Motýlek

nekonečné schody do druhého patra

prosklené dveře JIP

srdce tluče, jako by mi chtělo utéct

návleky, pak plášť

ptá se mě, jak vypadá a cítí se prý dobře

v příští vteřině

s hlavou na bok otočenou k oknu

zvrací mi do dlaní a do polštáře

odpovím, že vypadá výborně

a vzpomenu si na Motýlka

už mě ale ženou pryč

mám přijít zítra, bude jí líp

cestu ven nevnímám

před očima jen její holou lebku

propadlé tváře

a stále myslím na Motýlka