Dnes už se nebojí. To by ti asi řekla kdyby...

                                                          namísto květin

                     zaschlé zbytky stvolů...

Kdyby ses ptala.

Okenní tabulí  blýskne otisk žití,

                           to cizí domy zavírají ústa

                                               nesnesitelným příběhům které mi vlají z očí.

Záblesk skla hrne děje korytem

potoka vyschlého až trpce brní paměť.

Ne moje -

V polích je nebe rozedřená kůže -

jak říjen brousí zrezivělé střenky

a potichounku zpívá nožům:

Poslouchej,

       vždycky někde cesta

                         jak utajená žíla (poslouchej: tepe tepe)...

... Tepe.

Oheň co taví šamot k rozuzlení

a ono přijíždí

                        posledním,

                                       němým vlakem.

Dnes už se nebojím. A ty se -

- ty se neptáš.

Víme, že není třeba slov

jimž unavení koně v kostýmech Pegasů

v přehozech samý flek a díra

s námahou vyrývají kořeny.

Protože ono NENÍ.

Protože básně jak vybydlené město

Zhrouceny do sutin

                      zaskočeny tou změnou

                                                   bezmocně doutnají

Voláš mi, ať jdu domů -

A  já; bloudící šerým obrazem

si na ulici zpívám

                   navlhlé tahy tuží

                                        a žízeň čistých pláten

až tam, kde osamělý racek nad řekou

přestává mávat křídly...

Chvěje se v ovzduší a poté

volným pádem píše

tečku za tím, co dosud nečteno

Konečně může býti žito -