Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
	Stín Autor: JIHR (Občasný) - publikováno 9.4.2011 (23:55:25)

Zamáchá rukama ve vzduchu. Jenže její ruce nemají moc kočičího ocasu, a tak Johana sklouzne z klády do bláta. Vyběhne zpátky na cestu, z jednoho z posledních sněhových jazyků nabere do ruky sníh, stlačí ho v prstech a pokouší se sněhovou houbičkou zbavit boty bláta. Zkřehlou rukou zašátrá v baťohu po psí píšťalce.

            Pískne na Rolfa, který po poli prohání zajíce. Má jednoduchou práci, zajíci se ještě nemají kam schovat, zběsile kličkují a jejich srdíčka se třepotají jak křídla skřivanů, kteří se teprve nedávno vrátili ze zimovišť. Rolf poslušně přiběhne, Johana si ohřeje zmrzlou ruku v jeho zlatých chlupech na šíji, pak si ji strčí do kapsy a pokračují za Vojtěchem. Vojtěch chodí vždycky daleko před ní. Už si zvykla. Už ji ani nemrzí, že se nemůže podělit o drobné poklady rozeseté podél cest. Zvykla si dívat se sama.

            V kapse bundy nahmatá plechový kalíšek od čajové svíčky. Mimoděk ho vytáhne a tvaruje prsty. Od Dušiček tu bundu neměla na sobě. O Dušičkách ta svíčka hořela pod smrkem v parku a ona v jejím plameni pálila suché jehličí, vonělo to dětskými hrami na dospělé, kdy být dospělý znamenalo vědět, kam jede která tramvaj, dosáhnout nohama na zem ze sedadla ve vlaku, smět kouřit dýmku a nebrečet. Johana zmáčkne kalíšek v dlani a rázem na ni hledí sešklebená ústa. Ústa, která žalují, že být dospělý rozhodně neznamená nebrečet. Schová plíšek zpátky do kapsy, z druhé vytáhne tenisák a silou, o které většinu času ani neví, že ji má, mrští tenisákem před sebe. Ten se odráží od stromu, Rolf ve výskoku pohotově mění směr a ona jen tak tak před vráceným tenisákem uhýbá. Pohladí strom, omluví se. Nechtěla jsem, promiň. Nikam jsem nemířila. Přitiskne se ke kmeni, nasaje smolnou vůni. Je to smrk. Šišky visí z konců větviček, z každé větvičky jedna. To jen na dětských vánočních přáníčkách šišky visí zprostřed větvičky, která se na konci ještě líbezně roztrojuje. Kdo ví, kde se vzala ta po generace obkreslovaná předloha.

            Po cestě se vrací Vojtěch. Podle chůze Johana poznává, že ho zpátky nežene starost o ni, ale nespokojenost s jejím tempem.

„Kde seš, prosím tě?“

„Kochám se, kde bych byla.“

„Nestihnem ten vlak v půl sedmý!“

„Pojede další.“

„Á, paní bohorovná! Slečinka na výletě, která má moře času pozorovat kdejaký suchý větve!“

Johana jen v duchu vzdychne a její oči potemní, jak se do nich vlije okolní smrákání. Zvykla si i na to, že to, co se na ní Vojtěchovi zpočátku líbilo, mu teď vadí. Přesně jak v nějakym pitomym článku v ženskym časopise.

Jdou mlčky dál. Není to však jednotící mlčení, které zostřuje přítomnost druhého i okamžiku, ale neprodyšný poklop.

Z lesní cesty vycházejí na silnici. Blíží se k vesnici a nad křehkou, spíše tušenou vůní brzkého jara začíná převládat zimní štiplavý dým dřevěného uhlí. Mlčení podtrhává šustivé tření nohavic. Johanini čtyři čtvrtiny doplňuje Vojtěchova velká triola.

Pak trioly utichnou. Vzápětí na to i čtvrtiny. Vojtěch vybuchne:

„Myslíš, že nevím, na co teď myslíš? Myslíš, že nevím, že si říkáš, že David by nikdy takhle domů nespěchal? Že David by netrávil víkendy prací! Že by se s tebou bavil o pavučinách! Ta tvoje bohorovnost, ten tvůj klid, to je jenom hra na svatý mučednictví! Kdo to má kurva snášet, myslíš si, že je to jednoduchý, když mezi mnou a tebou je pořád ten mrtvej? Že je to pro mě příjemný? Kdyby to z tebe aspoň tak nezářilo! Na sto honů! Ta umělá vyrovnanost! Já už nemůžu, to nejde tohleto...“

Johana opět neslyšeně vzdychne. Vojtěh před jejíma zšeřelýma očima uhne pohledem a rázuje si to k vesnici. Johana se loudá za ním. Nechtěla se hádat.

S Davidem se tenkrát na cestě z Itálie, z jahodové brigády, pohádali. Kvůli nějakému filmu. Ne nějakému, to by lhala, ví přesně, co to bylo za film. Lovec jelenů. Hádali se vzadu v obytném voze, Davidův spolužák Milan řídil. Během hádky začal Rolf kňučet, dobývat se dopředu, byl umanutý k neutišení, kňučel tak, že to vypadalo, že se udusí, drápy zarýval do přepážky mezi kabinou a obytnou částí vozu. Johana si tedy přesedla s Rolfem dopředu k Milanovi. Ani Davidovi nedala pusu, kvůli té hádce. A pak už nikdy. V obytné části vozu neměl šanci přežít to kutálení ze srázu.

A Vojtěch má pravdu. Johana často myslí na to, že by David o víkendech nezapínal počítač dřív než varnou konvici. Ví ale, že je nespravedlivá. Třeba jo. Hledí do hvězd a pokouší se uhodnout, co je v nich asi napsáno. A kdo to tam napsal.

Na poslední chvíli stočí nohu, klopýtne, málem upadne. Vojtěch se otočí. Vidí siluetu Johany, jak si sundává mikinu, jak do ní něco nabírá a nese to přes příkop do pole. Vrací se k ní. Byl to ježek. „Nedal se přemluvit, aby šel rychle ze silnice tam, kam chce. Tak šel proti svý vůli, no.“ Chvíli nad ním postojí. Vojtěch políbí Johanu do vlasů. Ježek se nehýbe. Ale když se vracejí na silnici, slyší jeho dusání.

Ve vsi se rozsvítily pouliční lampy. Johanu s Vojtěchem doprovází na nádraží jeden společný stín.       

Poznámky k tomuto příspěvku

čtenář piškumpré - 10.4.2011 > Hezké:) <reagovat

Quotidiana (Občasný) - 11.4.2011 > líbivé, ale myslím, že by to sneslo trochu proškrtat... Body: 4 <reagovat

carisimo (Občasný) - 11.4.2011 > Já bych to nekrátila, ať si čtenář udělá čas.. dnes jsou všichni uspěchaní a tak nemají čas si vychutnat okamžik, je prostě taková doba. Ale protože já jsem z jiných věků, tak já si ten čas udělala a vychutnala :) Body: 5 <reagovat

pomerančová (Občasný,Redaktor) - 12.4.2011 > Zaujalo, to rozhodně. Celkem dobře vykreslené a zajímavý námět. Ale chtělo by to ještě vypilovat. Například pozor na čas - střídání minulého a přítomného by mělo mít logiku, tady mě místy ruší. jeden příklad: Přitiskne se ke kmeni, nasaje smolnou vůni. Je to smrk. Šišky visely z konců větviček, z každé větvičky jedna. jestliže smrk je, logičtější by bylo, že šišky visí, ne visely... <reagovat

JIHR (Občasný) - 13.4.2011 > pomerančová> Pravda, pravda, ty časy vážně nesednou, děkuji! <reagovat

Zrušit obrázky    Zrušit větvení

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku

Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku <jméno   e-mail> Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je dvě + pět ?