Poslední dobou mě pořád v noci něco budí. Když to není dcerka, dělá soused nad námi mejdan, a když spí výjimečně i on, tak rámusí kotel z kotelny pod naší ložnicí. Pěkně se to střídá, jednu noc soused, druhou kotel, třetí - k tomu jsem se ještě nedostala - vchodové dveře. Kdokoliv je odemyká, otevírá a nechává za sebou zabouchnout, na toho se v duchu hrozně zlobím. Protože ten mě vzbudí. Ložnici máme jen přes zeď.

Na chodbě jsou pro jistotu ještě jedny dveře, lítačky, ani nevím proč. Asi aby vrzaly. Aby byl ten hluk pojištěn, kdyby nějaký z iniciátorů „zaspal“. No a kromě toho, jak už jsem říkala, mám dcerku, která spí velmi neklidně. Každou hodinu zakřičí ze spaní, a když má dobrou noc, pak vydrží spát tiše asi tak tři hodiny. A to se to krásně spí… Spalo by se! Kdyby byl v domě klid...

Jednou takhle po obědě jsem ji pracně uspala a sama usnula potom taky. Nebo možná předtím… Prostě jsme spaly. A za chvíli, za půl hodiny, BUM – PRÁSK! Dveře. Někdo měl potřebu jít ven. Chápu. Tak jsem se otočila na druhý bok a snažila se znova usnout. Trvá mi to tím déle, čím častěji jsem vzbuzená. Možná už mám poruchu spánku! Takhle jsem si dumala, když v tom znova BUM – PRÁSK! Dveře. Někdo měl zase potřebu jít zpátky. Jestli to byl tentýž domorodec, s chutí bych se ho zeptala, jestli mu ten pětiminutový výlet vůbec stál za obutí bot. Ale nic, nesmím ztrácet čas, mám tak hodinku, v luxusním případě.

Snažím se, snažím, ale zase slyším odemykání a popadá mě zlost. Kdo to zase jde? A hlavně proč!? To je provoz najednou! Vzpomínám, jak jsme minulý měsíc zabouchli dveře a za nimi zůstala na klice viset taška s klíči. Neptejte se, jak se nám to mohlo stát. Důležité je, že mrzlo, já držela tu naši malou a můj muž marně zvonil na všechny zvonky, hodinu jsme před domem čekali na záchranu! A marně, nikdo nešel. Ani ven, ani domů. Nikdo! A teď? Trajdají tady, jak v nějaké pasáži. Mám na ně vztek. A po dalším a dalším bouchnutí dveří i chuť vyběhnout z bytu, zastavit dotyčného příchozího a říct mu:

„Kam jdeš?! Že domů? A kdes byl? Že venku? A proč tak krátce? Že je tam zima? Tak dřep doma u kamen, vole!“

Ten by asi koukal. A já koukám, co to mám ve třiceti letech za důchodcovské myšlenky. Já si to totiž takhle vážně představuju. A bojím se, že to jednou vážně provedu...

„Kdes byl?! Že mi do toho nic není?! To by ses divil, jak mi do toho je! Když mě můžeš budit, tak mě taky pojď uspat! Knížku, židli a čti… Stejně nemáš co dělat, jenom tady couráš sem a tam!“

To se lehce může stát. Ještě párkrát a neručím za sebe.

Dlužno dodat, že jsem kromě této, řešila i situaci v kotelně dole, i u souseda nahoře. Tam písemně a tam osobně. Na dceru si stěžuju mamince a babičce a sestře a jak to jde, ráda jim ji zapůjčím, holátko jedno roztomilé… Jen s těmi vrzaly si nějak nevím rady. Tak si místo spaní pěkně vymýšlím, jak na ně. Vzkaz na nástěnce, který jsem tam pověsila, a který zněl: „Omezte noční vrzání“ (aspoň to noční, protože to denní jim zakázat nemůžu), nebyl vůbec vyslyšen. Nebo byl, ale potom ho pochopili jinak, než byl míněn… A to mi jaksi nepomůže. Naopak, kdyby radši vrzali, než vrzali…