Ležím v posteli. V hlavě mi jedna myšlenka naráží do druhé. Proč tu jsem? Jaký to má smysl? Zase se mi vevnitř rozjelo ozubený kolo. Už to znám. Pár dnů to potrvá. Pak se jednoho rána vzbudím a ucítím, že je to pryč. Že to odešlo. Teď není způsob, jak to zastavit. Ať udělám cokoliv, pořád to ve mně bude. Nejde to přebít, překrýt, vymazat. A vím přesně, co to je.

Z bytu nade mnou se ozývá dívčí smích. Tak bezstarostný. Je to sousedova dcera. Pěkná dvacetiletá bruneta, trochu přihlouplá. Z vedlejšího bytu slyším hlas muže, který promlouvá k sousedce. Přistěhoval se k ní asi před dvěma roky. Je na ní sprostej, neustále jí něco vyčítá. Myslím na to, že to je možná drží pospolu. Je tam nějaký napětí. Vytýkající muž, hájící se žena.

Kdyby se mi to v hlavě rozjelo ještě o trochu víc, něco bych musel udělat. Myslím, že občas jsem jen kousek od toho, abych něco udělal. Lapil jsem sám sebe. Jedna má známá tomu říkala: být v pasti. „Byla jsem v pasti.“ Když není vidět východisko. Když jsou cesty uzavřeny.

Jak dlouho se to dá vydržet? Jak si s tím mozek poradí? Ten paralyzující stav je pro něj značně nevýhodnej. Nepřirozenej.

A přitom by stačilo, kdybych dokázal proměnit past na svobodu. Na pocit svobody. Je to přece protiklad. A protiklady jsou si někdy tak blízko! Stačí lusknout prsty a z pasti je svoboda.

Teď si mohu vybrat. Mám možnost volby.

Nakonec mi stačilo pár panáků a pustit si ten kus z My fair lady, kdy se Audrey poprvé podaří říct bez chyby: The rain is Spain stays mainly in the plain. To mi stačí k lajfu. Sartrovi stačilo slyšet Some of these days. Mě vytrhuje nejmilejší Audrey. Díky bohu za to!