|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
Grogam: Do poslední kapky (4.)
Autor: wc101 (Občasný) - publikováno 21.2.2012 (00:34:54)
|
|  |
Svítání nastalo tak nenadále, až se zdálo, že nastávající den skočil rovnou ze zimomřivého sevření noci. Dva měsíce, zelenomodrý Tratos a načervenalý Galan, ustupovaly z nebeského zátiší. Na kameni poblíž tábora chytala ještěrka ranní rosu, která se srážela na kůži a stékala jí rovnou ke koutkům tlamy. Dvě očička jako knoflíčky sledovaly dění v táboře a jen občas mrkla. Skály spaly dál svůj dlouhý sen.
Žoldáci chodili po táboře jako mátohy; byli nevyspalí, někteří zranění a mnoho z nich otrávení z téhle výpravy, kterou až dosuď brali jako snadný přivýdělek. Celou noc debatovali o boji s bojovníky Nay. Různě se vychloubali, škádlili a provokovali. Vykládali si své životní osudy, historky a mluvili o smrti. Byla to různorodá směsice chlapů, většinou trestanci, zápasníci, veteráni a nebo dobrodruzi. Většinou pocházeli ze všech koutů Ramantie, ale našli se i tací, kteří byli i z dalekých krajin.
Ještě krátce po noční bitvě všechny mrtvé, žoldáky i nájezdníky Nay, na příkaz Grogama naházeli na jednu hromadu poblíž tábora. Nikomu nebylo líto vlastních lidí, vlastně, nikdo nikoho neznal a tudíž Grogam, ani ostatní žoldnéři, nepomysli na to, že by své druhy důstojně pohřbili. Hlavně se do toho nikomu nechtělo a tak tři mrtví žoldnéři a zbytek Nayů leželo na jedné hromadě jako nějaká hrozivá mohyla.
Sám Grogam jako jediný ještě v noci usnul, i když byl naštvaný na Talada a jeho strážné, kteří se záměrně vyhnuli boji. Jako kdyby si Talad přál, aby co nejvíce žoldnéřů pomřelo, jak výprava pokračovala, přemýšlel Grogam. Válečník ležel zachumlaný ve svém kabátě dál od ostatních, jak to měl ve zvyku, a potichu oddychoval. Spal tak tiše, až se několik žoldnéřů s úšklebkem ptalo, zda nechcípl. I o něm se vedla celou noc bouřlivá debata. Jeden soldát pořád vykřikoval, že je to blázen, druhý, že je to agent sesazeného krále Arase.
Grogam se probudil s prvními paprsky. Byl trochu rozlámaný a bolela ho levačka, dávné zranění, jenž se čas od času ozývalo. Musel ze sebe shodit kabát a namasírovat si levou paži. Přitom klel sprostě na všechny bohy a na svoji hloupost, že v mládí neuposlechl rady doktora a nenechal ruku správně srůst. Byl o dobrých sedm let mladší a myslel si, že mu svět leží u nohou a je nesmrtelný. Jenže časem pochopil, že smrt je to nejjistější na světě, co ho může potkat. Navíc ho pronásledovala ta největší trýzeň, kterou mu nemohl žádný nepřítel způsobit: jeho svědomí. Tahle vyprahlá krajina, kde život a smrt si byly blíže než jinde, mu dávala zapomenout na jeho démony. Až do minulé noci. Grogam znal spousty válečníků, kteří zabili mnoho lidí a s každým dalším mrtvým se jim ukrojil kousek z jejich svědomí, až se proměnili ve všehoschopné bestie, které ztratily jakékoliv zásady. Upřímně se bál, že se jednoho dne probudí a bude mu jedno, kolik lidí zabije.
Talad se tvářil ráno jako kdyby se v noci nic nestalo. Klidně obcházel tábořiště, komandoval žoldáky a rozdával rozkazy. Byl velmi arogantní a na muže se díval z vrchu. Všichni mu připadali špinaví, zpocení a hnusní, že se od nich raději držel dál. Nebyl zvyklý velet přímo osobně vojákům, vždy si hrál na stratéga a raději se skláněl nad mapou a pohyboval vlaječkami. Těsně než se výprava dala opět do pohybu, si zavolal Talad Grogama a nechal ho na okamžik nahlédnout do mapy. Grogam si mapu za týden už dobře pamatoval a směr cesty měl v malíku, ale to mu nebránilo ze sebe dělat hlupáka. Chtěl zjistit něco více o tom, kdo a podle čeho byla tato starodávná mapa nakreslena. Nyní směřovali do Hary, do malé oázy, která byla poslední zastávkou. Většina map končila tam, ale tahle zakreslovala území ještě mnohem dál, než kdy válečník viděl. Směřovali až na konec světa? Ta myšlenka ho šimrala na jazyku.
„Jedeme!“ zařval Grogam v čele kolony na ostatní muže. Žoldáci usazení v sedlech malých poníků, speciálně vyšlechtěných na pouštní podmínky, popohnali zvířata. Vozy naložené skoro prázdnými vaky na vodu se rozjely a výprava se rozhýbala.
Mohla být druhá hodina denního světla a chlad úplně pominul. Dnes to bude zatraceně horký den, pomyslel si Grogam a odplivl si. Na zemi si všiml nepatrných stop od kol. Koleje od vozů se před nim vlnily a válečník se jenom ušklíbl. Nemohl stále přijít na to, co se tu dělo, ale pomalu sbíral kousek po kousku skládanku. Byl by naivka, kdyby se ještě stále domníval, že Talad hledá nová naleziště rud. Musel přijít na to, co se tu děje a popřípadě zabránit Taladovi v jeho plánech. Byla to Grogamova povinnost vůči dávnému příteli.
Po několika dalších hodinách strastiplnou cestou klikatými kaňony konečně vyjeli z bludiště skal. Před nimi se otevřela pustá krajina bez známek života. Pouze rovina kam až oko dohlédlo. Už jen ten pohled v člověku vyvolával trýzeň.
„U bohyně Emru!,“ zabručel Grogam. Sesedl z koně a jedním silným dupnutím promáčknul zatvrdlý škraloup. Byla to směsice vyschlého bláta a soli. Právě vjížděli do solné pánve.
„Já v tom problém nevidím,“ řekl Talad a díval se do širé krajiny, „prostě to přejedeme napříč. Nesmíte být tak ustaraný, kapitáne.“
Talad popohnal koně a za ním ho ihned následovali jeho nohsledi, jenž s úkosem pohlédli na Grogama. Válečník jenom zakroutil hlavou, jak je ten chlap arogantní. Právě vjížděli do solné pláně, kde je slunce usmaží. Vody měli tak málo, že až se slunce opře svými paprsky vší silou, budou padat ze sedel jako mouchy, upomínal kapitán.
Šlechtic jenom mávnul rukou na upomínky a pronesl něco vtipného na účet Grogama svým strážcům. Ti se nahlas zasmáli a znovu se s úkosem podívali na válečníka.
Grogam zaťal pěsti. Poté se vyhoupl do sedla a zařadil se mezi ostatní muže.
Obloha byla vymetená a zářila blankytně modře. Slunce vzhlíželo vysoko nad solnou plání a pálilo jako rozžhavená pec. Sluneční paprsky se opíraly do jezdců i zvířat. Nikdo nic neříkal a jen tiše bojoval s úděsným horkem. Rychle docházela voda, nejdrahocennější věc, kterou můžete v poušti vlastnit. Muži přibití teplem jen tupě zírali na stíny pod sebou.
Grogam pil vodu po malých doušcích, takže mu zbyla o něco déle než jiným. Ale i jemu se jazyk lepil na patro a když polknul, jako kdyby měl v krku střepy. Přes kabát cítil nesmírný žár paprsků a po tváři mu tekly slané kapičky, tak slané jako všechno okolo. Jediný zvuk, který slyšel, bylo křupání solných krystalů pod kopyty jeho poníka.
Najednou se jeden z žoldnéřů rozjel a uháněl kam si do prázdnoty. Kopal vyplašeného koně do slabin a křičel z plných plic, že všude je voda. Asi po sto metrech zastavil, padnul z koně a plazil se po zemi.
„Moje Voda! Jenom moje! Voda! Voda!“ křičel jako pomatený a bouchal dlaněmi do tvrdého škraloupu. Poté nehty sedřel trochu slané země a nacpal si jí do úst.
Grogam a několik dalších žoldáků se za ním vydalo. Muž se s nimi pral a hulákal na ně, že chtějí jeho vodu. Naštěstí byl natolik poblouzněný, že na ně nevytáhl nůž a nikoho nepořezal. Dali mu několik posledních doušků vody a žoldnéř se uklidnil. Jeho špinavý obličej byl celý uřícený a narudlý.
Výprava brzy na to pokračovala dál ve své cestě. Kolona lidí hrbících se na koních čelila dusivému vedru, paprskům, které je oslepovaly, a pachu, jenž se linul po solné planině. Dráždivý puch se s přibývajícím žárem stále více zhmotňoval, až se zdálo, že nikdy neskončí. Že takhle voní smrt. Teprve až teď si každý z mužů uvědomoval, jak blízko je smrti. Jako kdyby byla ve vzduchu, ve slané půdě, v žáru slunce, jako kdyby je doprovázela vedle jejich koní. Byla všude a čekala.
Grogam nic neříkal. Z té bezútěšné krajiny na něj přicházeli chmurné myšlenky. Přemýšlel, zda by nebylo lepší ukončit to, lehnout si na rozpálenou zem a navždy usnout v této prázdnotě. V jeho hlavě vyplouvaly vzpomínky, o kterých si už myslel, že je zapomněl. Vybavoval si svůj dávný domov, rodnou farmu, ze které utekl jako sedmnáctiletý kluk a vzpomínal na otce, kterého nechal svému osudu. Chtěl okusit jiný život, než ho čekal.
Válečník jenom zakroutil hlavou, jaké je to zvláštní místo. Na straně jedné dávalo člověku zapomenout, na straně druhé vyplouvali jiní démoni.
Na obzoru se vlnil teplý vzduch a odraz nebe vyvolával klam průzračného jezera. Zdálo se, že sluneční kotouč se na obloze zastavil a je připraven vše živé usmažit. Až později odpoledne Grogam, žoldnéři, Talad a jeho strážci uviděli v dálce první kaktusy a nějaké borovice. Mohli se radovat. Přežili solnou pláň, ale spotřebovali veškerou vodu. Nikdo z mužů neměl už ani kapičku. Z mléčného šera pomalu vystupovaly skalní monumenty oznamující, že oáza není daleko.
Hodiny ubíhaly a krajina se měnila. Solnou pláň vystřídala kamenitá poušť porostlá zkroucenými borovicemi, suchými keři a bodavými kaktusy. Mezi kameny se skrývali štíři a obrovské stonožky. Nebe bylo vymetené a zlověstné, jako kdyby tiše vyčkávalo a smálo se samo pro sebe. Štiplavý pach pominul a dokonce se vrátil i mírný vítr, který za celý dlouhý den ani jednou nezafoukal. Obrovské skalní monumenty se tyčily k nebesům a dávaly najevo, jak jsou smrtelníci pod nimi titěrní.
Když se konečně objevil na obzoru první cypřiš, žoldáci zajásali. Nejraději by se všichni rozjeli, uštvali by své koně, jen aby se napili. Nejvíce nedočkavý byl však Talad, který už ztrácel nervy a ostražitost. Ranní arogance ho rychle přešla a nyní si uvědomoval, jak byl bláhový. Taladovi mohlo táhnout na čtyřicítku. Byl střední postavy s oválným obličejem, modrýma očima a úzkými rty. Mezi žoldnéři mu říkali kozel, protože měl rezavou bradku. Jeho tvář ztratila onu čistotu, na které si tolik zakládal. Byla špinavá, umaštěná a po čele se mu rojily kapičky potu, jenž si utíral kapesníkem.
„U Edesa, tak jsme to zvládli,“ zajásal Talad a usmíval se od ucha k uchu na Grogama.
Válečník se však cynicky ušklíbl. Uvnitř cítil, že tu něco nehraje. Když zapomněl na úmornou poušť, bylo to až příliš lehké. Žádný boj, žádní Nayové. Kam se u všech bohů poděli? Že by se páni pouště zalekli několika žoldnéřů? To těžko. Tohle byla jasná léčka, ale když to Grogam obracel ze všech stran, museli do Hary. Neměli vodu.
„Nejlepší bude, když se rozdělíme. Vezmu pár mužů a nejdříve to ohlédneme, zda je to bezpečné. Potom pro vás pošleme,“ navrhl Grogam.
Šlechtic váhal, měl žízeň, ale nakonec kývl na návrh.
S Grogamem vyjeli tři žoldnéři, o kterých věděl, že se na ně může spolehnout a namířili si to rovnou do Hary. Válečník pátral po všem podezřelém, projížděl očima každý podezřelý kámen, ale nic nenašel. Byl ještě více znechucený. Očekával nepříjemnosti, ale zatím vše šlo až příliš hladce. Odrhnul si kabát a rukou si přejížděl po hlavici meče. Takový škaredý zlozvyk. Tři žoldnéři za ním byli zticha a napětí se dalo jen krájet. Ostatní se jim za zády vzdalovali a tajemná oáza se vynořovala z prázdnoty. Byl to opravdový zázrak, kapička života v moři smrti.
V oáze bylo hrobové ticho, jenom mírný vítr si pohrával s větvemi cypřišů a vířil prach. Desítka polorozpadlých baráků a několik větších zemědělských stavení vypadalo jako kostry obrovských tvorů, které zdechly už dávno. Rozbité ruiny obklopovaly malé prostranství, kde rostly poblíž jezírka stromy a keře.
Člověk by propadl bezednému smíchu, že přijel do oázy, do místa, kam okolní smrt nemá přístup. Jistě by se rozběhl k jezírku a vypil by nejméně dva litry vody, strčil by do ní svůj obličej a chlemtal by jí jako pes, jenomže zde představy narazily na brutální realitu.
Kolem jezírka života leželi mrtví bojovníci Nay a jejich koně. Bylo to šílené, až se člověku obracel žaludek. Všichni bojovníci se pozabíjeli jako smyslů zbavení, jako divoká zvěř, která ztratila veškerou soudnost. Jejich rozpáraná těla se povalovala po zemi jako kusy hadrů, jenž už nikdy nikdo nebude potřebovat.
Grogam naznačil mužům, aby přivedli zbytek výpravy a on mezitím zjistí, co se tu stalo. Sesedl z koně a procházel se mezi mrtvými. Necítil strach, jenom mrazení na šíji. S rukou na meči obcházel mrtvé a díval se do jejich křečovitých výrazů tváře. Mezi bojovníky také nalezl několik znetvořených, vysušených jako kdyby leželi na slunci už několik dní. Když jednoho z nich chtěl prohledat, uslyšel jeho kosti jak mu ve vyschlém těle chřestí. Grogam uskočil dva kroky dozadu, když to uslyšel. Bylo to odporné.
Stopař ucítil, že se na něj někdo dívá a otočil se. Před ním se potácel na pokraji života a smrti jeden z Nayů. Kymácel se jako topol ve větru a kolem krku mu plandal zlatý náčelnický přívěšek. Z jeho úst mu vytékala hustě bílá pěna, sípěl a chroptěl jako poraněné zvíře. Pod paží držel malou truhlici a v levé ruce svíral pulsující krystal. Byl to náčelník Berash.
Když polomrtvý náčelník uviděl Grogama, složil se na zem, padnul do prachu mrtvé oázy a svíjel se v posledním záchvatu agónie. Z truhličky se po zemi rozsypaly desítky zlatých mincí kouzelnického cenu a krystal monotónně pulsoval.
Válečník přistoupil k umírajícímu a sklonil se nad ním. Berash ho chytil jednou rukou za kabát a přitáhl si ho blíže k sobě. Něco říkal, ale těžko mu bylo rozumět.
„Věděl jsem… Že si pro mě dojdeš… Pane pouště…“ šeptal Berash Grogamovi v domnění, že je Bůh lidu Nay, velký Marak, Pán pouště. Jed a blížící se smrt mu zkalila rozum, již nedokázal rozeznat realitu od svých představ. Bylo hrozné se dívat na válečníka, který vždy toužil umřít v boji. Nyní ho požíral jed zaživa.
„Ano, jsem Pán pouště a přišel jsem si pro tebe. Jenom mi řekni, co se tu stalo! A potom si tě odvedu navždy,“ pravil Grogam a snažil se toho využít.
„Etebarus… Otrávil tuhle zemi… Etebarus…“ sípěl Berash a ze všech sil mačkal kabát, jak mu bolest projížděla celým svým tělem.
„A kam má namířeno? Neumírej!“
Berash se zhluboka nadechl a zasípěl: „Ke korábu… Ke korábu titánů na konci světa…“
Když to otrávený náčelník dopověděl, navždy vydechl, jeho krví podlité oči vyhasly a ruka povolila. Až nyní se setkal se skutečným svým bohem.
Etebarus, řekl si sám pro sebe Grogam. Válečník až teď pochopil celou tuhle skládanku, kroutil hlavou a rozhlížel se po mrtvých tělech kolem dokola. Začal si uvědomovat, že se zde odehrává nemilosrdný závod dvou bývalých spojenců, zrádců krále Arase a nyní nepřátel na život a na smrt.
Před bitvou u hory Itial byl Etebarus poradce Arase a Grogam se s ním mnohokrát setkal, jakožto osobní strážce krále a přítel. Nikdy se mu nelíbil, vyzařovala z něj prohnanost a lstivost, která se zcela projevila při povstání zrádcovských rodů. Většina kouzelnického cechu v čele s Etebarusem neváhalo a zradilo krále, cech se připojil k Taladovi a jemu podobným spiklencům. Když bylo po bitvě u hory Itial a král Aras sesazen, začaly rozbroje mezi spiklenci, které vyústily k rozpadu Ramantie na jednotlivé sféry vlivu různých knížecích rodů a cechů. A jak znal Grogam Etebaruse, jistě prahnul po větší moci a vlivu, než na které měl právo.
Ve válečníkově nitru se odehrávala bouře pomsty a zloby. Ale musel se uklidnit a začít myslet. Měl vynikající příležitost zabít dvě mouchy jednou ranou a to si nemohl nechat ujít. Byl více než odhodlaný zabít zrádce, i kdyby měl sám zemřít v tomto pekle.
|
|
|
