Martyho stísňoval pocit, že na Lusinghieriho pohřeb dorazí jen snůžka jeho nejbližších přátel a kumpánů. Spolu s Terry dojeli na hřbitov, kde se měla konat ceremonie o dvě hodiny dříve. Terry nedokázala pochopit, proč jedou na pohřeb tak brzo, ale nedala najevo svou nevrlost. Marty si byl vědom toho, že se to jeho partnerce nelíbí, když celou cestu autem nepromluvila ani slovo. Sám nevěděl, proč chce být na hřbitově takhle dřív.

            Pár pikolíků už poletovalo kolem vykopaného hrobu a instalovalo spouštěcí zařízení, na které o půlhodiny později položili rakev, provedli zkoušku mechanismu a ponechali hrob svému osudu.

            Zbývala více jak hodina, když se objevil první automobil. Poté se začala sjíždět celá eskadra aut a scházeli se návštěvníci pohřebního ceremoniálu. Kolona stojících aut se snažila dosáhnou nedalekých kopců, přes které vedla nedaleká silnice.

            Chvíli před začátkem samotného pohřbu se dostavili pastor s ministranty, gondoloval jak Martymu tak Terry, a postavil se na své místo v čele hrobu, které patří pouze jemu.

            Je zvláštní vidět, tolik lidí na pohřbu svého šéfa, říkal si v duchu Marty. Neznal více jak polovinu zůčastněných, ani převážnou většinu doprovodu těch, které znal.

            Všiml si mnoho známých tváří. Boris, někdejší Lusinghieriho pravá ruka a vedle něj stála Kate, servírka z Donovy restaurace, s otcem. V pozadí stáli i Donovi rivalové z dřívější doby obklopeni partičkou bodyguardů. Herman Mitzke, který se kdysi potkal i s Martym (byť ne za příjemných okolností); Louis Roubieux, který si hrál na velkého Donova kamaráda, ale jak Don i Roubieux věděli, že kdyby se setkali o samotě, vyškrábali by si oči z důlků.

            Poslední z velkých hlav podsvětí Harvester City byla Levandra Smithová. Tehdejší největší Lusinghieriho láska. Při pohledu na ní se Martymu vynořilo několik Donových historek. Nedivil se svému bývalému šéfovi. Levandra byla i ve svém pokročilém věku půvabná.

            Pastor začal s pečlivě připravovaným proslovem a tím opět přerušil tok Martyho myšlení a upřeně se zadíval na rakev.

            Periférním pohledem viděl, že Terry zamyšleně hledí do dáli směrem k malému lesíku. Jen tak tak zadržela rostoucí úsměv.

            Neměl potřebu chodit to davu, kde ho znala kopa lidí. Určitě ne do takého davu, kdy ho čtvrtina chtěla otrávit, čtvrtina ho přizabít a zbytek by jej nejraději viděl nasoukaného v kontejneru - nejlépe na několik částí.

            Netušil, proč dnes přijel. S Lusinghierim měli nevyřízené účty už několik let, ale i přesto Zachary sebral všechnu kuráž, potencionální strach z veškerých účastivších nepřátel strčil do zadní kapsy kalhot a celou ceremonii shlížel z dálky. Stromy mu sice neposkytly dostatečnou skrýš, ale stromořadí za ním a temný stín mu poskytovali dostatečný úkryt.

            Sestru s Martym viděl na čestném místě u kraje hrobu. Pastora na takovou dálku slyšet nebylo, ale hýbající se čelist a rozmachující se ruce daly vědět, že pohřeb započnul. Teresu neviděl dobrých deset let. V tu chvíli se musel přesvědčovat, že to už je opravdu celá dekáda. Jeho malá sestřička dospěla a stala se z ní žena a matka. Pár s sebou dnes syna neměl s sebou, nebo si ho Zach nevšiml. Nikdy se se svým synovcem nesetkal, ale teď měl pocit prázdnoty ve svém životě.

            Náhle uviděl ukazovat svou sestru na místo, kde se schovával. Marty pohlédl týž směrem. Zachary sám sebe proklínal, že se nechal unést vzpomínkami a nedával si větší pozor.

            Měl docela štěstí, jelikož Teresina gesta si všimlo několik stojících v davu a otočilo se za ukazujícím prstem. Zach, byť nevědomky, s opřený zády o strom takto zachránil život a místo několika málo minut si ho prodloužil o pár let.

            Dal tomu dobrých 10 minut, než se odvážil vystrčit hlavu zpoza kmene. Rakev už nebyla přeze stojící vidět a okrajové obecenstvo už začalo odpadat od původní skupinky. Telefony se jen hrnuly z náprsních kapes. Zpět do reálného světa.

            Pastor uzavřel obřad, ještě jednou potřásl rukou Martymu, naposledy pokřižoval hrob a spolu s ministranty odešel. Černě oděný dav se rozutekl do svých aut a postupně hřbitovní louka osaměla. Zůstali jenom Terry s Martym.

            Teresa musela požádat svého manžela, aby jí půjčil svůj kapesník, jelikož ten její promočený už nechtěl sát ani o kapku více. Marty potom toho litoval. Lusinghieri nebyl jeho otec ani příbuzný. Ale díky němu a Zacharymu dokázal přežít dětství a oba mu kolikrát zachránili život. Bral Dona jako svou rodinu. Při pohledu na mizející rakev ve vykopaném hrobu se musel vnitřně přemlouvat, ať nedá najevo své city, před takovýmto obecenstvem.

            Oba už jenom seděli na židlích a pikolíci už neklidně přešlapovali opodál, připraveni odklidit mechanismus a zakopat hrob. Neochotně, ale nakonec přece se Marty zvedl ze židle a nabídl Terese rámě. Hrobníci se slítli jako mouchy na lízátko a začali pilně pracovat.

            Cesta k vozu nebyla dlouhá, ale dali si řádně na čas. Zničehonic se zpoza stromu vynořil lidský stín. Marty hbitě vytáhl pistoli zpod saka a zamířil. Byl nakonec rád, že mu instinkt řekl, aby nestřílel. Zastřelil by tak osobu, která mu dala zabrat, aby jí vůbec našel. A jeho žena by asi taky nebyla štěstím bez sebe, kdyby jí před očima zastřelil bratra.

            "Zachary," vydechla Terry, vysmekla se z pevného ráměte a běžela obejmout posledního z rodiny.

            Marty mezitím schoval pistoli do pochvy a upravil si klopy na saku. Popošel blíže objímající se dvojice a téměř nespozorovatelně se usmál.

            "Tak rád tě vidím, sestřičko," řekl se slzami v očích Zach, poctivě si prohlédl Teresu a opět ji přitiskl k sobě.

            "Vidím, že jsi nakonec přišel," vytušil Marty.

            "Musel jsem to risknout," odpověděl Zachary, utírajíce si krůpěje slz z tváře. "Nepřišel jsem ani tak kvůli Dona. Chtěl jsem vidět hlavně Teresu. Synka tady asi nemáte, co?"

            Terry si taktéž otírala mokré tváře a s upřímným úsměvem odpověděla: "Brian zůstal u Martyho matky, nechtěli jsme ho brát ještě na pohřeb."

            Marty zachytil Zacharyho pohled, který téměř telepaticky říkal Děkuju, že jsi mě pozval. Nastala nepříjemná chvíle ticha, kdy ani jeden nevěděli, co říci.

            "Nechceš se někdy stavit, Zachu?" zachránila situaci Terry.

            "Nemyslím, že je to dobrý nápad," vyhrkl chladně Marty předtím, než mohl Zachary cokoliv říct.

            Pohrdavé pokrčení Zachova obočí se nedalo přehlédnout. Marty jej sice pozval, ale sám nezapomněl, co provedl své "rodině". Teresa se nechápavě podívala nejdříve na manžela, na bratra a když ten nedal nic najevo, chystala se vyrukovat se svým plánem.

            "Máš pravdu, tady by to asi nebylo rozumné," když Zach spolkl hrdost. Sestra se na něj jen nechápavě podívala.

            "Je to tak, Tereso," přitakal na její pohled. "Už takhle riskuju své a vaše bezpečí, když s vámi mluvím. Kdyby mě někdo viděl, byl by z toho průšvih."

            "Měl jsi docela štěstí," opáčil Marty. "Hodně lidí se otáčelo za místem, kde ses schovával. Nedokážu si moc představit, co by se dělo, kdyby se určití lidé dozvěděli, že ses vrátil."

            Na to nechtěl pomyslet, ani jeden z nich. Manželská dvojice, by nejspíše byla z obliga, nikdo by nevěděl kdo jej pozval. Jenže když se se Zacharym setkala nyní osobně, už by to pro ně ani ostatní členy rodiny nebyla procházka růžovým sadem jako doposavaď. Instinktivně se všichni rozhlédli po okolí. Byly zde stovky míst, odkud je mohl kdokoliv sledovat.

            "Přijďte ke mě do kanceláře," navrhl šeptem Zachary po promlčené chvíli a podíval se na švagra. "Kde ji má už víš. Přijďte za mnou v pátek okolo čtvrté."

            "Máme vzít Briana?" otázala se s radostí Terry, když si uvědomila, že její syn nikdy strýce nepotkal.

            "Moc rád bych jej poznal," usmál se Zach.

            "Sejděme se raději příští týden," navrhl diplomaticky Marty. "Kdyby náhodou."

            Bratr i sestra pochopili. Nemohli nic riskovat. Kdyby Zacharyho poznal jediný člověk, je v ohrožení on i jeho sestra s manželem a dítětem. Nechat situaci vychladnout byl ten nejlepší způsob, jak si prozatím nechat kolovat krev v žilách a nenechat ji utéct ven z těla.

            "Dobře," odtušil Zach konec jejich setkání. "Já... teda půjdu."

            Teresa mu opet skočila kolem krku a pevně se přitiskla, jako kdyby ho nikdy nechtěla znovu opustit. Neuměla sformulovat slovo na pozdrav na celou větu.

            "No tak ségro," zasmál se, když ho Terry pustila. "Přece se ještě uvidíme."

            "Bylo fajn, žes přišel," dodal už méně chladně Marty a podal Zacharymu ruku na pozdrav. Ten ji ochotně přijal a zatřásl a místo odpovědi jen pokynul hlavou a letmým úsměvem.

            "Ahoj, Zachu," vydechla Teresa, když její bratr odcházel. Její rozloučení však nemohl slyšet. Byl už daleko, když se ještě otočil a zamával.

            To ještě nemohl vědět, že je to naposledy, co je vidí takto zřetelně.