whispermoonlite (Občasný)

Než se dám do promýšlení Tvého náhledu na původ vlastního autorského hlasu (korelace vědomého a nevědomého v tvůrčím subjektu), což je pro mě metafyzická oblast, do níž přeci jen tolik nevidím, zkusím ještě jednou poukázat na příčinu uzavřenosti symbolické struktury, jak vychází z Tvého podání.

Příčina neleží v metafyzické sféře, do níž odkazuješ původ symbolických obrazů a možnosti jejich interakce (předmětů obraznosti - a můžeme předpokládat, že oněmi předměty-idejemi nejsou jen vlastní symboly, ale i např. zvukové prvky, barvy, komplexní významy apod. - tedy, že moje přirovnání ke zdobení vánočního stromečku není přesné), nýbrž v mechanismu reference samotném. - a souhlasím, tenhle pohled směrem od grafického znaku k jeho referentu (a skupin znaků ke komplexním referentům) - je možné charakterizovat jako pragmatický - vychází z pragmatiky percepce textu.


Říkáš: "Symboly jsou kreativním potenciálem, dosti pohyblivým na vícero úrovních." -

- druhá polovina tvrzení neřeší nic - jen ten samý princip rozšiřuje na další hypotetické roviny.

První část je však zajímavá a shoduje se s tím, co tvrdím já, ale z jiných pohnutek. Nehledám neurčitost v předjazykovém prostoru, na úrovni předmětů obraznosti - a nedokážu si úplně představit, v jakém momentu vstupuje prvek nepředvídatelné kreativity do prostředí jednoznačně označených symbolů, významů apod. - muselo by se jednat jen o matematickou kombinatorikou vyčerpatelný potenciál - a tedy opět o uzavřenost - je tomu rozumět? -

nevidím, kde jsou v této Tvé hře otevřené dveře za hranice aktuálního označení. - ta hra spočívá jen na předpokládané neschopnosti vnímatele odhalit všechny potenciální vztahy mezi symboly. - jenže tohle je iluzorní potenciální kreativita - nakládáme při ní s uzavřenou množinou entit ("autorem vybraných obrazů", které jsou nějak uspořádány - což je asi způsob dodání jim "autorovy řeči", "kódování do řeči" - jinak si nejsem jist, co pod tím rozumět), vymezenou souborem jazykových znaků konkrétního textu - znaků, které mají své referenty v metafyzické oblasti, kde se mohou účastnit svých hrátek. :) -

tyto "hrátky" v Tvém podání doopravdy znamenají, že je zde již předem daný, vytvořený-hotový potenciál vztahů a možností, který je čtenáři jen z nějakých příčin (a nutno předpokládat, že dočasně) nezjevný. - a domyšleno do důsledku, toto "rozehrané možné jeviště" vlastně čtenáře ani nepotřebuje - vždyť je zde, ve světě idejí, ve světě invariantu, v předpokládáném světě, který nezáleží na aktu vnímání, - a čtenář je jen tím, kdo je má objevit ve své úplnosti a obvykle mu špatně rozumí. - v takovém případě není možné připisovat kreativitu (která se musí spojovat s lidským fenoménem) na stranu textu - za kreativní, sebe-kreativní skrze odhalování struktury textu, by se nechal označit pouze vnímatelský akt (že bys tedy nevědomky, proti svým explicitním východiskům, přeci jen stranil existenci textu ve čtenářské realizaci, - zůstává-li pro Tebe tušená přítomnost kreativity a hry důležitým aspektem díla?) - pokud nechceme rovnou předpokládat nekonečně dlouhý text, který by byl nekonečně dlouho vnímán - no, ale k tomuto druhu textovosti, či intertextovosti - v jejímž rámci by bylo snazší si představit efekt neohraničeného textu - asi nesměřuješ, ne? -

dále onu uzavřenost potvrzuješ odkazem na dominantní postavení autorského hlasu, který prvky vybral (více nebo méně přesně k nim odkázal do předjazykového "nevyčerpatelného", "bezbřehého" rezervoáru), usouvztažnil je, - a cílem čtenáře "v lepším případě" by mělo být naladit se na autorův hlas, aby (avšak nezapomínejme, že se tak děje v opačném směru!) identifikoval ony předměty obraznosti. - nepopírám, že i o toto se může čtenář pokusit, jakkoliv toho nikdy nemůže dosáhnout, ale v mém pojetí je takové čtení jedno z mnoha, nadstandardně označené přívlastkem "autorské".

i když se zaštiťuješ obraty jako "absolutní otevřený potenciál obraznosti", nebo "neuvěřitelný počet vzájemných reakcí" - nelze zapomenout, že to děláš vždy s vědomím textu ohraničeného konkrétně označenými předměty obraznosti (tedy idejemi, neproměnnými entitami). - aby to fungovalo, jak by sis přál, musel bys předpokládat neukončený text - ale potom můžeme zapomenout na koncept vlastního autorského hlasu, který by nezbytně splynul s hlasem Všehomíra. - a jaké rozlišování mezi hlasem struktury (textu), jak jej poznává čtenář, a vlastním hlasem autora (údajně vkládaným do textu jeho původcem) by zbylo? - nijaké, vrátili bychom se k variantě, při níž je text aktuálně "jen" tím, čím jej z moře neomezených možností dělá vnímatel. - jenže ani já, ani Ty nevěříme, že čtenář nakládá s takto neomezenou množinou - potom by se ztratily i rozdíly mezi jednotlivými texty. -

pro Tebe z poslední věty vyplývá, že je nutné odložit maskovací, (sebezáchranné), obraty o nesmírnosti a absolutní otevřenosti, a přiznat, že v Tvém pojetí narážíme na uzavřenou strukturu díla - a proč ne? - být proponentem uzavřenosti textu v době, která přeje ambivalencím, je mi sympatický počin. - to si nyní nově uvědomuju, že i takového přístupu je třeba si vážit, protože má svůj kořen, který vytrhnout by bylo zhoubné.

pro mě z toho vyplývá, že musím předpokládat strukturu s pohyblivou hranicí. - strukturu, která nevisí ve vzduchoprázdnu absolutních idejí, netečná k přítomnosti/nepřítomnosti čtenáře, ale jejíž existence je vázána na akt konkrétní čtenářské realizace. - z pohledu autora je potom akt tvorby jednou takovou čtenářskou realizací, která svůj odraz nachází v grafickém zápisu. - bez konceptu vlastního autorského hlasu se tedy obejdu.

V mém chápání (a musím předeslat, že jsem si to nevymyslel - to bych samozřejmě nezvlád, nýbrž přežvýkal z J.Derridy - odtud fouká vítr) je hra umožněna uvolněným vztahem mezi označujícím a označovaným na úrovni jazykového znaku. (odkud se přenáší na komplexnější prvky značení v textu - motivy, zvukové vzorce, ideje, témata apod.) - právě ta zbývající vůle mezi oběma stranami, ta v podstatě propast, která mezi oběma složkami znaku vyvstává, a která je vždy nějak provizorně překrývána deskou aktuálního porozumění, je zdrojem pohybu a kreativnosti. - Pohyb a kreativnost jsou aktualizovány s každým novým čtením. - nejmarkantněji na úrovni slovních významů a jejich asociací, aluzí a konotací, které vyvolávají. - ale děje se tak i na rovině syntaxe, která se též proměňuje v závislosti na čase a prostředí vnímání, tj. stejné členění věty působí různě na různé uživatele (navíc v různé době). - nejstabilnější je zřejmě rovina, která je hned po ruce - tj. fonetická, hlásková. - ale víme, že zvukové konstelace hlásek mohou vyvolávat různé prožitky u vnímatelů. (různě evokované pocity krásna a ošklivosti, zjednodušeně řečeno) -

tohle všechno spadá do situace, kdy je na počátku text - systém grafických značek, jimž je třeba přiřazovat významy, jejichž konstelace a korelace je třeba dekódovat na všech rovinách.

neřeším a nedokážu zodpovědět otázku, kde se text bere. - vím, že jeho prvním vnímatelem je autor - podle toho, jak text slyší, nebo vidí (vnitřním sluchem, nebo zrakem - nebo, v extrémním případě, sleduje ruku zapisující slova), tak jej zaznamenává. - teorie o hledání jazykových značek pro předjazykové entity vypadá lákavě, ale nepostihuje všechny možnosti. - např. jak si "představit", vnitřním zrakem identifikovat složité abstraktní struktury, které text vytváří? - co lze "vidět", jsou některé díly na jedné úrovni (předmětně symbolické). - - a jelikož máme nějaké ponětí o konceptu slovního významu, přiřadíme takovému obrazu nepřesný, nedefinitivní koncept, který vyjádříme grafickým znakem. - již v tuto chvíli vnášíme do procesu jazykového značení míru nejednoznačnosti - již na tak, řeklo by se, elementární úrovni. - lze i "slyšet", "cítit", či jinak nejazykově prožívat - potom nacházíme jazykové "ekvivalenty" pro zvuky, pocity, emoce, což musí být ještě méně přesný postup než v případě obrazově představitelných konceptů. (nemusím určitě vysvětlovat, že když slyšíme slova, jsme již uvnitř jazyka a prvotní otázka po původu se tím nijak nezodpovídá).

příklad: cítím něco jako napětí, které později identifikuji jako "strach", nebo "touhu", nebo "očekávání" - když napíšu odpovídající slovo a někdo si je přečte, vytvoří si chuchvalec představy, která má nějaké shodné rysy s mým prožitkem, ale mnohem spíše si vyvolá povědomí o nějakém svém prožitku, které bude mít vlastní rysy, bez souvislosti s těmi mými - a co teprve nastane, když se několik takových představ sejde, notabene ve vztahu, který bude umožňovat nejedno uspořádání? - co s těmi průvodními pocity, které to které rozpoznané, vnímatelem zvolené uspořádání dále vyvolá (líbí - nelíbí)? .

můžeš namítnout, že pro Tebe, jako autora, existuje alespoň autorský invariant - ale není to iluze? - jsi schopen četbou vlastního textu (a lze ověřit, že je to vyvoláno četbou?) - restituovat přesně ty stavy a vjemy, které jsi měl při čtení? - nebo bys měl raději připustit, že se setkáváš s jiným textem, než jaký jsi zaznamenal? (a že fungování takového principu - odbočím-li k praxi - umožňuje pozdější autorské opravy, vnímáním textu z jiného místa, než bylo místo původní tvorby).

proto text nemůže být tím, čím jej vidí autor, i kdyby jazykové znaky přiřazoval k předjazykovým entitám co nejsvědomitěji. - tohle přiřazování a vše, co znamená, existuje jen v danou chvíli pro autora v dané podobě. - koncept invariantu je nemožný, nebo zbytečný, protože invariant by se paradoxně proměňoval s každým dalším čtením. -

navrhuješ-li navzdory všemu autora jako zprostředkovatele invariantu (tzn. té uzavřenosti, která z Tvého pojetí vyplývá, z pojetí vlastního autorského hlasu), zapomeň na slova o mnohosti, variantnosti, proměnlivosti a hře. -

zapomeň dokonce i na čtenáře, který nemusí uvádět text do života, na existenci textu jako takového. - v nejlepším případě máš co do činění s otiskem autora (resp. neznámého původce) v jazykové podobě, kterému může, ale také nemusí být někdo další svědkem. - jestli takový text někde existuje, nebo ne, je pro text samotný v podstatě jedno. - nemusí to být jedno čtenáři, to uznávám, který chce testovat své sebe-kreativní schopnosti při setkání s možnou dosud neznámou jazykovou strukturou. - ale není to hra, jejímž původcem by byl primárně text, nýbrž hra, která staví na vnímatelově omezeném sebepoznání a poznání světa. - o tom viz výše.


poslední 2-3 odstavce jsou improvizací (zvlášť v drzém popírání možnosti invariantu, za které by mě některé autority smetly ze stolu) a je dost možné, že jsem v nich toleroval díry. - stále s vědomím, že nemohu a nechci dospět ke konečným odpovědím. :))

nakonec, abych vrátil Tvá slova, nijak zle přijímáná - to Tě ujišťuji, o zjednodušení, - nejeví se být spíš Tvůj metafyzický přístup advokátem v jádru přímočaře strnulého dění v díle, byť je z kosmetických pohnutek "zabalený" do peřinky přibližných a hřejivých výroků o mnohosti? :))