Člověk rád vzpomíná. Někdy je to dobré. Někdy, když si vzpomene tak je to taky dobré. Když si nevzpomene, tak je to horší. Co je ale nejhorší, když nevíte, co se stalo 28. srpna.
To je to datum. Tři dny před začátkem září. Prokletá osmadvacítka. Ani minulý rok se mi v ten den nepovedlo nic tak řádného. To se ale nedá s tímto srpnem s pořadovým číslem 28 vůbec srovnat.
Ono se o tom vlastně nedá ani vyprávět. Styděla bych se za to. Napsat o tom je jednodušší. I když, možná ani to psaní mi nepřináší očekávanou úlevu.
Ivan má problém a chtěl si vzpomenout. Nevzpomínala jsem si, že bych s ním toho dne byla. Ani když jsem si prohlížela fotky na počítači, abych si aspoň vzpomněla, kdy to bylo.
Fotky jenom z předchozího dne a z toho dalšího. Jen ne z 28. srpna. Připadalo mi to jako naschvál. „Ivane, proč se mě na to ptáš?“ Na odpověď jsem čekala dlouho.
„Hele, nebylo to, jak jsme byli ztripovaní?“ Ztracené myšlenky začaly vyplouvat na povrch. A dávaly … ne nedávaly smysl. Byla to jedna velká myšlenková plocha, ze které si může člověk vybrat.
Těch informací tam bylo moc. Kdyby to byla linka myšlenek. Ale taková plocha? „Hehe.“ Podívala jsem se na něj. „Už jsem si vzpomněl.“ Čekala jsem.
Nebyla jsem ve stavu, kdy bych se mohla ještě na něco zeptat. „Sloni to byli…“
|