Nevím, zdali jsem toho zažil již dost na to, abych mohl mluvit o životě a letech, které mizí v bludišti mlhavých vzpomínek. Nicméně čas plyne stejně pro nás všechny a nikdo neví, kdy jeho pohár přeteče. Ať je to jak chce, stejně to na mém rozhodnutí napsat toto povídkové zamyšlení nic nezmění, jen jsem potřeboval napsat nějaký úvod…

                Každý, kdo mě alespoň trochu zná, ví, že velice miluji hudbu, rockem a metalem počínaje, přes blues a jazz a klasikou konče. A právě s hudbou, jak už název napovídá, toto „dílo“ velice úzce souvisí.

                Vzpomínám si, jak jsem před lety poprvé cestou domů zaslechl housle. Byly to první nervózní tóny kohosi za oknem v přízemí panelového domu. Nevěděl jsem kdo to je. Je mladý nebo starý, muž či žena, zkrátka nic, jen tóny, jež se rozutekly z malého bytu ven. Po každém z nich nastala chvíle ticha, když se necvičené prsty neohrabaně přesouvaly po úzkém krku. Další tón. Krok. Ozvěna. Ticho. Napjatě čekám na další pokus.

Malý školák fascinovaně naslouchal prvním krůčkům neznámého, kterýž se téhož dne chopil nástroje Paganiniho. Malý školák, jež toho dne podlehl volání té lahodící magie hudby.

Mnohokrát jsem šel kolem, vždy jsem poslouchal, ale nikdy jsem se znovu nezastavil. Až do dnešního dne. Čas je ošemetný hráč, nikdy nevíte, na čí stranu se postaví a jeho ohromná síla zastaví i uspěchaného studenta. Když jsem procházel kolem okna dnes, uvědomil jsem si každý z těch dnů, kdy jsem tudy prošel a naslouchal teskným houslovým melodiím. Ty roky, během nichž se z prvních nejistých pohybů po hmatníku staly slavné houslové skladby, sedl jsem si na trávu a poslouchal Vivaldiho, Pagniniho,Bacha… Všechny ty úžasné skladatele.

Mladík pod okny fascinovaně naslouchal melodii prošlých let. Ve vzduchu bylo cítit jaro a Slunce se líně sklánělo nad obzorem. Mladík, jenž před lety podlehl lahodící magii hudby. V pravé ruce držel kytaru a pořád nevěděl, kdo to tak nádherně čaruje…