Michal Bärlach

Galerie

            Pracoval jsem jako noční hlídač v galerii. Bavilo mě courat se v noci mezi obrazy, smysly dokořán, poslouchat duchy malířů prohánějící se mezi svými výtvory a kochat se krásou, kterou jsem za ta léta už docela obstojně chápal. Byl čtvrtek, celý den sněžilo, ale každá vločka se  při styku s mokrou zemí změnila – jakoby někdo nechtěl zkrášlit tohle město – v hnědou čvachtavou hmotu. Za posledním návštěvníkem se už dávno zavřely dveře a i ředitele pohltila za velkými vraty bezedná tma. Zamkl jsem, otočil se a vykročil ke své kanceláři. Dnes přivezli nový obraz od neznámého dárce – nehodil se sem. Zachycoval postavu v černém hávu jak opouští malé děťátko. Mělo jedno oko otevřené - bledé oko. Malířem zachycená nehybnost toho tělíčka silně kontrastovala s energickým pohybem oné černé postavy. Nemám rád jakoukoli personifikaci smrti. Nemohl jsem se ale od toho obrazu odtrhnout. To oko mě svou mrtvolnou prosebností žádalo o cosi, čemu jsem nerozuměl. Uplynul asi dlouhý čas, slyšel jsem hodiny tlouct půlnoc. Zvuk kostelních zvonů mě vrátil do reality, rozhodl jsem se uvařit si kávu, ale .. přede mnou stálo to děcko. Hledělo mi hluboko do očí, hledělo tím svým otevřeným bledým okem, z kterého začala ukapávat slzička. Uchopilo mě za ruku. Chtěl jsem se vytrhnout, ale roztočila se mi hlava a já upadl.

Když jsem procitl, stál jsem uprostřed obrazu. Po černé postavě ani památky, padal sníh a každá vločka se měnila v hnědou čvachtavou hmotu. Díval jsem se do dětské postýlky odkud mě pozorovala mrtvá postavička dítěte. Jeho pohled, bledý a přece tak prosebný mě dráždil, vykročil jsem k němu a ani nevím proč, zatlačil jsem to jediné vzpurné víčko. Omdlel jsem…

Zase jsem byl v galerii. Ležel jsem na zemi pod novým obrazem - mrtvé děcko mělo zavřené obě oči a jeho rty se usmívaly. Nad ním, zahalen v modrém plášti stál starý muž a podával mu bílá křídla. Za okny sněžilo a každá vločka si spořádaně lehala na tu předchozí. Uvařil jsem si kávu a hleděl z oken do zasněžených ulic pohlcených hustou a přece tak jemnou tmou…