodně časně, ještě než se rozednilo, abychom stihli první ranní vlak, který byl vždycky plný houbařů, protože tenkrát se nejezdilo tolik autem jako dnes. Byl to takový rituál plný očekávání při balení ruksaku, pořád víc odřeného a vybledlého, a do něj šup s termoskou s bílým kafem a taky tlusté krajíce chleba a máslové sušenky. Babička toho chtěla pokaždé naložit co nejvíc, ale děda vždycky hartusil, že toho tolik nesníme, a taky tam byla dědova mapa, ohmataná a odřená, zasunutá v koženém pouzdře s průsvitným okénkem, na kterém byla nakreslena kilometrová síť, ta mapa, která se mnou z piety jako talisman prochodila potom Himálaje, a ještě kompas, protože děda vždycky lehko ztratil směr a bez kompasu jsme bloudili po lese.
Všichni houbaři jsme vystoupili na jedné zastávce a každý si nesl sám svůj ruksak, nasáklý vůní dálek a lesa, a u prvních stromů jsme se rozprchli a každý podle svého rozumu a citu hledal flek, kde budou ty nejkrásnější hřiby, chodili jsme kolejemi od traktorů, ve kterých stála voda kterou pil motýl Blatouchovec, co se umí kovově lesknout, šlapali jsme po úzkých stezkách zarostlých ostrou travou, plazili se pod pichlavým houštím a to všechno proto, abychom pronikli do samotného srdce lesa, kde na paloucích podle bystřiny měly být dědovy houbové a borůvkové plantáže. Tady jsme často bloudívali i s kompasem, a les, předtím tak přívětivý a přátelský, se najednou odcizil a na každém kroku se ježilo nebezpečí, a tak jsme k dědovým plantážím nikdy nedošli, místo toho jsme se plazili pod nízkými smrčky ve školkách, v hustém roští jsme nacházeli na dědových náhradních místech co jsme hledali, s velikou námahou, ne jako na plantážích. Ale buď jak buď nikdy jsme se s prázdnou nevraceli, vždycky byly košíky vycpané šiškama a navrchu pár těch nejkrásnějších kousků, ozdobených větvičkama, jako si některé ženské zdobí pohlaví.
Když jsme takhle šlapali několik hodin, brácho, vzpomněl jsem si jak jsme se jednou potkali u doktora, jak jsem tenkrát potřeboval razítko od doktora, abych mohl jet do pionýrského tábora. Čekárna byla plná starých lidí, protože mladí chodí k doktorovi v pracovní době a staří byli všichni zamlklí, každý zadumaně hleděl pod sebe, nebo mluvil jen šeptem a opatrně jako v kostele. Děda čekal na nějakou prohlídku a já jsem se těšil, až ho zavolají z ordinace, jak vstane a ukáže všem dědkům, že i stařec může být mladíkem. Díval jsem se na věšák, kde vedle odložených čepic byla zaháknutá dědova hůl a upnul jsem se k ní, k jedinému energickému předmětu ve skladišti opotřebených věcí. Pak sestřička v umolousaném plášti zavolala dědovo jméno a on odpověděl. Všichni se na něj podívali a děda jak chtěl vstát, najednou poznal, že mu chybí hůl, ale protože už bylo pozdě zavolat, abych mu ji podal, zapřel se rukou a vztyčoval se po jedné noze, zatímco druhou bezvládně vláčel za sebou. Nikdy předtím jsem neviděl dědu takhle vstávat uprostřed lidí. Doma měl u křesla připravené opěrátko a nad postelí zavěšený kruh, a když vstával, tak to byl unavený chlap, kterého bolí nohy, ale zato má velkou sílu v rukách. Doma to vypadalo efektně, ale tady u obvodního doktora jsem poznal, že to je všechno jinak, že hůl není žádná náhrada za pušku, že je to prostě hůl pro mrzáka a o to víc mě pak děda vždycky překvapil vytrvalostí, se kterou šlapal, když už se nám brácho kudrnatěly nohy, tak on, invalidní důchodce s holí nás pokaždé provokoval siláckými řečmi, takže jsem šli dál a dál. Ty vytrvalostní štrapáce mě hrozně zmáhaly, i když on byl důchodce o holi a já malý kluk, jenom kvůli mě a tobě jsme museli odpočívat a předčasně jsme svačili tlustý chleba se syrečky od babičky. Opřel jsem se o kmen nějakého širokého stromu a odspodu se díval do koruny na spleť větví, která vytvářela zelený labyrint, neustále se zmenšující a stoupající až někam do ztracena a když jsem se do toho druhého obráceného světa pozorně zahleděl, skrz řidší větve jsem viděl mezi cáry nebeské modři všechno co mám před sebou a co se teď chystám vyprávět, jímala mě z toho závrať a celý svět se roztočil v kruhovitém vězení vysokých smrků a osudu.
Děda ale nikdy nevydržel nečinně sedět, pamatuješ, odloupl si tlustý kus borové kůry a vyřezával z něj lodičky. NE takové, jaké jsme dělali my kluci, žádné pramice, děda vyráběl opravdové kanoe se stěnami tenkými tak, že silnější otisk prstů by je prolomil a nakonec každý svůj výrobek dokonale ohladil tím, že po něm kolmo přejížděl ostřím nože, tak až se z kůry drolil jemný prach a stěny lodiček byly jemné, bez jediné nerovnosti nebo rýhy. Byly to dokonalé kanoe, jenom jsem nikdy nechápal, jak dokázal s takovým neuvěřitelným klidem poslat hotovou lodičku po proudu potoka nenávratně pryč. Jednou si ale děda našel opravdu skvostný kus kůry, jako kdyby se nakazil mým mládím, monolitický a krásně rostlý, s pěknou barvou a krásně prohřátý, že to musela být radost zajet do něj nožíkem, vykouzlit unikátní loďku, něco opravdu výjimečného, i děda ten kus kůry nesl jako nějakou svátost a pak z něj začal vyřezávat tajemné tvary, loďce vůbec nepodobné a neodpověděl mi na otázku co to bude, já jenom se zatajeným dechem hleděl na jeho šikovné prsty a netušil, co pod nimi vzniká. Pak se sebevědomé pohyby nožíku zpomalily, až se zastavily úplně a děda se dlouho díval na ten kus kůry a mlčel a myslím, že nepřemýšlel vůbec o tom, co chce z beztvárného tělesa vykutat, že snad zapomněl, co drží v ruce a tak nějak nepřítomně se zahleděl do dálky a mně bylo najednou hrozně smutno a byl jsem rád, když tu kůru skoro celou zahodil a nechal si jen malý kus, z kterého vyřezal krásnou lodičku, kterou mi dal na památku a já ji měl doma dlouho schovanou, až jednou, když jsem uklízel, jsem jí příliš zmáčkl a elegantní tvary se promáčkly a zbortily.
Možná to bylo ještě ten samý den, jak jsme byli plní euforie z loďky, dostali jsme se až do míst, kde jsme nikdy předtím nebyli ani potom být neměli, ale spíš to bylo úplně někdy jindy, ale jisté je, že jsme v lesích nad Pastuchovicema celí říční vyšlapali hodně strmý sráz, a když jsme už měli být nahoře, ukázalo se, že stojíme na planince, za kterou začíná ještě prudší stoupák, pěšinka vedla podél lesní školky, ohraničené kládama, od kterých se odlepovala plesnivá kůra, jako z chaloupky na muří noze. Stromky byly dávno přerostlé, takže školka neměla smysl, taky plot se na několika místech zbortil, zkrátka narodil se tam mladý les a ten les se chvěl, bzučel a šelestil a do toho všeho od kraje lesa vstoupil srnec. Byl hrozně majestátní, jak se díval pod sebe do širokého údolí, a uvnitř ve mně něco vybuchlo a nevěděl jsem, co dělat. Ale děda to věděl naprosto přesně, doširoka se rozkročil, vzal hůl jako by to byla puška, přiložil ji k ramenu a zamířil. Najednou jsem věděl, že je mu nějaká houbová plantáž ukradená a borůvky zrovna tak a čekal jen na tenhle okamžik. Stál napnutý jako struna dokud neměl srnčí srdce na mušce, a kdo ví, co tam ještě všechno viděl. Pak napodobil ústy výstřel, srnec se probral ze zamyšlení a odpelášil plovnými skoky.
Tenkrát jsem poznal, že děda nosí svou ozdobnou hůl s vystouplými suky a mosaznou špičkou místo kulovnice, a možná že na to v té chvíli přišel i děda. Prokoukl jsem i jeho fintu: Zakázali jste mi střílet z pušky? Cha! Jsou věci, které mi nikdy nemůžete zakázat! - říkal si určitě v duchu, ale takové věci se neříkají ani v duchu, takové věci umí jenom zpívat vítr a šumět les, a my s dědou jsme se na sebe dívali a poslouchali to, a já byl na dědu hrdý, vždyť kolik je na světě lidí, kteří vystopovali a střelili svého srnce se zlatými parůžky, říkal jsem si a věděl jsem, že děda mě jenom kvůli tomu vodí sebou, že nestačí takové věci jenom říct, že to musíte slyšet, že já se stejně jako děda taky nikdy nesmím vzdát, že to musím dokázat, i když jsem tenkrát nevěděl ani co ani jak ani proč. Ale co, vidíš, že si mě to našlo samo, ne.
Potom hodně let v lese žádné houby nerostly, a taky já jsem musel chodit do školy a na němčinu a na volejbal a neměl na dědu tolik času, ale aspoň každý pátek jsem utíkal z divného světa k dědovi hrát šachy. Babička mi nejdřív udělala tlustý řízek, který jsem zapíjel rybízovým vínem i když jsem ještě byl nezletilý, a pak přinesl děda z pokoje šachovnici, a sedali jsme naproti sobě ke stolu, potaženému umakartovým ubrusem a na starou dřevěnou šachovnici po pradědovi, o kterém jsem tenkrát nic nevěděl, jsme s dědou rovnali figurky, voňavé cizokrajným dřevem. Časem se z té exotické vůně vyvinul podmíněný reflex a jak jsem ji ucítil, jako bych vystoupil z té posrané normalizační mlhy do normálního světa, kde platily zákony logiky, které jsme s dědou oba respektovali a snažili se podle nich jeden druhého zničit. Víš brácho, ten zapomenutý pocit svobody se ve mně obnovil až nedávno v Káthmándů, kde nějaký Tibeťan prodával přesně ty figurky jaké měl děda, a co po jeho smrti tak záhadně zmizely. Než jsme začali hrát, vyndal si děda dámu a ten handicap, který si dal, mi pořád připomínal, že to není rovnocenný boj a taky jsem prohrával. Až jednou jsme hráli od začátku hrozně útočně na střed pole, každý tah obrátil celou partii naruby, zahryzávaly se do sebe dva útoky, bylo to jako život, jak bych ho chtěl žít a ten dědův byl zase o něco ostřejší a hlubší, jeho figury se překvapivě objevovaly vždycky na nejdůležitějších místech, a já dlouho přemýšlel, jestli mám udělat ten tah, obětovat svojí dámu, kterou jsem měl navíc, ale nakonec jsem to risknul a děda se chytil za hlavu a moje figury v šíleném útoku obstoupily jeho krále. Pořád jsem čekal, že děda přece musí najít nějaký zázračný tah, kterým se všechno obrátí, ale nestalo se to a nakonec položil krále a mě z toho rozbolela hlava, chodil jsem po bytě a pořád říkal :"Vyhrál jsem nad dědou, vyhrál jsem nad dědou."

A děda klidně seděl u stolu a spokojeně se smál, a od té doby jsem vyhrával pořád, děda musel proti mně nasadit i dámu, naučil jsem se kreslit si figurky do mozku na políčkách, na kterých ještě nestály a přemýšlet dopředu. Studoval jsem teorii zahájení i střední hru a věděl jsem věděl, že jednou přijde den, kdy budu hrát líp než děda, a že on si to přeje, ale málem jsme to nestihli, protože dědovi objevili rakovinu jícnu a byl každou chvíli v nemocnici, a když nemohl polykat, voperovali mu trubičku do boku, kterou jedině mohl přijímat rozmixovanou potravu. A já, brácho, jsem nenáviděl svoje šachistické schopnosti, protože stejně rychle jako jsem se zlepšoval v dámském gambitu, dědův stav se zhoršoval.
Potom, když jsem se zhoršil v šachách a dědův stav se zlepšil, začal mě učit všechno, co už dlouho nedělal, ale nebylo to jako dřív, změnilo se to učení v rychlokursy. To už jsem k němu chodil každý den kdy jsem neměl volejbal a němčinu, protože měl toho ještě moc, co mi chtěl a musel ukázat. Naučil mě plést košíky z vrbových proutků a taky a hlavně vytáhl ze svého sekretáře, krásného kusu vídeňského nábytku, fotoaparát Flexaret. Dávno předtím už děda přestal fotit, protože měl všechno vyfocené - jak vyrůstal táta i teta, jak chodil na ryby a do lesa, jak pracovala babička ve stáčírně flašek. To všechno měl zdokumentované, ale nebyly to obyčejné dokumenty a stejně jako z dokumentů, které pořídil praděda za světové války, sálalo z nich víc než jen obyčejné zachycení skutečnosti. Tady šlo o zachycení nadskutečnosti, která je skutečnější než skutečnost, víš co viď? Dědovy fotky se líbily každému, kdo je uviděl, a to jsem mu záviděl, protože ty moje se líbily jen tomu, kdo znal, co je na obrázku, protože si připadal chytrý že o tom umí povídat. Děda byl smutný, že mi to nejde a radil mi, jakou mám dát clonu a kde mám mít světlo a já jsem kvůli dobré fotce dělal i co jsem neměl. Plazil jsem se po pískovcové skále nad propastí ale ten risk na fotkách nebyl vidět, čím víc jsem se snažil, tím horší jsem měl výsledky a pořád nosil dědovi obyčejné tuctové fotky.

Pak mi děda jednoho dne nečekaně řekl, že půjdeme fotit k řece, pamatuješ brácho, tobě tenkrát zase dal ty rybářský pruty. Do krku se mi zaříznul kožený řemínek dvouoké zrcadlovky a vyrazily jsme Už to nebyl děda jako dřív, zestárnul a sesychal se, každým dnem z něj ubývalo jako z měsíce na obloze. Teď už jsem opravdu na něj musel dlouho čekat, chodili jsme pomalu, a každou chvíli si děda otíral kapesníkem orosené čelo a trhaně dýchal. Nemířili jsme daleko, jenom podle řeky Ohře, cestou, kterou jsme předtím prošli asi stokrát. Poznávali jsme známé keře, ze kterých děda řezal proutky na košíky, na kterých pučely rovné a nerozvětvené pruty, jenomže teď, jak je nikdo neprořezal, přerostly a košatěly, ze silných rostly slabé a z nich ještě slabší. Dalo by se to napravit, uřezat všechny těsně nad zemí a za rok by zas bylo kvalitní proutí, všiml jsem si, že i děda se tak na keře dívá a přepadl mě tísnivý pocit, že už nikdy z nich košík nebude. Zastavovali jsme u řeky nejenom proto, že byl děda unavený, ale taky že nás do nosu šimrala vlhká vůně pěny pod jezem, sejmul jsem krytku objektivu a vyfotil jsem prskající vodní tříšť, kterou vyvolal placák, postavený do cesty proudu na mělčině.

A pak mi děda ukazoval snímky a já si připadal jako v pohádkové říši, všechno bylo najednou jiné než dřív, šli jsme po suchých oblázcích, omletých neústupnou prací řeky, potom úzkou pěšinkou v trávě a pak jsem uviděl podivný rozsochatý strom, kůra na něm byla rozryta vráskami stejně jako tvář mého dědy, za tím stromem tekla řeka a za řekou se nad vodou skláněly šlahouny smuteční vrby. To všechno bylo vidět rozsochou mezi dvěma starými kmeny a ještě tam bylo místo pro jednu postavu a já řekl dědovi: "V tom stromě, to by byla pěkná fotka," a děda trochu posmutněl, řekl, že v životě se některé věci zdají být pěkné, ale nejsou, a viděl jsem, jak mi nevěří, ale já jsem se mu poprvé v životě vzepřel: "já to stejně zkusím vyfotit." Do rozsochy se postavil děda, ale myslím, žes tam byl i ty brácho. Děda se jednou rukou opřel o kmen, díval se na mne a tiše říkal: "sýr". To slovo dodávalo jeho tváři úsměv moudřejší než úsměv nějakého pierota, protože to byl poslední úsměv v životě, poslední úsměv ve chvíli, kdy člověk konečně všechno pochopí, protože ještě ten den odvezly dědu zase do nemocnice. Máma za ním chodila každý den, měla pořád zarudlé oči, stačilo když se ráno při snídani napila horkého čaje a začala slzet. Nic mi nechtěla říct a tak jsem poslouchal útržky hovorů za tenkým panelem, který odděloval můj pokoj od obýváku a rychle jsem sám poprvé vyvolal ten film. Fotka s dědou a rozsochatým stromem byla nakonec nejlepší ze všech, byly tam ty vrásky a hlavně ten úsměv, nedávno jsem si na to vzpomněl když jsem fotil Dalajlámu.
Dal jsem tu fotku mámě, aby ji ukázala dědovi a věděl jsem, že až ji děda uvidí, uzdraví se, protože největší radost měl vždycky z toho, když se mi něco povedlo a druhý den se máma vrátila z nemocnice dřív než jindy, přes ruku měla přehozený dědův kabát a v druhé ruce tašku, ze které vyčuhovalo dědovo pyžamo. "Dědu pustili," zaradoval jsem se, ale máma se kousla do rtu a pak řekla: "Děda umřel" a vedle pyžama prosvítala průhlednou silonovou taškou velká fotka s rozsochatým stromem, ze které se na mě usmíval tajemným úsměvem děda, který tu fotku nikdy neviděl.

Dědův pohřeb se nekonal v Praze, museli jsme za ním jet přes celou republiku po stejné trase do Hvozdna, po jaké se děda ze svého rodného kraje stěhoval do Sudet, akorát teď opačným směrem. Konečně jsem viděl ten kraj věčných rovin, s údivem jsem jistil, že děda nebyl jen můj, že patřil i do tohohle světa a že sem možná patřil víc než mě. Najednou bylo všude kolem nás spousta cizích lidí, a taky děti bývalého předsedy vlády Udržala, který byl dědovy v roce 1938 na svatbě. Ti lidé si šeptem něco vyprávěli, a pak profesionální řečník četl a já si myslel, že to mluví o někom jiném až pak řekl "do svých četných zálib své vnuky zaučoval s nekonečnou trpělivostí a sám měl největší radost z jejich úspěchů" a já jsem si myslel -kdo ti dal právo o tom mluvit- a do toho zněly varhany, vrtěl jsem se na své kožené sedačce a obrátil se dozadu a viděl jsem nejenom tátu, mámu, tety, babičku ale hlavně v zadních řadách všechny ty cizí tváře, které mi byly něčím povědomé, protože měly kus něčeho našeho, měly naše nosy, brady, oči anebo gesta, protože náš rod tady žil pět století a všichni jsme trochu příbuzní. A pak jsem začal toho řečníka tak trochu nenávidět, pozoroval jsem radši bledou dlažbu pod nohama, protože takovou barvu měla i dědova vosková tvář. Víš, brácho, vídám jí dodneška, jak děda ožívá a mládne a já se měním v tak malého caparta, že ty ještě ani nejsi na světě. Hrajeme si na rytíře a děda mi právě vyřezal dřevěný meč a jeho špičku namočil do červené barvy jako že jsem zabil draka, jenomže při tom zabíjení draků jsem se trochu poranil a teď mám na předloktí náplast, která se mi nalepila na jemné chloupky. Pomaličku se jí snažím sloupnout a znovu cítím tu štiplavou bolest, a tak bezradně nastavuju ruku dědovi: "Jak jí mám sundat?" a ten jeho přívětivý hlas radí: "Buď rychle jako rytíř nebo pomalu jako normální člověk," a najednou se vůbec nebojím, ještě popotáhnu nosem a říkám: "jako normální člověk," jenomže děda uchopí odchlíplý konec náplasti do dvou prstů a pak mnou projede ten zlomek sekundy trvající okamžik bolesti a štěstí a tohle bylo dědovo rozloučení, to byla jeho vizitka stejně jako vůně heřmánku, která ho vždycky vyvolá jako džina z láhve...takhle lyricky ti nakonec začínám bilancovat ten svůj krátkej ale pestrej osud.



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je tři + devět ? 

  
  Napsat autorovi ()   Nepublikovat mimo Totem.cz  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter