Venku se smetla tma do chumáče jako prach plný vlasů, které jsem si vyčesala během let.Bojím se vyhlédnout z okna, závěsy nechávám zatažené a rozžínám všechna světla. Lampičky, zářivky, žárovky, všechno se rozsvěcuje a hladí. Nakonec beru sirky a zapaluji svíce, je jich devět a škrtla jsem desetkrát. Budiž světlo, proboha budiž světlo. Usedám mezi stíny, které se mihotají pokojem a  pořád je to málo, chce to ještě víc světla, světlo bez stínů. Chci vidět světlo, slyšet světlo a chci ho i cítit. Telefon!!!!!!! Na druhém konci se ozvala žena, slova byla strohá a na závěr stejně strohé konstatování, že zbytečně provolala svoje peníze. Co se to děje? napadlo mě. Tma se dostala všude, i do těch mobilních telefonů, do lidí. Tolik svíček nemám, aby mě zachránily, nezbývá, než hledat ty, co je mají. Vydat se do tmy, projít chumáčem vyčesaných vlasů a zaprášená doufat, že nejsem poslední, kdo potřebuje pohlazení a světlo. Dneska není dobrý den, ale kéž to neříkám i zítra.