|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
Grogam: Do poslední kapky (3.)
Autor: wc101 (Občasný) - publikováno 20.2.2012 (00:33:29)
|
|  |
Etebarus se díval z pahorku na poklidnou krajinu pod sebou. Ráno bylo studené a foukal podivný vítr, který si hrál s mágovými kudrnatými vousy a pláštěm. Na nebi se mísila červeň s tyrkysovou oblohou a mrazivá noc ustupovala nadcházejícímu žáru dne. Slunce pomalu stoupalo zpoza hor, které obklopovaly rovinu kolem oázy. Hvězdné nebe mizelo a zbývalo několik nejjasnějších hvězd, které bojovaly s úsvitem. Pětice skalních monumentů šplhala k nebesům a připomínala hrady, které postavili dávní obři. Pouštní sokol kroužil kolem majestátných pomníků přírody a dával znamení, že i uprostřed Mrtvé pouště je stále život.
Kouzelník vzpomínal na Elinar, na výsostné město kouzelníků, na vysoké věže z bílého kamene, na všudypřítomnou zeleň a parky, na fontány a mramorové sochy. Mohl v klidu dožít v uznání a úctě, ale raději vyměnil hedvábný hábit prošívaný zlatem za špinavý plášť. Vyměnil pohodlí za strádání, jen aby mohl naleznout nesmrtelnost a moc. Aby nalezl Manu titánů. V ruce si pohrával s Kompasem, jak sám pojmenoval starodávný artefakt, který jej vedl napříč Mrtvou pouští a měl jej dovést až k Nebeskému Korábu.
Pod ním v oáze bylo rušno. Vojáci cechu nabírali vodu z malého jezírka, které bylo samo o sobě zázrakem ve vyprahlé divočině. Kolem tůňky se sklánělo několik posledních cypřišů a fíkovníků, které zasadili dávní obyvatelé. O podál stály ruiny baráků z nevypálených cihel plné štírů a hadů. Již dávno místní zemědělci utekli z tohoto bohem zapomenutého kraje. Vzdali marnotratný boj s pouští a zanechali oázu svému osudu.
Vojáci mlčky plnili kožené měchy životadárnou tekutinou, nakládali zásoby na vozy, sklízeli stany a napájeli vytrvalé koníky Mahauru před tou nejhorší cestou, která měla teprve přijít. Byli zamlklí a se strachem v očích pozorovali Etebaruse. Báli se ho a vzpomínali na předminulou noc, kdy starý kouzelník předhodil čtyři muže divokým bestiím, které je napadli za tmy. Bezcitně je obětoval, aby výprava mohla pokračovat dál. Jindy rozverní chlapi, kteří nechodili daleko pro sprosté slovo, byli teď jako před popravou.
Na organizaci výpravy dohlížel mladý učeň Mitial, který se díval zakřiknutým vojákům pod prsty, zda vše dělají pečlivě, přepočítával zásoby nejméně dvakrát a vykonával rozkazy svého mistra do posledního detailu. Také hlídal, jestli někdo nehaní jeho učitele a byl odhodlaný potrestat kohokoliv, kdo by jen utrousil nejapnou poznámku nebo protest.
Mágovy zelené oči spočinuly na zvířený prach v dálce. I když Etebarusovi táhlo na pětašedesátý rok, stále viděl dobře. Na jeho vysokém a vrásčitém čele se objevila znepokojivá vráska a pevně uchopil svou kouzelnickou hůl z ořechového dřeva s temně modrým smaragdem na vrcholu. Držel jí pevně a uvnitř duše cítil zlobu. Zatínal levou pěst s Kompasem a u konečků prstů se mu hromadila magická energie.
Kromě zloby v sobě cítil i něco jiného. Svojí nemoc, která ho požírala zaživa. Etebarus znal mnohá kouzla, ale sám sobě pomoci nedokázal. Vařil si různé lektvary, popíjel čaje z bylin a jedl jenom nejkvalitnější stravu, ale nic nepomáhalo. Pomalu umíral.
Někdo si decentně odkašlal za zády mága, který se ihned otočil. Byl to Mitial v omšelém rouchu učně. V jeho mladistvé tváři rašilo strniště vousů a obličej postrádal vrásky. V učňových očích byl život a dychtivost mladého člověka.
„Muži budou za chvíli připraveni, mistře,“ pověděl učeň a držel odstup od svého učitele. Přitom se díval pokorně do země.
„To rád slyším. Pojď klidně blíž. Rád bych ti něco ukázal,“ řekl Etebarus a schoval si Kompas do kapsy uvnitř pláště.
Mitial udělal několik váhavých kroků a postavil se vedle svého mistra. Etebarus ukázal levou rukou na stále se zvětšující oblak prachu na obzoru. Pomalinku šlo rozeznávat, že někdo jede tryskem do oázy.
„To je Berash a jeho družina?“ zeptal se zvědavě Mitial.
„Ano, je to Berash a jede si pro svou odměnu. Ten bezpáteřní had si dovoluje mi přijít na oči.“
Mág hořel zlobou, ale před Mitialem nechtěl nic dávat najevo. Chtěl, aby si ho Mitial pamatoval jako tvrdého muže, který se dokázal ovládat.
„Víš Mitiale, až jednou převezmeš mou kouzelnickou hůl a roucho, budeš se muset naučit jednat tvrdě s obyčejnými lidmi. Vůbec nelituj oné předminulé noci, kdy jsem obětoval několik našich vojáků. Nikdy nikoho nelituj, neboť my jsme nadřazení všem, chudým, bohatým, aristokracii i králům. Koluje v nás božská krev a musíme se proto snažit, abychom převzali vládu nad světem. V nás dřímá budoucnost světa. Pouze v nás.“
Učeň jenom potichu poslouchal mistrova slova a sledoval zvětšující se oblak prachu. Vítr hladil Mitiala po jeho kaštanových vlasech a opíral se do něj. Cítil v sobě jisté uspokojení, že může být přítomen na takové vznešené pouti, která směřovala až na konec světa.
„Potrestáš ho nějak, můj pane?“
Etebarus si dvakrát prohrábl svůj dlouhý vous.
„Mám lepší nápad. Běž a nachystej zlato a Bazzkalův krystal. Já ho potrestám takovým způsobem, že mi bude ještě děkovat,“ pravil starý kouzelník a hladil si zamyšleně vousy od brady až nakonec vousu.
Mitial se uklonil a bez dalších dílčích otázek seběhl dolů do oázy. V mladíkových očích byl Etebarus legendou, velkým učitelem a možná i náhradním otcem, kterého nikdy neměl. Mitial se chtěl vyrovnat svému učiteli a byl nejlepším žákem, kterého kdy Etebarus měl a mág ho bral za svého syna.Vzniklo mezi nimi hlubší pouto, než které je mezi učitelem a žákem. Byli jako otec a syn.
Skupina jezdců se rychle přibližovala. Uháněli tryskem jako tornádo a štvali své koně do vyčerpání. V popředí jel náčelník Berash na hnědákovi a mával náčelnickým golokem osazeným drahými kameny, které odrážely ranní paprsky. Za ním jel zbytek družiny.
Když se přiblížili Nayové dostatečně blízko, Etebarus sestoupil z vyvýšeného místa, kde měl celou planinu se sklaními monumenty jako na dlani, dolů do oázy. Každý z mužů se mu klidil z cesty a starý mág po nich nehodil ani pohledem.
Náčelník zastavil koně sotva pět metrů od kouzelníka a kopyta jeho hnědáka zvířila na okamžik prach. Kolem dokola ho obklopili jeho muži zahalení v tmavomodrých šatech utkaných z bavlny. Koně divoce dýchaly a nasávaly stále teplejší ranní vzduch.
„Buď pozdraven, můj příteli,“ začal Berash a jeho černé oči jezdily po hemžící se oáze, kde vojáci připravovali vše k cestě. V duchu automaticky přepočítával zásoby, muže a koně.
„Vítám tě, pane pouště!“ odpověděl mu mág a přitom v sobě dusil zlost, že se s tím barbarem musí takhle vybavovat. Etebarus věděl, že Berash minulou noc poslal na Talada a jeho výpravu nezkušené mladíky. Viděl to ve své křišťálové kouli a byl velmi rozhořčen, že Talad v klidu pokračuje dál v cestě a míří do Hary.
Náčelník si stáhnul svůj zaprášený šátek z úst a odhalil opálený obličej se strništěm ještě temnějších vousů. Berashovi mohlo táhnout na čtyřicítku, což už byl vcelku starým mužem, ale zdraví měl stále pevné a síly za dva muže. Roky bojů a poušť z něj udělala drsného bojovníka, který se cítil v Mrtvé poušti pánem.
„Přijel sis pro odměnu?“ zeptal se Etebarus a hladil si svůj vous.
Nejraději by z Nayů jedním pohnutím ruky udělal solné sloupy nebo dvanáct hromad hnoje. A Berash by byl největší lejno. Ale nemohl.
Starý mág se zhluboka nadechl a uklidnil se. Pomalu a jistě ho opouštěly síly a nemohl si dovolit plýtvat drahocennou magickou energii na nějaké barbary. Poušť, úmorná cesta, vedro a drsné podmínky jenom přispívaly k rozšíření jeho nemoci, která ho požírala zevnitř. Každým dnem byl slabší a čas pracoval proti němu.
„Jistěže, jedu si pro slíbené zlato. Měl jsem podniknout útok na Talada a tak se i stalo.“
Mág zakroutil hlavou a pevně sevřel svou kouzelnickou hůl.
„To je sice pravda, ale chtěl jsem po tobě a tvých mužích, abyste Talada zabili a výpravu rozprášili. Mezitím v klidu pokračuje v cestě a míří sem.“
Náčelník Nayů zvedl dotčeně svůj velký, zakřivený nos a zadíval se na kouzelníka, který stál pod ním. Nebyl zvyklý, že by ho někdo kritizoval a kdyby to nebyl tak mocný muž, jistě by ho potrestal. On byl pánem Mrtvé pouště, to jemu a jeho rodu patřila tahle pustá krajina.
„Když jsi tak mocný mág, měl sis ho porazit sám! Dohoda zněla, abych zaútočil na Talada a jeho muže. Tak se i stalo a teď chci svou odměnu,“ bránil se Berash. Byl klidný a nezvyšoval nijak hlas. Celý život trénoval sebeovládání bojovníka, které dotáhnul až k absolutní kontrole. Uvnitř se mohl zlobit a vztekat, ale navenek nedal nic znát, neboť by to bylo pod jeho důstojnost.
„Ach! Měl jsem namysli, abys Talada porazil. Takhle se vše komplikuje!“
Etebaruse znervózňovalo, že ten barbar neslezl z koně a nestojí proti němu jako rovný s rovným. Starý mág se cítil jako nějaký poddaný, který mluví s vrchností. Byl zvyklý na to, že většina lidí s nim mluvila ve velké úctě, ale Berashovi to bylo jedno. Zde platily jeho zákony.
„Udělal jsi chybu, ale jsem schopný ti odpustit,“ pokračoval kouzelník, „vyplatím ti všechno slíbené zlato a přidám navrch magický artefakt, který se ti bude určitě hodit.“
Náčelník se na chvíli zarazil a znejistil. V jeho kamenné tváři se vyklubal na nepatrný okamžik podezřívavý úšklebek. Věděl, že čím lepší nabídka, tím větší háček v tom bude.
„O co jde?“ zeptal se náčelník.
Jako na zavolanou přišel tichými kroky Mitial a přinesl nenápadnou skřínku z černého dřeva se speciálním Elinarským zámkem s kódem. Celou skřínku chránilo speciální kouzlo, které bylo spojené se zámkem na šest znaků. Když se někdo pokusil otevřít skříňku násilím, kouzlo zničilo vše, co bylo uvnitř.
Mladý učeň otevřel truhlici, ve které pulsoval modrozelený krystal v záplavě blyštivých Elinarských zlaťáků. Z krystalu se linula nadpozemská síla, která zamrazila každého, kdo se ještě nestřetl s takovou mocí. Suchý vzduch se provoněl vůní, která zavládne vždy po bouřce. Válečníci Nay čuchali tuhle vůni poprvé v životě a byli z ní úplně omámeni.
„Tohle všechno zlato dostaneš společně s tímto Bazzkalovým krystalem, který se ti bude určitě hodit. Je to krystal obdařený kouzlem vysávat z lidí čistou vodu. Stvořil ho dávný mág Bazzkal a nyní ho daruji tobě, pane pouště, ale pouze za to, že už konečně skoncuješ s Taladem!“
Berash se opatrně díval na pulsující krystal a přepadávali ho pochybnosti o tom krystalu. Již viděl mnoho podvodných artefaktů a ještě více podvodníků. Chtěl vidět na vlastní oči, co ten kámen umí.
Etebarus uchopil do levé ruky šestihranný krystal a namířil ho na jednoho z Nayů. Poté se podíval na Berashe a ten na něj souhlasně kývl.
Jezdec začal pociťovat pálivou bolest v břiše. Byl vystrašený a chtěl ujet, jenže bylo příliš pozdě. Vyděšený Nayůa se v sedle ošíval a škubal a poník ho shodil ze svého hřbetu na zem. Chytal se za hlavu a křičel bolestí. Jeho křik doléhal strašlivě daleko a zaslechli ho i Elinarští vojáci, kteří se z dálky šli podívat, co se děje. Pouštní bojovník se svíjel po zemi a chytal se za nohavice svých druhů, kteří se na něj netečně dívali. Nikdo mu nepomohl a nakonec jeho řev ustal navždy.
Několik bojovníků k mrtvému přiskočilo a stáhlo mu šátek ze tváře. Z uší, úst i nosních dírek vytékala průzračně čistá voda, která se ihned ztrácela ve vyschlé půdě. Odchytávali jí do svých vaků a zkoušeli jak chutná. Chutnala skvěle.
„Takhle dostaneš z jediného muže čtyřicet i více litrů vody, která je čistá, bezzávadná a chutná. Nemusíš mít žádné kouzelnické vlohy a krystal se snadno přenáší! Taková věc ti dá moc!“
Berash se díval, jak se jeden z jeho bývalých bojovníků mění ve vyschlou mumii a pendlující ostatní válečníci si bezostyšně naplňují vaky na vodu. Byli jako hyeny rvoucí se o zdechlinu a samotnému náčelníkovi to nahánělo husí kůži. Ptal se sám sebe, zda magie a mágové nejsou zvrhlí? Když však mrkl po Etebarusovi, jak stále svírá krystal v levé ruce, popadl ho strach. Vůdce Nayů byl vychováván čelit smrti v boji, ale představa, že se z něj stane vyschlá mrtvola, ho naplňovala ohromným strachem. Bál se, že když nepřijme nabídku, mág krystal klidně použije proti němu i ostatním Nayům. Strašlivá smrt, řekl si v duchu.
„Zajímavý artefakt,“ suše konstatoval vládce pouště a polkl. Jeho sebevědomý výraz, který si držel celou tu dobu, zmizel. Že by nebyl úplně až tak mocným pánem pouště? Teď proklínal sám sebe, že neslezl z koně.
„Jsme tedy domluveni? Zničíš Talada tady v této oáze, až se sem k večeru dostane. Zlato i krystal bude v magické skřínce ukryt v oáze a otevře se ti za dvanáct hodin. Jestliže si jí odneseš dál než dvě stě kroků od oázy a nebo se jí pokusíš otevřít násilím, zlato a krystal se promění v písek!“
Berash pokýval hlavou, že rozuměl tvrdým pravidlům kouzelníka, ale v mysli ho proklínal. Vůdce barbarů věděl, že Etebarus míří za hranice Mrtvé pouště, dokonce, že chce přejít Černé hory a dojít na konec světa. Proklínal ho a přál mu, aby nalezl hroznou smrt. V legendách lidu Nay se vyprávělo, že za Černými horami je prázdnota a nicota, kde hlídají Titáni svět ve svém nebeském korábu. Žádný Nayůa by se neopovážil překročit Černé hory, protože by se potom nedostal do posmrtného života a navždy by bloudil v Černých horách jako duch. Berash proto jenom s nepochopením hleděl na někoho, kdo riskoval svůj i život jiných.
Slunce už úplně vyšlo nad skalní hřebeny a noční chlad silně prohrával s teplými paprsky. Pouštní sokol odletěl neznámo kam a monumenty se dotýkaly blankytného nebe. Vrhaly podlouhlé stíny na vyprahlou zemi a i ty nejjasnější hvězdy zmizely. V Mrtvé poušti naplno začínal den. Snad dobrý, snad špatný.
Berash odjel se svou družinou připravit bojovníky na dnešní bitvu a Etebarus s Mitialem ho ještě chvíli sledovali.
„Mám dát rozkaz k odchodu?“ zeptal se učeň zamyšleného mistra.
„Ano, vyrazíme. Náš cíl na nás čeká.“
Mitial udělal několik kroků, když ho v tom zadržel mistr.
„Běž a nasyp do jezírka veškerý jed. Zabij tuhle oázu, aby se z ní už nikdy nikdo nenapil. Aby Talad neměl vodu a umřel jako žíznivý pes, kdyby přece jenom vyhrál nad tím drzým barbarem.“
Mitial se zhrozil nad těmi slovy, které slyšel od svého učitele. Vždyť to jezírko byla jediná jiskřička života stovky kilometrů široko daleko. Byla to poslední zastávka do žhnoucího pekla. Tam, v té dálce zalité mléčným šerem, nebylo už nic než mrtvolné ticho, nářek a smrt.
„Mistře, při vší úctě, to nejde. Nemůžu otrávit tuhle oázu!“ odporoval Mitial a pokorně se díval do země, aby nerozhořčil starého kouzelníka.
Etebarus se na něj podíval, změřil si ho pohledem a poté pravil: „Běž a vykonej, co vykonat máš. Neměj s nikým slitování, ba ani s takovým zázrakem jako je tahle oáza. Až se budeme vracet z té nelidské krajiny támhle za těmi horami, nebudeme potřebovat již žádnou oázu. Věř mi.“
Učeň odešel k jezírku a před zraky nešťastných vojáků nasypal do oázy fialový prášek, který dopadal na hladinu a rozpouštěl se. Na tisíc let, snad i déle, bude tahle oáza otrávená.
Poté zavládlo v oáze hluboké ticho, které čekalo na podvečerní bitvu.
|
|
|
