sněhobílá mlha nevědomosti

leží

tíží

zvonky cinkají ve větru

jako vonící bochník chleba

vyndaný z bran ráje

posetmělé vzpomínky

zvou

do prázdných polí

trosečník společně s vodou

plují

neznámo kam

důlek na tváři

nezní tak směle

jako dřív

oprýskaná fasáda představ

tak nějak zdobí ornamenty

hluchých míst

prasklé sklo

v rámečku

na starodávné fotografii

teď zase měsíc ubývá