whispermoonlite (Občasný)

je to jednoduchá rovnice. pokud předpokládáš invariant, vlastní autorský hlas, a v procesu reference to, že jazykové značky odpovídají určitým a daným referentům - potom zacházíš s uzavřenou, autorem vybranou strukturou, byť by ten rezervoár, z něhož se vybírá, byl nekonečný - na této jeho vlastnosti totiž v tu chvíli, kdy jej vymezíš a uzavřeš do jazykového vyjádření v tom fungování, jak je proponuješ, nezáleží.

abys zachoval otevřenost a prostor pro kreativitu, musíš se vzdát jednoznačnosti v procesu znamenání, invariantu, autorského hlasu a všeho, co implikuje dokončenost a definitivnost na ose "grafický znak - jeho význam". - čtenář nemá před očima to nevědomé moře, nýbrž text, který je vymezený svou grafickou stránkou. - to je ten omezovací prostředek. - a když se ten omezovací grafický prostředek přímo "překlopí" do sféry významu, máš k dispozici stejně omezený korelát.

znovu: před pojmenováním mohou být Tvé dveře otevřeny, jak chtějí, ale čtenář k nim nemá přístup než skrze text - o tom mluvím od samého počátku. - pojetí jazykového znaku, které trvá na neměnném vztahu mezi označujícím a označovaným, je tím, co uzavírá dveře ke kombinatorice, neohraničenosti, proměnlivosti, nenadefinovanosti atd., o nichž se zmiňuješ, vnímaným v předjazykovém stavu - za, nebo před jazykovým znakem.

každý mluvíme o něčem trochu jiném, to je vidět. - ani já nezpochybňuji potenciál, s kterým pracuješ na úrovni předjazykového vyjádření. - jenže to NIKDO nečte - ani Ty to nečteš, protože se v této fázi pohybuješ mimo jazyk. - s tím nepolemizuju, a není pro mě ani tolik důležité, na rozdíl od Tvého směřování v diskuzi, co se tam odehrává. - jenže poezie (a jazyk obecně) není o tom, co nikdo nečte. - poezie začíná u jazykového znaku. (a kam to vede dál - o tom právě diskutujeme - kam to MŮŽE vést za daných podmínek znakové reference - jaké ty podmínky jsou. - Tebe asi víc zajímá to předjazykové dění - a já se snažím poukázat na to, co se s tím předjazykovým děním děje, když se vyjeví v jazyce, resp. jaká je možnost, že jazyk na ten materiál VŮBEC poukáže, že jej VŮBEC zjeví - protože nelze-li jej zjevit, tak jako by nebyl než v Tvém omezeném individuálním vědomí či nevědomí).

jinak jsou Tvá pozorování toho, co se děje ve Tvém vědomí předtím, než má někdo vůbec příležitost cokoliv číst, zajímavá a hluboká - ale stále nějak zapomínají na ten nezbytný přechod, na to, co se s tím vším stane, když se mají zjevit v jazyce, - jak funguje ten převodník do jazyka, aby jim mohl být svědkem také někdo jiný. - protože spoléhat na intuitivní telepatii nelze. - držíš se stále v tom neurčitém, pro druhé neuchopitelném metafyzickém poli před jazykem - no ale neva, i to je zajímavé. - je vidět, že Tvůj zájem se obrací k něčemu jinému. - že furt jako by měly navrch ony předmětné obrazy v různých podobách.

pokud jde o vnímatelský akt, - všimni si, že opět trváš na dominanci vlastního autorského hlasu, zatímco v mém pojetí je čtenářem stvářená varianta textu tou aktuálně existující - když Tě budu parafrázovat, pro mě je čtenář doopravdy tím subjektem, který text v okamžiku percepce píše.

takže znovu: implikuješ, že čtenář čte text, který má svůj předpokládaný vlastní autorský hlas. - čtenář nečte hlas, čte text. - to, že mu tak samozřejmě přiřazuješ autorský hlas, potvrzuje, že trváš na pevné vazbě mezi označujícím (čteným grafickým znakem) a označovaným korelátem (autorským hlasem) - důsledky, jaké z toho vyplývají pro text v jeho uzavřenosti, rozebírám v předchozím příspěvku. - možná už tušíš ten paradox sám: trváš na otevřenosti textu, proměnlivosti jeho významových možností, ale zároveň jej uzavíráš předpokladem vlastního autorského hlasu, který navzdory své předpokládané jednoznačné určenosti má být schopen rozehrávat hru mnohosti.

jiným případem by bylo vnímání hlasu struktury textu, která je proměnlivá v závislosti na tom, jak aktuálně vnímající subjekt dekóduje informaci uzavřenou do grafické podoby. - o tom, kde do toho procesu vstupuje nejasnost, viz opět minule. - ale chápu - Ty tuhle fázi nějak mechanicky přehlížíš, nebo nedomýšlíš - pro Tebe se zdá být důležité nakládání s předjazykovými entitami. - jenže to poezii nedělá, musím opakovat.

asi mi nezbývá než nakonec poukázat na rozdíl mezi tím, co má před očima čtenář na straně jedné, a co může vnímat autor v předjazykové fázi. - mezi tím je nespolehlivý zprostředkovatel, resp. nespolehlivě používaný zprostředkovatel - jazyk - který je zodpovědný za všechno dorozumění i nedorozumění, za jednoznačnost i mnohoznačnost v básnickém dění.

v tomhle bipolárním rozložení se Tvé úvahy týkají převážně toho, s čím nakládá jen autor - a často ještě na nevědomé úrovni, i když po čtenáři chceš, aby k tomu získal přístup, přístup k autorskému vlastnímu hlasu. - ale jak ten hlas zjevit do jazyka? - jak jej vůbec zjevit? - proto se Tvou pozornost snažím obrátit k jazyku.

co se děje při tvoření básně, souvisí s tím, jak báseň vůbec může existovat ve vědomí - tj. ve vědomí vnímajícím řetězec jazykových znaků (a to se týká autora jako prvního čtenáře stejně tak), víc, než si uvědomuješ. - soustředíš-li se na to, co se děje ve fázi předjazykové, jakkoliv ji nechci marginalizovat, stále ještě nepromlouváš do toho, co je vlastním a pravým živlem básně - tj. do jazyka.

v důsledku to znamená, že jsi ochoten, nebo schopen oddělit existenci subjektu od jazyka a vymezit mu místo v onom metafyzicky nejasném, symbolicky mnohoznačném prostředí předmětných obrazů, předjazykových idejí, konceptů, prožitků, vjemů, autorských a jiných "hlasů" (avšak pozor! - "hlasů", které nemají svou jazykovou podobu, protože potom by se již jednalo o text - o soubor označovaných - viz moje poznámka jinde o slyšení slova - a to bychom se vrátili na počátek našeho problému, tj. k otázce jak se předjazykový obsah zobrazí v jazyce, jak vzniká báseň). - Tvůj subjekt pro svou existenci jazyk nepotřebuje. - nemyslím teď "jazyk", který je pro druhé neuchopitelným autorským "hlasem" vznášejícím se v nějakém potenciálním významovém poli ve vědomí onoho subjektu. - nýbrž jazyk, který je potenciálem významů s počátkem u vnímaného grafického záznamu označujícího, tedy textu.

když si vystačíš se stranou idejí, hlasů, významů, konceptů a symbolů, a přitom zapomeneš, že jediným způsobem pro druhého člověka jak se jich zmocnit, je vyjít od jazykového znaku, od jeho zápisu v textu, že tohle je místo, kde začíná veškerá hra, stále ještě nehovoříš o jazyce a tedy ani poezii.

jeden příklad za všechny: Obrazy ve vědomí se nejen střídají a řetězí, ale také bleskurychle proměňují a navíc nejsou nikde nadefinovány ani co vyčerpatetelné entity. - kde se ty obrazy ve čtenářově vědomí vezmou? - nemluvíš stále ještě o fázi autorského vnímání, o vědomí autora? - asi ano, podobně jako v jiných případech. - zdá se, že automaticky předpokládáš, že to, co se děje v autorově vědomí, se nějakým zázrakem přenese do čtenářova vědomí - odtud odvozuješ potencialitu a kreativitu a mnohovýznamovost či bohatost dění. - není poezie ale PRÁVĚ o tom, jak to udělat, aby k tomu ve čtenářově vědomí OPRAVDU došlo? - jenže Tvoje úvahy se směrem k tomu, JAK to udělat, neubírají. -

nechci Tě cpát násilím, do nějaké potírané pozice :))) - o to mi nejde. - kdybychom si sjednotili jazyk diskurzu, zřejmě bychom se shodli ve vícero bodech. - ale hodí se mi, jak zde zastáváš metafyzická východiska, jejichž klamavost, nebo nedomyšlenost se snažil už zmiňovaný J. Derrida odkrýt u jiných myslitelů (zvlášť fenomenologů). - jelikož jsem se v rámci svých schopností nakazil jeho přístupem, snažím se jej v hrubých obrysech reprodukovat. -

to, co vytýkám Tvému přístupu, nejasnosti, na něž poukazuji, se částečně překrývá s tím, co Derrida vytýká metafyzickému myšlení. - v jádru je jeho odhalení klamavosti přístupu, který spoléhá na bezprostřední-nezprostředkovanou sdělitelnost ideových, předjazykových obsahů, konceptů, symbolů - tedy toho, čemu i Ty věnuješ primární pozornost. - je to odmítnutí předpokladu, že označující složka znaku je jen nějakým mechanickým otrokem označovaného, jehož má beze změny přenášet do empirického světa, protože se "zrovna" nachází v pro svět nešikovné a jinak nedosažitelné sféře idejí. - Derrida ukazuje, jak je vztah mezi označujícím a označovaným ve skutečnosti hierarchicky obrácený. a přenáší pozornost na zprostředkovatele - označující složku znaku (potažmo text), která se stává hlavním (a jediným hmatatelným) hráčem v jazykovém dění.

abych to shrnul: nejsem příliš v polemice s tím, co se děje ve vědomí autora - ať se tam děje, co chce. - ale nesouhlasím s Tvou nevyřčenou leč pro Tvůj přístup nutnou domněnkou, že stačí zachytit to předjazykové dění a že ono se to do čtenáře už nějak překlopí. - ne. - a navíc, postuluji ke zvážení možnost, že poetické dění ani nemá původ v tom předjazykovém světě, že to není zprostředkování symbolických obsahů, nýbrž že se teprve utváří způsobem, jakým se COKOLIV stává jazykem. - proto bych viděl původ poezie v aktu stávání se jazykem spíše než v pouhém odkazování k předjazykovým obsahům, jakkoliv "ozvláštněným" prostředky jazyka. Tedy, abych využil Tvé formulace, říkám, že text není autorem zvoleným korytem pro řeku obrazů. (přičemž neřeším, zda "autorův text" takovým je, nebo není - to je problém autora, ne čtenáře, který vnímá "svůj text").

Přirovnal bych jej k cestě vyznačované patníky slov, která se stává tím, čím je, až podle toho, jak ji kráčející naplňuje svou přítomností v nejširším slova smyslu. - autor poskytl patníky a půdu pod nohama, to nelze popřít - ale ani půda ani patníky nebyly jeho vlastnictvím - měl je propůjčené. - a jeho návod, jak obojího použít, se mezitím stal neúplným, protože slova, která použil, se nepřestávají lesknout a různě měnit v proměnlivém zrcadlení světla (a vlastně i světa), odrážejícího se do očí kráčejícího. - kráčející musí improvizovat a stávat se cestou s každým dalším krokem znovu. :DD