|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Z nepřetržitého bzučení sousední branky mě brní rty. Ten zvuk mi totiž vždycky připomene, jak jsme jako děti rozeznívali cigaretové papírky, které jsme kradli tátovi z dřevěné krabičky od kubánských doutníků. Tajemné kuřácké potřeby.
Ten bzučák takhle naprázdno bzučí už celá léta. Zřejmě ho už nikdy nikdo nespraví.
I když, kdo ví.
Nicméně je dost jiných věcí, které už nikdy nebudou. Míst a časů, ve kterých už není možné být. A nostalgie nad nimi není zdaleka tak smířlivě přirozená jako nostalgie nad starými fotkami nebo nad tím, že už nikdy neochutnám štrůdl od babičky.
Odemykám. Ostatní klíče na kroužku narážejí na plech, pod zámkem naší branky je zřetelná rezavá několikačetná polokružnice odřené barvy, jak nikdo z nás neubírá ze svého svazku nastřádaných klíčů. Vláčíme je s sebou jak závaží let. Jak krabice od banánů plné nesmírně důležitých věcí, které po přestěhování čekají léta na vybalení, aniž by jejich obsah někdo postrádal. Kolik klíčů rovná se tři křížky?
Nikdy jsem nechtěla bydlet v téhle přístavbě, u rodičů na zahradě. Kdyby sis to ale přece jen rozmyslela, vždycky můžeš, pronesli chápavě. Nevyčítali. Nikdy nic.
Nikdy jsem nechtěla být hrdinka. Ta, o které si sousedi říkají – chuděra, ta si užila, no jo, no, každý máme toho štěstí jenom předem určený kus, s tím nikdo nic nenadělá, všechno je předem daný.
Nikdy jsem nechtěla pracovat místo mateřské. Nikdy jsem nechtěla pracovat na směny. Nikdy jsem nechtěla pracovat mimo svůj obor.
Všichni spí. Moji rodiče i moje děti.
„Kolikpak mu je, chlapečkovi? Šest měsíců? A to už se tak pěkně batolí, to už tak hezky chodí!“
No jo, za tatínka se batolí...
Rozsvěcím v kuchyni. Můry šustí kolem lustru, na programu je stínohra o smrtelné přitažlivosti světla.
Raději zhasínám a dojídám po tmě, co zbylo od oběda, který pro mé kluky uvařili mí rodiče.
Už nepohrdám přístavbou.
Po stropě se převalí vlna světla. Odraz andělské korunky. I když mě andělé už dávno opustili.
Nechtěli mi tehdy ani říct, jak na tom Ondřej je. Nebyli jsme svoji. A nemohli mi říct, jestli bude chodit, nebo ne. Nevěděli to.
Do větví ořechu před naším domem se zamotal čínský lampión štěstí. Ondřej ho chtěl snést, modré z nebe...
Rehabilitace, Kladruby, Slapy.
Práce na plný úvazek, teta na hlídání.
Ondřej se snaží. Kluky ale nedožene, když je třeba.
Strach, bolesti, prášky, alkohol. On.
Únava z práce, sžíravý pocit nespravedlnosti. Já.
Vidím, jak se kluci mění před očima.
Nevidím, jak se Ondřej mění před očima.
Nevidím, co všechno spolyká, co všechno vypije, co všechno vykřičí, nevidím, jak zoufalstvím brečí.
Zas mi nechtějí nic říct. Ale tentokrát vědí.
Nenávratně zničené buňky. Nikdy si prý na nás doopravdy nevzpomene, nikdy nás už prý doopravdy neuvidí.
Vložím talíř do dřezu. Umyju ho ráno. Nebo ho umyjí rodiče. Anebo možná kluci.
Jdu jim dát pusu na dobrou noc, spícím andílkům.
Ti mě také brzy opustí.
Spánek na sebe dává zase čekat.
Zaposlouchám se do noci, slyším bzučák a rty se mi zachvějí.
Jedině na rozhraní mezi spánkem a bděním se cítím jako spoustu předchozích let, kdy jsem sem jezdila jen na návštěvy a mé doma bylo jinde. Jedině v oněch mezičasech, těsně před ztrátou plného vědomí a těsně před jeho nabytím. A každé ráno je jako probuzení po flámu, kdy po několika slastných vteřinách zcela jasné, v čase ani prostoru neukotvené mysli přichází spolu s bolestí hlavy první nemilé vzpomínky na předchozí noc. Noc, která ale trvá nějak dlouho.
|
|
