celým svým tělem mezi kůží –
zapomněla jsem zahýbat víčkem
dnes...
mám tak slabou povahu
že bych se raději nepodívala
že bych se do toho střepu raději nepodívala
dostala mě situace
myslela si –
vím, bylo to tak
a minuta je prchlivá
když zavřeš dveře
chce se mi smát
chce se mi brečet
slzy se mísí s falešným úsměvem
tvých rtů
tvých poryvů
žiješ
zatímco já umírám
když okusuješ plátky
nahnilého pomeranče
(vlastně jeho kůrky)
před sebou mám pohled
odněkud z dálky
shovávám se
v nejčistším blátě
jezerového pohledu
mlčím
(ne, že bych nemusela)
dnes je to svaté
dnes
už není
srdceryvné pění
anebo jen tak nazpátek
tvých lícních důlků stánek
svatosti
pohybuješ mým světem
někdy zcela do ztracena
jsem ztracená
proč, proboha...
proboha proč.
|