Osud nechtěného chlapce

Autor: Václav Prokop

1.

   Byla tmavá noc, jen blesky osvětlovaly oblohu a hromy nedaly nikomu spát. Vítr a déšť narážely do všech oken, i do okna, kde se právě konal porod. Žena ve světnici sténala a křičela, už to nemohla vydržet, síly jí ubývaly, ale porodní bába ji uklidňovala, že vše bude v pořádku. Nervózní otec už to nemohl vydržet, a tak vyběhl ven z domu, aby se nadýchal čerstvého vzduchu. Bohužel však, když vyšel do bouře ven, byl bleskem zasažen a na místě usmrcen. Jeho tělo bezvládně padlo na zem. Ve světnici zatím porodní bába sváděla krutý boj s časem. Povedlo se, ale bylo to jen tak tak. Narodil se chlapec, který neplakal. Porodní bába tu novinu šla říct otci, ale bohužel, otec byl už dávno mrtev. „Co si jenom počnu? ” řekla si. Odtáhla jeho tělo do světnice a počkala u jeho ženy, než se probere. „Kde je můj manžel?” byla její první slova poté, co nabrala vědomí. Porodní bába jí řekla, co se stalo, že její milovaný manžel je mrtev. Nebohá žena se dala do pláče. Porodní bába se ji snažila utišit, ale marně, žena měla velkou bolest na srdci. Porodní bába si pomyslila, že snad její syn by jí mohl pomoci. Proto ho vyndala z kolébky a šla ho dát matce, ale matka o svého syna nejevila zájem. „Tu máte, tohle je váš syn.“ „Já ho nechci vidět, odneste ho pryč!“ „Chápu, podám vám ho, až vám bude lépe.“ „Vy mě ale nechápete, já ho nechci vidět, zbavte se ho a pak vypadněte!“ „Co to říkáte, co s ním ale mám udělat?“ „To je mi jedno, vezměte si ho, zahoďte ho, udělejte si s ním, co chcete, hlavně, když bude pryč!” Porodní bábě nezbylo nic jiného, než vzít malého chlapce od jeho matky pryč. Počkala chvíli, než se déšť trochu utišil, a pak za noci s chlapcem zmizela pryč. Zatímco žena, která porodila chlapce, se zbláznila a vlastní dům podpálila. Ubohý chlapec, byl na Světě teprve chvíli a už si s ním osud pěkně zahrál, ale jak to s ním bylo dál? Nechala si ho porodní bába, a nebo poslechla bláznivou matku a zbavila se ho?

2.

Porodní bába neudělala ani jedno. Nemohla malého chlapce někde odhodit, ale nemohla si ho ani nechat. Proto zamířila do nedaleké vesnice ke kovářovi, kde malého chlapce, zabaleného v dece, nechala za dveřmi. Zaťukala a utekla rychle pryč. Věděla totiž, že se o něj dobře postarají a budou ho milovat jako vlastního, protože před nějakým časem kovářově ženě pomáhala rodit, ale bohužel její dítě po porodu zemřelo.

Kovářova žena otevřela dveře, a když uviděla, co uviděla, hned volala na manžela: „Drahý, pojď sem rychle na něco se podívat!” Když kovář přišel, nemohl uvěřit vlastním očím. „Čí je to dítě?“ „Já nevím, drahý, nikdo tady nebyl, jen tohle dítě.“ „Ale co budeme dělat?” Dlouho to promýšleli, až se nakonec dohodli, že si malého chlapce nechají a vychovají ho, jak nejlépe budou moci. Malého chlapce přijali za svého, a protože neměl jméno, tak ho pojmenovali po králi Otakarovi II. Ještě tu noc, když kovář s ženou spali, přišly za Otakarem sudičky, aby mu daly něco do vínku. Sudičky mu věštily velkou budoucnost. Dostal od nich do vínku chytrost, sílu, odvahu, čest a mnoho jiného, ale od poslední sudičky také smrt. Ta jediná mu nedala nic dobrého. Poté se všechny sebraly, a tak, jak potichu přišly, tak i potichu zmizely.

Ráno druhého dne bylo u kovářů konečně veselo, měli syna, kterého si tolik přáli, když o vlastního přišli. Kovářova žena Anežka se konečně  začala usmívat a kovář si už plánoval, že až Otakar vyroste, tak ho naučí své řemeslo, i když tušil, že jeho osud zřejmě bude jiný. Otakar rostl jako z vody, a než mu byl rok, tak začal chodit. Oba rodiče na něj byli pyšní tak, jak jen rodiče mohou být pyšní na své děti. Uběhlo dalších pár let a Otakarovi bylo již osm let. S přáteli běhal venku, společně prožívali dobrodružství a poznávali Svět, ale vždy se večer zase vraceli domů.

3.

Jednoho dne večer, když Anežka dávala Otakarovi dobrou noc, si všimla, že Otakara něco trápí. „Copak tě trápí, Otakare?” zeptala se, ale Otakar nevěděl, co má na to matce říct. Chvíli přemýšlel a pak řekl: „Nevím, jak to říct, ale mám takový divný pocit, neumím to vysvětlit, prostě jako kdyby mě to někam táhlo.” Matka mu vysvětlila, že je to jen pocit, který každý člověk občas mívá. Jen co Otakar usnul, šla Anežka za manželem, aby mu řekla, co trápí jejich syna. Když to kovář slyšel, tak pochopil, že jednoho dne jim syn odejde, ale nechtěl tím ženu trápit a raději jí řekl, že to nic není.

Druhý den poté se rozhodl kovář, že Otakara naučí své řemeslo. Proto mu při snídani sdělil, že už je dost velký, aby se začal učit kovářskému řemeslu. Otakar nebyl proti, protože už jako malý si rád hrál v kovárně. „Čím tedy začneme?” prohlásil nedočkavě. „Nejdříve dojíme snídani a pak začneme s první lekcí” odpověděl kovář.

Jen co dojedli snídani, pustili se do práce. Kovář začal Otakara učit a Otakarovi to šlo dobře. Začal s lehkými pracemi a postupem času s těmi těžšími. Zanedlouho věděl o kovařině vše, co jen vědět mohl. Kovář už ho víc naučit nemohl. Proto když bylo méně práce v kovárně, běhal a dováděl s přáteli venku. Jeho nejlepší přátelé se jmenovali Petr - syn krejčího, Josef - syn rybáře, a nakonec Bořivoj - syn pekaře. Spolu trávili tolik času, co jen to šlo. Není se však čemu divit, byla to dobrá parta. Hodní kluci, kteří měli srdce na pravém místě. Třeba jednou v lese našli mladou poraněnou laň, a tak jí společně pomohli, a jen díky nim mohla laň žít dál. Nebo když hořel jeden dům ve vesnici, tak pomáhali hasit, dokud nebylo po požáru. Zkrátka se ničeho nebáli a všem pomáhali. Spolu dokázali překonat vše, co jim přišlo do cesty. Kdysi si přísahali, že spolu jednou půjdou poznávat Svět.

4.

Léta dál plynula a nikdo je nemohl zastavit. Když bylo Otakarovi dvanáct let, tak bylo v kovárně hodně smutno. Bylo to proto, že Otakarovi zemřela jeho náhradní matka Anežka. Kovář tu ztrátu těžko nesl, a mnohem hůř ji nesl Otakar. Nemohl pochopit, že žena, která ho milovala a dávala mu veškerou lásku, je mrtvá. Jeho matka je mrtvá. Den co den sedával Otakar na hrázi u rybníka a pozoroval západ slunce. S nikým nemluvil, i když se mu všichni snažili pomoci. Jednoho dne si k němu na hrázi přisedl kovář a díval se s ním na západ slunce. Pak pověděl Otakarovi o dnu, kdy se stal členem jejich rodiny. Otakar byl v šoku. „Tím mi chceš říct, že nejsem tvůj syn?“ „Ty jsi můj syn, Otakare. Vždycky tomu tak bylo a vždy tomu tak bude. Věř tomu, já i matka jsme tě milovali od první chvíle.“ „Tak proč musela umřít?“ „To nevím, asi nadešel její čas, na Světě to tak chodí, synu, i když nás to moc bolí. Pojď domů, uděláme si polévku.” Otakar ještě chvíli poseděl na hrázi a pak šel domů za otcem. Po několika dnech, týdnech až pár měsících bolest pominula. Otakar se ze ztráty  pomalu dostal, i když na matku nikdy nezapomněl. S otcem dál pracoval v kovárně a život šel dál. Někdy bylo lépe a někdy hůř, zkrátka jak to v obyčejném životě chodí. Když byl s přáteli, tak se radoval, když byl sám, tak smutnil.

Pořád měl pocit, že někde tam ve Světě na něj něco čeká, a pořád ho to kamsi táhlo. Kovář ho jen zpovzdálí pozoroval a věděl, že už brzy přijde ten den, kdy mu dá sbohem. Věděl, že po smrti matky ho tu nic držet nebude, ale pořád doufal, že ještě nějakou dobu s ním Otakar zůstane. Otakar ještě s otcem pár let byl, ale v sedmnácti se rozhodl, že půjde do Světa. První to řekl přátelům, kteří odvětili, že půjdou s ním, i když on jim řekl, že nemusí. Ale přátelé se neopouštějí, a tak půjdou do Světa s ním. Ještě to však musel říct otci.

5.

Kovář dělal v kovárně zrovna podkovy, když za ním Otakar přišel. „Chceš si se mnou promluvit, synu, mám pravdu?“ „Máš, otče.“ „Znamená to, že už jsi se rozhodl?“ Ano, otče, půjdu do Světa.“ „Tak tedy dobrá, půjdu ti připravit něco na cestu.” Kovář odešel, zatímco Otakar se ještě naposledy procházel po jejich pozemku. Trochu zavzpomínal, i nějaká ta slza ukápla. Na hrob matky donesl čerstvé květiny a rozloučil se s ní.

Otec mezitím připravil synovi jídlo na cestu a dal mu jej do nůše. „Pojď ke mně blíž, synu, a posaď se. Chtěl bych ti ještě než odejdeš říct, že jsem na tebe pyšný a matka by byla taky. Jsi dobrý syn a dobrý člověk, to si pamatuj a nikdy na to nezapomeň. Vždy buď upřímný a pomáhej potřebným, a nikdy neudělej nic, čeho bys později litoval. Nikdy se do ničeho nehrň po hlavě a vyvaruj se nebezpečí. Slib mi to, synu.“ „Slibuji ti, otče, že se budu držet tvých rad a budu mít na paměti vše, co jsi mě naučil. Sbohem, otče.“ „Sbohem, synu.” Ještě než Otakar odešel, ho otec objal a do ucha mu zašeptal, ať se vrátí v pořádku. Otakar kývl hlavou a odešel do Světa s přáteli, kteří už na něj čekali. Kovář se smutně díval na syna a na jeho přátele, jak spolu všichni odcházejí do Světa, a v hloubi duši věděl, že svého jediného syna dnes viděl naposledy. „Buď sbohem, synu, buď sbohem.“ Naposledy zamával, a pak už byli pryč. Ještě nějakou dobu tam u vrátek kovář stál a díval se na cestu, ale nikoho neviděl. Oni už se nevrátí…

Kovář zavřel vrátka a šel domů, ale ještě se však mnohokrát otočil a pohlédl na místo, kde syna viděl naposledy. Nemohl totiž uvěřit, že už je pryč, když ještě včera byl malý kluk. Zavřel dveře od domu a šel spát s myšlenkou na syna, kde asi teď usíná a že štěstí mu snad bude přát.

6.

Mezitím se někde v dáli Otakar s přáteli chystali ke spánku. Rozdělali oheň, nanosili dřevo a pak povečeřeli. Byla klidná noc, hvězdy krásně zářily a všichni leželi a mlčky se dívali na hvězdy, když tu Josef povídá: „Na co myslíte? Já osobně myslím na to dobrodružství, které spolu zažijeme.”

Všichni pak začali říkat, co si myslí, že je ve Světě čeká. Petr si myslel, že je ve Světě čeká sláva a bohatství, kterých docílí tím, že udělají nějaký hrdinský čin. Josef si zase představoval, že se stanou bájnými rytíři, jako byl třeba Achilles, a budou spolu vyrážet na velké výpravy. Jediný Bořivoj to neviděl tak slavně. Myslel si, že ve Světě je nečeká nic dobrého a nakonec budou rádi, když se živí a zdraví všichni vrátí domů. Josef a Petr se mu smáli a řekli mu, že pokud se bojí, je to normální, zvlášť když je člověk první den mimo domov. Jenže Bořivoj by byl ten poslední, který by se bál. Byl z nich nejsilnější a nejrychlejší. Zatímco se Petr, Josef a Bořivoj dohadovali o tom, co je ve Světě čeká, Otakar v klidu ležel na dece a pozoroval hvězdy, jak září. Po chvíli se chlapci utišili a Josef povídá: „A co ty, Otakare, ještě jsi nic neřekl. Ty nic nečekáš od Světa?”

Otakar si opřel hlavu a pak kamarádům povídá: „Víte, přátelé, nevím, co nás tam v dáli čeká, ale věřím, že jsme byli stvořeni k něčemu velkému, ale zatím nevím k čemu. Osud pro nás určitě něco připravil, ale nemyslím si, že to bude tak lehké, ani tak slavné, jak si myslíte. Přál bych si, jak už zde bylo řečeno, abychom se všichni spolu živí a zdraví vrátili domů.” Po jeho slovech už nikdo nic neřekl a všichni jen leželi a mlčky pozorovali hvězdy. Nakonec usnuli a nechali si zdát o tom, co je čeká. Byla klidná noc, všichni spali, a o tom, co je čeká, se jim pouze bláznivé sny zdály. Ráno si o nich pak vyprávěli.

7.

Druhý den ráno ptactvo začalo zpívat a chlapci se probudili. Posnídali, ohniště zahrabali a pak se vydali na cestu. Když tak spolu všichni šli, povídá Petr: „Pánové, já měl včera sen, tomu ani neuvěříte. Zdálo se mi, že jsme došli do města, kde se všichni bojí, protože po večerech se tam zjevuje bestie a ztrácejí se lidi. První, co jsme udělali, bylo to, že jsme zašli do hospody, kde jsme se od hospodského dozvěděli, že kdo uloví tu bestii, tak ho král země osobně zasype zlatem a udělí mu titul barona. No, co vám budu povídat, pánové. Popili jsme a pak jsme se večer vydali na tu bestii. Celou noc jsme čekali a když už jsme si mysleli, že se neobjeví, tak zčista jasna před námi stála ta velká krvelačná obluda. Byl to vlkodlak, z pusy mu tekla pěna a měl pěkně krvavé zuby, jako když někoho zrovna zardousil. Nezaváhali jsme ani na chvíli a udělali jsme okolo něj kruh. Pak jsme jeden po druhém na něj dělali výpady a bodali do něj mečem, až nakonec padl k zemi a já mu setnul hlavu. Král nám dal slíbené tituly a zasypal nás zlatem. No, a pak jsem se probudil. Ale tebe, Otakare, ten vlkodlak poranil, nicméně neboj, byl to jenom sen.”

Všichni se rozesmáli, a když se dosmáli, tak se začali ptát na podrobnosti Petrova snu. Petr jim pověděl vše, co si pamatoval. Šli dál a když došli k řece, usmyslili si, že by nebylo špatné, kdyby si dali malou přestávku a zaplavali si. Zatímco kluci v řece dováděli, Josef vytáhl menší síť, kterou si vzal z domu, a šel na ryby, aby měli maso na oběd. Nahazoval sítě, ale žádná ryba se mu do nich nechytla. Po delší době to vzdal a šel zpátky za kamarády. Když se vrátil, nemohl uvěřit vlastním očím. Kluci na ohýnku opékali čtyři pstruhy. „Kde jste je vzali?” udiveně se zeptal. Bořivoj mu sdělil, že zatímco on si hrál se sítěmi, oni u jezu holýma rukama nachytali ryby na oběd. Poté, co ryby byly hotové, s chutí se do nich pustili.

8.

Jak tam tak seděli a jedli, povídá Josef: „Pánové, to já měl sen, tomu byste nevěřili. Jak jsme šli už několik dní a pořád nic, tak jsme narazili na samotného krále s jeho družinou. Mysleli si, že jsme nějací zloději z vedlejšího království, a tak král vydal rozkaz, ať nás zatknou. Vrhla se na nás tlupa jeho rytířů, ale my jsme se jen tak nedali, bojovali jsme jako lvi a jeho vojákům jsme dali co proto. Když král viděl, jak se umíme bít, tak nám nabídl slávu a dobrodružství, pokud budeme stát v čele jeho armády. Jako kdysi bájný Achilles. Nabídku jsme přijali a šli jsme s ním do bitvy proti nepřátelům. Co vám budu povídat, bitev bylo mnoho a všechny jsme vyhráli, byli jsme slavní a staly se z nás legendy. Pánové, to byl sen. Ale ještě jedna věc. Ty, Otakare, jsi byl v jedné bitvě ošklivě zraněn, nicméně neboj se, přežil jsi.”

Všichni se začali smát, jakou má Josef bujnou fantazii, až na Otakara, tomu už se nezdálo tak směšné, když to byl již druhý sen, ve kterém byl raněn. Nakonec dojedli, uhasili oheň a vydali se na cestu. Cestou si ještě povídali o Josefově snu. Josef jim houževnatě vyprávěl o všech bitvách a o slávě, které se jim dostalo. Dokonce jim byly v jeho snu i postaveny sochy, což velice pobavilo ostatní kamarády. „Musím uznat, že máš dost bujnou fantazii” řekl mu Petr, ale Josef si stál za svým. Dokonce věřil tomu, že se to i stane. Ušli další kus cesty, až došli na rozcestí. Mohli jít doprava, nebo doleva, bylo jen na nich, pro kterou cestu se rozhodnou. Petr a Josef byli pro levou stranu, naopak Bořivoj s Otakarem pro pravou stranu. Začali se hádat a roztržka neměla konce. Pak Petr řekl, že se rozdělí a každý půjde tam, kam chce. Otakar však věděl, že když se rozdělí, tak už se nikdy neuvidí, a proto řekl, že se nesmí rozdělit, že společně mají větší šanci. Proto souhlasil s levou stranou a přesvědčil i Bořivoje. Tak tedy spolu všichni šli po jedné cestě, vstříc dobrodružství a nebezpečí, které jim do cesty přijde.

9.

Šli po cestě dál a Bořivoj začal vyprávět, co se zdálo jemu. „Pánové, já měl sen, který nebyl příliš dobrý. Běhá mi mráz po zádech, když si na něj vzpomenu. Došli jsme až na rozcestí, kde jsme se začali hádat, a pak jsme nakonec všichni šli doleva. Po pár dnech, týdnech a měsících, co jsme bloudili zdejším krajem, jsme se dostali na kopec, ze kterého bylo vidět dost daleko. Viděli jsme v dáli veliké město s hradem samotného krále, a rozhodli jsme se, že se tam vydáme. Když jsme se blížili k městu, najednou proti nám jela královská jízda, ale než stačila přijet až k nám, byla napadena bandity. Když jsme to viděli, nezaváhali jsme ani na chvíli. Vytáhli jsme svoje meče a vrhli jsme se do boje za krále. Porazili jsme je spolu s rytíři a král nám poděkoval za to, že když spadl z koně, tak jsme ho hrdinně bránili proti banditům. Jeden bandita přežil a byl zajat. Král ho na místě vyslechl a dozvěděl se, že ho najal jeho bratranec, aby se mohl dostat na trůn. Král nemilosrdně probodl banditu a odjel zpátky na hrad a my sním. Celou noc pak plánoval dobytí bratrancova hradu. Druhý den jsme pak začali trénovat s ostatními rytíři a pár dní nato jsme vytáhli do boje. Byl to krutý a lítý boj, ztráty byly velké na obou stranách, ale nakonec jsme vyhráli. Nebylo to tak slavné, jak si myslíte. Stáli jsme tam mezi hromadou těl, špinaví a unavení, a dívali se, jak nám před očima kamarád umírá.”

Všichni byli v šoku z Bořivojova snu, a když se ho Petr zeptal, kdo byl ten, který umíral, Bořivoj, neodpověděl, ale Otakar tušil, že myslí jeho. Pak už nikdo neřekl nic a celou cestu šli mlčky, až nastalo stmívání. Poté se každý chopil své úlohy. Dva šli na dřevo, jeden rozdělal oheň a poslední připravil jídlo. Nastala noc, všichni pojedli a leželi na dece, dívajíc se na hvězdy na obloze, jak krásně září.

10.

Byla noc, všichni leželi a nemluvili, ale Josefovi to nedalo a zeptal se Otakara na jeho sen, protože on jediný mlčel takřka celý den. Otakar pak řekl: „Měl jsem sen, ale nevím, co znamenal. Zdálo se mi o bouři, bleskách a domě, ve kterém křičela žena. Bylo to šílené. Pak najednou ten dům hořel a žena s mužem v něm zemřeli. Z domu se dostala jen nějaká žena a v rukou cosi nesla. Je to pořád stejné a pořád dokola. Tenhle sen se mi zdá už od dětství. Stále jsem se snažil přijít na to, co to znamená, ale marně. Nevím, co to má znamenat, ale dnes poprvé to mělo pokračování. To, co měla ta záhadná žena v rukou, byl malý chlapec, kterého ponechala přede dveřmi u neznámých lidí, kteří se o něj postarali. Z chlapce za čas vyrostl muž, a pak jsem viděl jen smrt, mrtvé tělo na zemi. Je to strašně útržkovité, a nevím, co to znamená.”

Bořivoj se po vyprávění zeptal, kdo byl ten mrtvý muž na zemi, ale Otakar nevěděl, protože ten muž měl na hlavě helmu. Bořivoj pak začal zpívat milostnou píseň a všichni se k němu přidali. Zpívali a smáli se, jak dobří přátelé dělají, aniž by věděli, co je čeká. Šlo pouze o dnešek, ani o minulost, ani o budoucnost, zkrátka o tuto nezapomenutelnou chvíli, kdy přátelé spojili své síly a vydali se za dobrodružstvím. Byla klidná noc, hvězdy zářily a naši hrdinové usnuli. Ráno začalo vše nanovo, vydali se na cestu. Tentokrát už neměli tak bujné sny, jen Otakar, tomu se zdály sny stále stejné. Dny a týdny ubíhaly, nakonec šli takřka tři měsíce, než dorazili až na velký kopec, ze kterého bylo vidět úplně vše. Dokonce i velké město s hradem, přesně takové, jaké měl Bořivoj ve snu. „Není to město, které jsi měl, Bořivoji, ve snu?” zeptal se Otakar. Bořivoj odvětil, že ano, a snažil se je přesvědčit, aby se otočili a šli zpátky. Otakar však řekl, že už nemůžou jít zpět. Protože jestli má pravdu, tak král bez nich zemře. Rozhodli se a šli vstříc svému osudu.

11.

Přátelé v dobrém i ve zlém šli po cestě směrem k městu, doufajíc, že se Bořivoj ve svém snu mýlil. I on sám doufal, že to byl jen sen, jenže když už byli na dohled městu, stalo se, co stát se mělo. Náhle se země otřásla od dupotu koní, na obzoru se zjevila královská jízda se samotným králem a mířila přímo k nim. Když už byla skoro u nich, ze křoví, které bylo na pravé straně, vyběhlo několik banditů. Začala krvelačná bitva o holý život. Král byl sražen z koně, ale chlapci ani na minutu nezaváhali a vrhli se vstříc na pomoc králi. Sekali, bodali, bili se jako divoké a nespoutané šelmy. Krev tekla všude, bylo slyšet nářky raněných. Za chvíli bylo po boji, ve kterém chlapci zvítězili. Král jim poděkoval a poklekl před nimi. Poté je na místě pasoval na rytíře. „Vaše výsosti, tady jeden bandita přežil, mám ho zabít?” prohlásil jeden z věrných a přeživších rytířů. „Počkej, nezabíjej ho, já ho vyslechnu.”

Král začal vyslýchat banditu, ale ten stále mlčel. Dával mu pěstí, jednu za druhou a stále dokola se ptal, kdo si ho najal. Bandita ale mlčel, jako kdyby neměl co ztratit. Dlouho se vzpíral, ale nakonec, když mu král zabodl dýku do nohy a začal s ní v ráně otáčet, bandita, pod vlivem nesnesitelné bolesti, promluvil. Řekl králi vše, co chtěl vědět, o spiknutí jeho bratrance a o tom, že cvičí vojáky na převzetí jeho království. Když už neměl králi víc co říct, král ho přestal mučit a udělil mu jedinou milost, kterou mu udělit mohl. Vzal svůj královský meč a celý ho do něj prudce zabodl. Pak dal rozkaz naložit padlé rytíře na koně a zavelel k návratu na hrad. Chlapci jeli s nimi a na hradě jim byla vyjádřena sláva za záchranu krále. Užívali si to, protože věděli, že zanedlouho budou muset jít s královým vojskem do války. Popíjeli a jedli celou noc, a Otakarovi byla ošetřena ruka, protože byl při boji lehce zraněn. Mezitím, co se chlapci bavili, král s generály plánoval dobytí bratrancova hradu. Byla klidná noc s jasnou oblohou, ale již brzy se měla dostavit mračna. Již brzy…

12.

Dalšího dne, když si chlapci odpočinuli, začali cvičit s ostatními a učit se bojovým dovednostem. Trénink byl tvrdý a nemilosrdný, plný mnoha šrámů, potu a krve. Za pár dní byli chlapci opravdoví bojovníci a pozvedli boj na další úroveň. Spolu byli nepřekonatelní, hlídali jeden druhému záda a bojovali v kruhu, aby je nikdo nemohl překvapit. Měli úžasnou techniku, sám král se na ně často chodil dívat, jak bojují. Touhle technikou dokázali porazit desítky vojáků, jen jedinou nevýhodu měla ta jejich formace. Když jeden odpadl, odpadli všichni. Museli si stoprocentně důvěřovat, protože každý z nich měl v rukou život toho druhého.

Král mezitím dokončil s generály plány na dobytí bratrancova hradu. Jeho hrad nebyl moc velký, ale měl dobré opevnění, přes které bylo potřeba se dostat. Když už měli vše naplánované, povolali vojáky do zbraně a ráno vyrazili na bratrancův hrad. Šli celý den a země se na míle daleko otřásala pod dusotem kopyt jejich koní. Nastal večer, vojáci rozložili stany a rozmístili hlídky.

Chlapci však raději spali venku pod jasnou oblohou a za zvuku praskání ohně. Jak tam tak leželi a dívali se na hvězdy, povídá Josef: „Zítra se z nás možná stanou legendy. Tento boj bude historický. Tomu věřte, pánové.” Jenže nikdo jeho nadšení nesdílel, protože všichni věděli, co se má stát. Věděli, že to má být hrozná bitva, při které jeden z nich zemře. Věčně veselý a optimistický Petr už teď nebyl tak veselý, a zeptal se Bořivoje, kdo z nich zemře. Bořivoj však řekl, že neví, protože mu do tváře neviděl, jelikož měl obličej zakrytý helmou a byl celý od krve. Tohle jim na klidu nepřidalo, ale věděli, že cesty zpět už není. Otakar se je snažil uklidnit tím, že každý si svůj osud utváří sám a že zítra v té bitvě nikdo z nich nezemře. Poté se uchýlili ke spánku, aby měli dost sil na zítřejší bitvu. „Zítra to bude velkolepé, dobrou noc.” řekl Otakar a usnul stejně jako jeho přátelé.

13.

Ráno vše začalo, vojáci se zformovali a král dal rozkazy. Menší skupina šla hlídat malou bránu na druhé straně hradu, aby měli jistotu, že jim nikdo neuteče. Zbytek armády čekal, až vybraní vojáci prorazí beranidlem velkou bránu. Bohužel to nebylo tak jednoduché, jak si král s generály myslel. Brána byla dost mohutná a lučištníci vykonávali své. Jeden za druhým padali vojáci u beranidla, bylo to hrozné. Když je netrefil šíp, tak je kamenovali a lili na ně vařící olej. Mnoho mužů při obléhání brány zemřelo a králova armáda byla značně zdecimována.

Naši hrdinové se na to už nemohli dívat a prosili krále, aby tam další vojáky neposílal, že něco vymyslí. Král však měl svoji hlavu. Proto museli rychle jednat, dokud měl král ještě nějakou armádu. Dali hlavy dohromady a přišli na geniální, i když dost nebezpečný plán. S tím plánem přišli za králem, a ačkoliv král měl svůj vlastní plán, tak souhlasil s tím, aby to udělali tak, jak to vymysleli, protože stejně nebylo co ztratit. Pomocí řetězů přitáhli beranidlo, nalili na něj veškerý olej, co měli, a z kopce, který byl u hradu, ho roztlačili, co jen to šlo. Beranidlo nabralo velkou rychlost a naši hrdinové v čele s padesáti nejrychlejšími a nejsilnějšími muži ho tlačili, co jen to šlo. Byli pouze lehce oděni, bez výstroje, aby jim výstroj nesnižovala jejich rychlost. Všichni vojáci, co je sledovali, zatajili dech a doufali, že jejich plán vyjde. Beranidlo nabralo neuvěřitelnou rychlost a těsně před nárazem ho všichni muži pustili a rychle utíkali zpět ke své armádě, za deště ostrých hrotů šípů. Část vojáků se nevrátila, ale naši hrdinové ano, bez sebemenšího zranění. Beranidlo narazilo do mohutné dřevěné brány a část jí projela. Pak nastoupili lučištníci a zapálenými šípy podpálili beranidlo, a tím i bránu. Celou noc pak stříleli šípy, aby nepřátelé neměli šanci uhasit oheň. Další den se mělo rozhodnout. Chlapci šli po těžkém dni spát, neboť zítra je měl čekat slavný a rozhodující boj.

14.

Další den za rozbřesku vše začalo. Vojáci se zformovali do bojové sestavy a vyrazili směrem na hrad. Král na koni jel s nimi do boje, aby jeho vojáci viděli, že se nebojí a že tenhle boj vyhrají. Pod smrští šípů běželi chlapci až do samého středu hradu, kde propukl velký a nelítostný boj. Vojáci v hradu měli dvojnásobnou přesilu, protože královské vojsko bylo dost zdecimované po prvním dnu. Přesto se bili, jak nejlépe dovedli. Chlapci vytvořili svoji kruhovou formaci a odráželi nepřátelské vojáky po desítkách. Byla to hrůza, všude tolik násilí, a jen kvůli dvěma mužům, kteří toužili po vládě a moci. Všude byl slyšet křik dětí a žen. Domy hořely a vojáci se mezi sebou vraždili. Ti, kdo chtěli utéci zadní branou, byli nemilosrdně zmasakrováni královskou armádou, která hlídala zadní bránu. Králův bratranec se na svém koni vrhl na krále a začali spolu bojovat. Po delší bitvě byl bratranec na kolenou. Prohrál. Král ho probodl, a než zemřel, zeptal se ho, jestli ta zrada za to stála. Ale bratranec nevěděl, o čem to mluví. Řekl mu jen, že o žádné zradě neví, a zemřel. Král zdrcen, že zabil svého bratrance kvůli zradě, kterou někdo jiný připravil na něho, upustil meč, klekl si k bratranci a prosil ho o odpuštění. Ale jeden nepřátelský voják si všiml toho, že král je nechráněn, a běžel k němu s úmyslem ho zabít. Naši hrdinové mezitím tvrdě bojovali, když tu si Josef všiml, že král je v ohrožení. Opustil své přátele, aby ochránil krále, a než se nepřátelský voják přiblížil ke králi, byl Josefem sražen na zem. Josef sám padl na zem a bojoval s nepřítelem, v ruce měl pouze dýku. Všiml si toho Otakar a řekl přátelům, že mu jde na pomoc, a rozeběhl se k němu. Josef vyhrál, a když vstával, tak voják s kopím za ním bodnul. Tělo se svalilo na zem. Otakar skočil mezi ně a Josefovi, za cenu svého života, zachránil ten jeho. Josef pak zabil vraha svého kamaráda a za chvíli bylo po boji. Všichni tím nesmyslným bojem ztratili. Král bratrance a naši hrdinové přišli o Otakara. Potřísnění krví, stáli tam a jen smutně hleděli.

15.

Po té nešťastné bitvě pohřbili mrtvé a odešli. Chlapci vzali tělo svého kamaráda a odnesli ho na místo, kde bylo vidět nádherně na hvězdy, které tak miloval. Pohřbili ho a rozhodli se, že je na čase vrátit se domů. Už nikdy nechtějí zažít to, co zažili, aby muži umírali jenom kvůli hlouposti vládců.

Co se týče té bitvy, nikdy nebyla dána do historie, protože to byla nešťastná bitva, která byla vyprovokována lží a kejklí jiného šlechtice, který toužil po koruně. Jiný šlechtic totiž zaplatil nájemným vrahům, aby zabili krále, a když by se jim to nepovedlo, tak to měli svést na jeho bratrance, který vždy stál při něm a svojí armádou byl hrozbou pro toho neznámého šlechtice. V té bitvě zemřely tisíce mužů nadarmo… bohužel.

Petr, Josef a Bořivoj se vrátili domů, kde později založili rodiny a nikdy nezapomněli na svého kamaráda. Obzvláště Josef, kterému Otakar zachránil život. Než se však vrátili domů, prodělali útrpnou cestu zpět, přičemž ani jeden nemluvil. V noci pozorovali hvězdy a tiše vzpomínali na Otakara. A když už byli na dosah své vesnice, rozhodli se, že nejdříve musí zajít za Otakarovým otcem.

Kovář zrovna dělal podkovy, které si jeden šlechtic od něj objednal, když tu měl pocit, že by měl vyjít ven. Udělal tak a došel až ke vrátkům, kde uviděl, jak se Otakarovi přátelé vrací zpět a jdou přímo k němu, leč bez Otakara. Pochopil hned, že jeho syn je mrtev. Věděl již tehdy, když se se synem loučil, že už ho nikdy neuvidí, ale přesto doufal.

Bohužel, Otakar svému osudu neunikl, ale jeho přátelé tu šanci dostali, tak snad byl jejich život šťastnější. Tento příběh se poté předával z otce na syna, aby jednou lidé pochopili, že války nestojí za nic a spory se dají vést jinak než válečně.