|
„Spratku, nespi.“
Sedící muž se mrzutě otočil po hlase. Věděl příliš dobře, komu patří. Posledních pár měsíců byl tenhle ušmudlaný kluk jeho jediným společníkem.
„Nespím,“ zavrčel a obrátil hlavu zpátky k velkému parkovišti před obchodem. „A neříkej mi spratku. Kolikrát ti za to ještě budu muset vytahat pačesy?“
Kluk se zasmál a sedl si vedle muže. „Promiň. Na co zíráš?“
Sledoval mužův pohled, ale nic zajímavého neviděl. Auta přijížděla a parkovala, jiná zase odjížděla. Rozdíl mezi přijíždějícími a odjíždějícími byl pouze v naditosti kufrů a splasklosti peněženek nebo účtů, což stejně pouhým okem nebylo vidět.
„Přemýšlím.“
Chlapec si už na stručnost mužovy mluvy zvykl. Věděl, že to není kvůli němu, muž prostě takový byl. Mluvil jen zřídka, a když, pak velmi velmi stručně. Chlapec se k němu přidal přibližně před třemi měsíci. Muž prošel kolem jeho úkrytu v parku, a kdoví proč chlapce okamžitě zaujal. Druhý den už na něj čekal a tajně ho sledoval. Tehdy se domníval, že nenápadně, ale muž o něm celou dobu věděl. Vůbec bylo málo věcí, které muži unikly. Jeho neobyčejná bystrost chlapce udivovala. Byl bezdomovcem už dva roky a za tu dobu si všiml, že většina jeho „kolegů“ jsou spíš otupělá individua, s kterými si osud pohrává jako příboj s klackem. Jejich život se scvrknul do pár bodů. Najíst se, napít (pokud možno nějaký chlast – třeba i zbytky na dně flašky), vyspat se, a když na to přijde, tak si občas zašukat. Hlavní bylo, přežít.
Muž byl jiný. Jednak nebyl přímo bezdomovec, protože bydlel v jedné maličké cimře polorozpadlého baráku a taky nechodil žebrat. Sice nežil jako ostatní „normálové“, ale taky nevybíral popelnice. Na tu trochu jídla a pití vždycky v kapse nějakou babku měl.
„Tak nad čím přemýšlíš, spratku,“ ozval se znovu chlapec. „Radku,“ opravil se okamžitě, když mužův pohled střelil jeho směrem.
„Když ono mne to tak svádí,“ zasmál se uličnicky a bleskurychle uhnul trestající dlani. „A netluč mne, nejsi můj táta.“
„To máš kliku, kdybych byl, tak tu nesedíš, ale něco pořádného děláš.“
Kluk se uraženě zvedl. „Hlavně že ty něco děláš.“
Muž se usmál. Zřídkavý jev na jeho tváři ho dočista změnil. „Posaď se, Vláďo a nechovej se jako malej.“
Chlapec znovu usedl, ale zarputilý výraz z tváře nezmizel. Měl muže rád, dokonce si ho nesmírně vážil, protože ze všech dospěláků, které za svůj život potkal, byl Radek jediný, který s ním zacházel slušně. Dokonce mu nabídl i možnost spát v jeho pokoji, ale to Vláďa nechtěl. Bál se. Měl už pár špatných zkušeností. Když se místní „bezďácký celebrity“ opily, bylo jim jedno, s kým si užily. Proto svůj bezpečný úkryt v parku za Radkův pokojíček měnit nechtěl. Věřil, že Radek není stejný, ale kdo ví? Do člověka nevidíte. Není vitrína, že jo?
„Tebe bere tamten chlápek?“
Konečně upoutal Radkovu pozornost. „Jaký chlápek?“
„Ale,“ Vláďa protočil oči, „nehraj to na mě. Ten velikej, co tu byl včera. Ten co se snažil tvářit, že si mu úplně volnej, ale přitom z tebe nespustil oči.“
„Nevím, o kom mluvíš,“ otočil se zpátky a předstíral nezájem.
„Nevíš? A to že ho už několik dní sleduješ, taky nevíš?“
„Vláďo, ty už jsi tase šmejdil? Kolikrát ti mám říkat, že zvědavost je špatná?“
„A ty nejsi zvědavý, když se za ním plížíš?“
„To je něco jiného. Já mám důvod a nejsem už malý kluk.“
Vláďa se zamračil. „Je mi sedmnáct. Nejsem žádný mrňous.“
„Tak se podle toho chovej.“
„Nejsi můj táta, abys mne furt vychovával.“
„Jo, to už jsem dneska slyšel.“
Vláďa se naštvaně zvedl a Radek zmlknul. Ze dveří obchodu vyšel muž, o kterém právě byla řeč. Bezmála dvoumetrový kolos. Patrné orientální rysy by ho činily téměř pohledným, nebýt zvláštního výrazu, kterým jako by všem v okolí dával najevo, jak jimi pohrdá. Bleskl pohledem k Radkovi, který už zase seděl bez hnutí opřený o pilíř a předstíral spánek. Bylo to zbytečné. Muž věděl, že nespí. Přes ústa mu přelétl sotva patrný úsměv a tmavé oči ještě víc potemněly. Na rozdíl od jiných lidí nenasedl do žádného auta, ale odcházel pěšky. Jeho chůze a všechny pochyby připomínaly kočku. Radek se zavrtěl. Zpod přivřených očí sledoval, jak odchází, ale rozhodl se, že dnes za ním nepůjde. Dnes si musí promluvit s Vláďou. Tenhle člověk mohl být příliš nebezpečný, aby si s ním takový kluk pohrával.
Jenže Vláďa mezitím zmizel….
***
Muž šel čím dál rychleji a mířil ven z města. Radek už ho viděl vícekrát jít tímto směrem. Ale nikdy se nedostal tak daleko jako dnes. Většinou muže ztratil už ve městě. Opatrně vykoukl ze dveří malého obchůdku a nespokojeného zamlaskání obtloustlé prodavačky si nevšímal. Jeho ostražitost byla ale zbytečná. Muž kráčel bez jediného ohlédnutí, bez jediného zastavení se u výlohy, nebo prohození slova s kolemjdoucím. Šel a ignoroval všechno kolem sebe.
Radek rychle přešel ulici a vklouzl do vchodu nízkého domku. Natáhl krk a vyhlédl. Muž právě zabočoval do další uličky. Sakra. Tahle cesta vedla kolem vysokého plotu. Široko daleko nebylo kde se skrýt. Kdyby se tam vydal, muž by si ho všiml.
„Co tu děláte?“ ozvalo se za ním. Otočil se. Nějaká zanedbaná ženská s ještě zanedbanějším děckem v náručí si ho měřila.
„Stojím.“
„Tak vypadněte, nebo zavolám správce.“
Rozhlédl se. Kus dál rostl mohutný strom. Byl polomrtvý, stejně jako tahle čtvrť. Ale také byl jediným místem, které mohl použít. Od něj by viděl do celé uličky. Vlastně neměl na vybranou. Ženská za ním dusala po schodech vzhůru a spílala mu do zasraných povalečů a budižkničemu. Ušklíbl se. Přesprintoval ten kus, jak nejrychleji mohl a přitiskl se těsně ke kmeni. Téměř s ním splynul. Děkoval Bohu za zataženou oblohu a šero. Opatrně vykoukl, jenže muže nikde neviděl.
"Co je to za blbost?"zašeptal si pro sebe. „Zabočil sem.“ Tím si byl jistý.
Správně by si měl teď někde v půlce vykračovat, protože nebylo kam uhnout, nebylo kam vejít, a přesto v ní nebyl. Jakoby se vypařil.
Ještě jednou se podíval do uličky. Byla dlouhá nejméně čtyři sta metrů. Ani tak velký muž ji nemohl projít za tak krátkou chvíli. Dokonce ani, kdyby utíkal.
Radek stál a uvažoval co dál… Vrátit se? Proč. Teď už věděl, kterým směrem muž chodí. Počká na něj příště tady a třeba bude mít větší štěstí…
***
„Kam jsi včera zmizel?“
„Naštvals mě,“ zahučel Vláďa s plnou pusou.
„Protože strkáš nos do věcí, do kterých ti nic není.“
„Jen ti chci pomoct. Tak promiň, no.“
Radek zavrtěl hlavou. „Tím že jsi zvědavý?“
„Neřekneš mi, proč tě ten chlap tak zajímá?“ Vláďa dotíral a dotíral. Seděl vedle Radka v jeho pokoji, ukusoval rohlík a zvědavě se na něj díval.
Radek mlčel. Ústa stažená, oči upřené kamsi do dálky. Viděl jiný kraj, jiný svět. Viděl domek s předzahrádkou. Viděl mladou ženu, jak se s malou konvičkou vyklání z okna a zalévá květiny v truhlíku. Pak se usmála a zamávala. Muž stojící na cestě taky zvedl ruku a nesedl do auta. Když odjížděl, zahlédl koutkem oka vysokého muže. Kráčel podivně plavnou kočičí chůzí a na rtech mu pohrával úsměv.
Večer se muž vrátil domů. Nikoho tam ale nenašel. Manželka zmizela. Obvolal všechny známé a kamarády, jedinou nemocnici v okolí nenechal na pokoji. Nakonec zburcoval policii. Dlouho trvalo, než je přesvědčil, že manželka od něj neodešla, že nemá tajného milence a že se jistojistě nikde nepeleší.
Snažil se je upozornit na zvláštního muže, kterého zahlédl, ale… nemohl jim ho pořádně popsat a taky nemohl zdůvodnit, proč právě jeho podezírá.
Když se ani po půl roce nenašlo jediné rozumné vysvětlení natož jeho žena, prodal muž domek i auto. Rodiče ztratil už jako dítě a teď i vlastní rodinu. Práce ho přestala zajímat a život pro něj ztratil smysl. Pronajal si maličký pokojík uprostřed města, kde nikdy v životě nebyl a rozhodl se zemřít…
Jenže – možná to byl osud, možná jen náhoda… Zahlédl známou postavu, jak s kočičí pružností kráčí ulicí a už ji z očí nespustil.
„Ty mi neodpovíš?“
Vláďa ho vrátil zpět do reality. Upřel na něj oči, v kterých se ještě odrážela bolest vzpomínek, a bezděky k němu natáhl ruku. Dotkl se jeho neposedných vlasů, které trčely na všechny strany, a usmál se. Vláďa se neodvážil protestovat. Bolest z Radka na chvilku udělala starého muže.
„No jo,“ i jeho hlas zněl staře. „Jednou. Jednou ti to třeba povím, Vláďo.“
„Proč ne teď?“
„Protože jsi ještě hloupoučký kluk,“ usmál se na něj. „Hlavně mi něco slib.“
Vláďa zvedl jedno obočí. „Co?“
„Nikdy za tím mužem nepůjdeš.“
„Proč?“
„Slib mi to,“ dožadoval se Radek.
„Nejsi můj táta, Radku,“ zavrčel na něj chlapec.
„Opakuješ mi to dost často.“
Vláďa si strčil zbytek rohlíku do úst. „Máš ještě jeden?“
Radek mu vrazil do ruky sáček se zbytkem rohlíků a vůbec mu nedošlo, že slib někam zapadl…
***
Když se Vláďa probral, měl pocit, že umřel. Všude byla tma a ticho. Pak mu došlo, že kdyby byl mrtvý, nic by ho nebolelo. A jeho tělo bolestí přímo skučelo. A navíc cítil smrad. Strašný, nepříjemně vtíravý zápach, který ho dusil. Nedokázal ho identifikovat. Bylo v něm snad všechno. Splašky, krev, desinfekce, odpadky a smrt. Zadržel dech, jenže to dlouho nevydržel. Zkusil tedy dýchat ústy. Fuj. Připadalo mu jako by ten smrad měl i chuť všeho co obsahoval… Zhoupl se mu žaludek.
„Asi jsem v pěkným průseru,“ pomyslel si.
Vzpomínal. Poslední, co mu zůstalo v hlavě, byla záda toho obrovského chlapa, jak mizí dírou v plotě. Nebyla téměř vidět, protože z obou stran rostli dost hustě keře, které průlez maskovali. Cítil obrovské zadostiučinění. Konečně Radkovi dokáže, že je lepší stopař než on. Ukáže mu ten bermudský problém, který nemohl vyřešit. Vláďovy oči zářily. Konečně. Tentokrát Radek uzná, že není jen malý kluk, že už je dospělý muž a zaslouží si jeho důvěru. Otočil se, aby vyrazil na cestu… a tou chvílí jeho vzpomínky mizely.
Teď tu seděl, pevně přivázaný k nějaké židli (aspoň se domníval, že je to židle) a poslouchal ticho. Už mu nepřišlo tak absolutní. Někde zaslechl jemné škrabání, jako když se otírá kabel o zeď. Našpicoval uši a snažil se natočit hlavu po zvuku. Zaznamenal dvě věci současně. Jednak mohl hlavou pohnout sotva o pár centimetrů, protože ji měl k něčemu přivázanou a druhak i ten nepatrný pohyb mu způsobil jiskření před očima a neuvěřitelnou bolest. Zatnul zuby a snažil se koncentrovat.
„Nic necítím. Je to v pohodě. Nic necítím… vzmuž se,“ šeptal si v duchu.
Bolest polevovala jen pomaličku, ale za chvíli se už dala snést. Pro Vláďu to znamenalo jediné – už nedělat blbosti. Musí opatrně. Zkusil nohy. Nic. Ani s nimi nepohnul. Byly přivázané důkladně. Ruce. S tím samým výsledkem. Ten co to udělal, si dal záležet, aby Vláďa nezlobil. Olízl si rty a těžce polknul. To že neměl zalepená ústa, svědčilo o jednom. Je v místech, kde by jeho křik byl zbytečný. Při té důkladnosti s jakou byl svázaný by se jeho únosce podobné fatální chyby nedopustil. Mžoural kolem sebe. Snažil se něco zahlédnout. Cokoliv. Ale marně. Ticho absolutní nebylo, ale tma ano. Neviděl si ani špičku nosu.
Znovu ten tichý zvuk, tentokrát o kus blíž. Pak znovu a něco se mu otřelo o nohy. Vyjekl. Vlastní hlas ho vylekal a nejen jeho. Uslyšel zapištění a rychlé šustění a cupitání ze všech stran. Myši. Pár mu jich přeběhlo přes nohy. Téměř se rozesmál. Myši a on měl takový strach…
Pak uslyšel kroky a dveře se otevřely. V záblesku světla stačil zahlédnout stůl, několik židlí a podivný předmět u stěny. Vzápětí se rozsvítilo a Vláďa raději zavřel oči…
***
| 
