Uprostřed místnosti stojí kýbl a ze stropu do něj pomalu kape voda.
Přidává se zvuk pračky.
Po chvíli zvuk televize.
Pak mixér.
Potom vrtačka.
Nakonec se ozve bouchání do topení a všechno utichne.
Jenom voda do kýble kape dál.
Ke kýblu přicházejí On a Ona. Každý z jiné strany. Sedají si na zem, chytají se za ruce, kýbl je mezi nimi. Pozorují kapky, od jejich vzniku, kdy se zformují na stropě, až po jejich konec, rozplynutí do jednolité hmoty vody v kýblu.
„Je mi zima,“ řekne Ona.
„Zahřeju tě,“ řekne On.
Zvonek. Pošťačka. „Prosím vás, paní Málková tu má balíček, mohla byste jí ho předat?“
„Já ale nevím, kdo to je, ani v kterém patře bydlí, já tu bydlím teprve rok,“ odpovídá Ona. Přebírá balíček.
On i Ona se otočí kolem kýble o čtvrt hodiny.
„Je mi smutno,“ řekne Ona.
„Rozveselím tě,“ řekne On.
Odněkud štěká pes, odjinud brečí dítě a jinde zas splachují záchod.
On i Ona se otočí kolem kýble o další čtvrt hodinu.
„Chci tě,“ řekne On.
Ona se na něj upřeně dívá, mrkne vždy, když do kýble dopadne kapka.
On i Ona se otáčejí o další čtvrt hodinu.
„Vezmu si tě,“ říká On.
Voda ze stropu přestává kapat. On bere kýbl s vodou, poleje Ji od hlavy až k patě. Odloží kýbl zpátky na místo. Šaty jí zprůsvitní a přilnou těsně na tělo. Objímají se.
Ozve se bouchání do topení.
Bušení na dveře.
Zvonek.
Hlasy: „Sotva se přistěhovali a každej vo nich musí vědět! Toho rámusu co nadělaj! Oni si, považte, například zpívaj! Oni se bavěj! Oni se milujou!“
A Ona nepatrnou změnou v držení těla náhle nevypadá vůbec svůdně a žádoucně, ale zplihle a bezmocně. On nepatrnou změnou ve sklonu hlavy a poloze paží vůči tělu náhle nevypadá vůbec roztouženě a hrdě, ale poraženě a bezmocně. Chytnou se za ruce a odcházejí.
Do kýble zase začne kapat voda.
|