Jsem snílek světa lidí,

v lese

když klopýtám přes pařezy

a otevřené oči je nevidí.

Ve městě,

když prodírám se davem

co hlučí

moje uši ho neslyší.

Vsedě před televizí,

když hlásí počasí

i v posteli,

zachumlán do peřin.

Jsem snílkem světa literatury

kde jako Edmond Dantés naleznu poklad

a za zradu lásky budu se mstít,

v kněžském rouchu Juliána Sorela

ženy a dívky svádět

a závidět věčný bohémský život

Doriana Graye.

Pak s jistotou šípu Viléma Tella

zamířím do tvého srdce.

Jsem snílkem přírodního světa.

Tak jako slunce

vše ozářím

a jako noc

umím to skrýt.

V podobě lehkého vánku

nahlédnu do soukromí

a jako kormorán

nad blankytným mořem,

zmizím vám z dohledu.

Jsem snílkem ze světa lásky.

Toužím být noční košilkou

na těle dívky

i kapičkou krve

z prvního milování.

Být konečkem prstu,

když tělo si laská

i krůpějí vody ve sprše.

Milencovým rtem,

co v hlubokém vzdechu

vysloví větu plnou touhy dřív,

než v extázi dívku políbí.

I jeho dlaní

již v rozechvění

položí v její žhavý klín.

Doufám,

že najde se někdo,

kdo vztáhne ruku

a dotkne se i mých snů.

Pak přestanu snít

a začnu psát poezii,

protože uvěřím,

že múzy hlady nehynou.