Moje mysl se osvobodila od mého těla. A já díky ní viděl park uprostřed města a ulice, které ho obklopovaly. Byly prázdné, bez lidí. Tak je mám nejraději. Protože lidi jsou potenciálním zdrojem šílenství. Má mysl se povznesla nad střechy domů. A hned na to  prolétla zdmi mé ordinace. A zdmi mojí hlavy.

   Tik tak. 

   A já před sebou na malinkou chvilkou uviděl člověka, který otvíral a zavíral pusu. Co tady chce? Napadlo mne.

   Tik tak.

   Švýcarské hodiny od firmy Liebe und Hasse pomáhají mé mysli spočinout. Skvostná práce. Myslím ty hodiny. Byly sestrojeny v roce 1942. V roce největších hrůz, aby začly odměřovat čas.  

    Tik. Tak.

   Slyšíte? A mé je tělo je zase kompletní.

   Přede mnou sedí v koženém křesílku pan Jiří. Magor z pokoje číslo deset. Máme ho u nás asi měsíc. Mohl bych vám to říct přesně, ale to bych se musel podívat do desek, které leží na mém stole.

     Pana Jiřího k nám dovezli z Rozvadova. Celníkům tam tvrdil, že má pas ve svém bytě na Jižáku. To se stává, jasně, lidi zapomínaj. Ale on jim klepal na budku z německý strany hranice. To by mu snad ještě odpustili, ale on jim začal vyprávět, jak se mu to povedlo...A to už se odpustit nedalo.  

   ,,..probudil jsem se ve svém pokoji, ale ne ve svém městě. Někdy se mi stává, že zatímco spím, tak mě to hodí z jedonoho města do jinýho.“

    Začal jsem pokyvovat hlavou. To oni maj rádi.

   Taky přikývnul a pokračoval: ,,Nikdy dopředu nevím kdy se to stane a kde se potom probudím, chápete?“

  ,,Chápu.“

   ,,To víte, že jsem to zkoušel zastavit. Zkoušel jsem NESPAT. Jo. To fungovalo. Jenže potom jsme usnul. Copak to jde, nespat?“

  ,,Co se stalo, když jste se probudil?“

  ,,Hm. Vstal jsme z postele, nazul si bačkory a otevřel dveře.“

  ,,A?“

  Nervózně si poposednul. Vlastně to vypadalo, že z toho křesílka každou chvilku spadne.

 ,,A za dveřma byl nějakej chlápek s takovým tím košem, co se nosí pověšenej na krku a podává mi nějakou housku.“

  ,,Hm?“

  ,,Chápejte, pane doktore, já bydlím ve tři plus jedničce na Jižáku!“ Postavil se a začal nervópzně přecházet mezi gaučem a mým stolem.

  ,,A co víc!“ Zastavil se a otočil se ke mně: ,,Mluvil na mě francouzky! DOKTORE, ono mě to hodilo do Paříže.“

   Přikývnul jsem. ,,Chápu.“

   ,,Chápete?“ Zkoumavě se na mě podíval. Prohlížel si mě, jako bych o byl já, kdo cestoval na černo.

  ,,Ano, chápu,“ ujistil jsem ho.

  ,,Ale já to nechápu!“ Znovu začal přecházet sem a tam. Pak se zastvil a podíval se na mě.  

  ,,Chcete mi říct, že už jste tady měl někoho s podobnou...“ nevěděl, jak to pojmenovat,  

  „hm..nemocí?“

  Zaklonil jsme se v křesle a dal si nohu přes nohu. ,,Abych pravdu řekl, nebylo to úplně to samé, ale v některých aspektech se to projevovalo podobně.“

  ,,Aspektech?“ Sednul si na křeslo.

   ,,Ano. Mluvím teď o tom, kdy má pa..ehm, klient pocit, že mu nikdo nerozumí, že nepoznává své okolí...“

   ,,Moment, doktore,“ zarazil mě. ,,Já tomu chlápkovi nerozumněl, to je pravda. Ale bylo to proto, že neumím francouzky!“

  ,,Chápu.“

  ,,Do prdele...“ ulevil si. Tohle vždycky fungovalo. ,,A já věděl, že jsem v Paříži. Já tam sice nikdy nebyl.... nebo byl? Kurva, já už se v tom nevyznám! Ale co je hlavní! Když jsem otevřel ty dveře ložnice, tak jsem čuměl přímo na tu eifelofku!“

   Přiložil si dlaně na tvář a začal brečet.

   Nechal jsme ho. Pláč očišťuje. Zanadávat si a vybrečet se. Tohle byla z dlouhodobého hlediska ta nejlepší medicína.

   ,,Promiňte, doktore... je toho na mě poslední dobou docela dost. Celej tejden nespím, abych se dostal včas do práce. A o víkendu trnu hrůzou, kde se probudím.“

   ,,A řekněte mi, jak ste se dostával zpátky? Myslím jako třeba z té Paříže.“

    ,,Stopem.“

   ,,Prosím?“

   ,,No stopem, pane doktore.“

    Hodiny za mými zády odbily. Oba dva jsme se na ně podívali. Já s úlevou, on se strachem.    

   ,,Nedá se nic dělat, budeme pokračovat příště.“

    Tvářil se, že mi nerozumněl. ,,Já myslel, pane doktore, že když jste jako říkal, že s tímhle už máte nějaký zkušenosti, že mi jako poradíte co a jak.“

   Postavil jsem se. ,,Samozřejmě, že vám poradím. Možná se vám to nezdá, ale právě teď jsme udělali velmi důležitý krok ve vaší léčbě.“

   ,,Krok...?“

   Obešel jsem stůl avzal ho za rameno. ,,Ano. My jsme.. tedy vy jste dokázal pojmenovat svůj problém! Chápete?“

   ,,No... vlastně.“

   ,,Tak už pojďte, sestra vás doprovodí do vašeho pokoje.“ Pomalu jsem ho vedl ke dveřím mé ordinace.

   Když jsme stáli u dveří, podíval se mi do očí a zeptal se: ,,Doktore, pomůžete mi?“

   Ten jeho pohled byl jak ocelový drát, který mi někdo protahuje páteří. ,,To víte, že jo. Vždyť jsem vám řekl, že jsem vykročili správnou nohou.“ Pokusil jsem se o úsměv. Musel z toho vyjít pořádný škleb, protože se dál tvářil dost zklamaně.

    Vzal jsem za kliku a on sebou cuknul. Ucítil jsem, jak mu ztuhly záda. ,,Ale no tak,“ chlácholil jsem ho. ,,Vždyť jste nám neusnul.“

   ,,Tak vidíte, doktore, jak už jsme z toho v prdeli,“ odpověděl mi, aniž by se na mě podíval. Nespouštěl oči ze dveří, které jsem pomaličku otevíral. Když za nimi uviděl sestřin stůl a jí za ním, znovu se uklidnil.

   Sestra se na mě podívala. Už dávno jsme si to nejdůležitější dokázali říct pouze očima. Slova tu byla pouze kvůli pacientům.

   ,,Sestři, odveďte, prosím, pana Jiřího do jeho pokoje.“

   ,,Ano, pane doktore.“

   Sestra k nám došla a vzala ho za ruku. ,,Tak pojďte.“

    ,,Další schůzku bych viděl tak příští týden ve stejný den. Souhlasíte, pane Jiří?““

   ,,Ano, pane doktore.“

   Ani se na mě neotočil. Nechal se vést jako prase na porážku. Proboha, proč chtěj všichni spasit na počkání? Proč nepřišel, když ho to hodilo do Pardubic? Proč se mi sem nasral teď, když nemá na zpáteční jízdenku?

   ,,A sestři?“

   Otočila se na mě. Seklo jí to. Viděla to v mých očích a já viděl v těch jejích, že jí to uděalo dobře. Ježíši, ty jsi ale kus! Mrknutím jsem jí dal vědět, že jsem skončil přenos. Díky, brouku. Mrkla.

   ,,Až se vrátíte, tak mi, prosím, uvařte turka.“

   ,,Samozřejmě, pane doktore.“

   A já tě pak pomiluju. Mrk.

   Nemůže se dočkat, ty zvíře! Mrk.

   Otočila se vyvedla Jiřího na chodbu.

   Vrátil jsem se do ordinace a sednul si ke svému stolu. Přede mnou ležela jeho karta. Co jsem tam měl napsat? Na co si sakra stěžuje? Kdy já byl naposledy v Paříži?