Zvykám si na smrt
vypisuju z tvých ňader příběhy
co jsem zanechal
možná i zapomněl
v kalných slinách
retrospektivních rtových úhybkách
a v čase červených senzorů
je zvláštní ticho
když dopadám
svíjím se bolestí
tak cizí
že místo něhy … cítím strach
kolébám se uprostřed ulic
v zálivech malých okének sklepů
i v dunivých pochodech
alergických hvozdů
tam se rád schovávám
a už ani nevím proč
je zvláštní sledovat
jak mi mizí cit z prstů
čehokoli se dotknu
jakoby nebylo
a nebo aspoň ne pro mne
točím se za každým zvukem
naslouchám každému zakašlání
a snažím se odpovědět
na nehybná gesta opadaných labyrintů
v kójích mezi koryty
ale nevyhnu se pochybám
že se něco stalo
něco co mělo
a přesto překvapivě
ohlodávám osudovost
posledních vzdechů
do nočního tajuprázdna
sdílím s loukou
šero
jdu jen naboso
a cítím jak mne hladí spící květy
jak tráva ustupuje toulání
jak se děje to co má
tak přirozeně
tak jednoduše
zvykám si na smrt
jen proto ještě žiju
osamotě
uvnitř
|