Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 30.11.
Ondřej
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Nejnádhernější polštář na světě
Autor: Aleš Beseda (Občasný) - publikováno 29.8.2010 (10:19:24)
Cesta Musela jsem utíkat. Normálně jít jsem nemohla, neunesla bych jeho pohled v zádech tak dlouho. Jsem silná, opakovala jsem si v duchu, silná a odhodlaná. Radovan čekal jako obvykle. „No to je doba, klepu tu kosu už hodinu. Proč ti to tak trvalo?“ „Nestarej se. Sednu si dozadu.“ „No jo, voni sou dáma, co?“ Chtěla jsem ho naštvat, protože když sedím vzadu, připadá si o to víc jako poskok. Tak ať si to vyžere, zmetek. „Jsi jenom můj šofér, nic víc. A pokud vím, neděláš to zadarmo. Tak sklapni a dělej poslušně ten svůj úchylný džob.“ „Jsem student, jenom si přivydělávám, krásko, co je na tom špatného?“ „No jo, pán je vysokoškolák, ráda bych věděla, kdy tě tam viděli naposled.“ „Vysoká je jen pro vysoce inteligentní jedince, víme? Přednášky jsou jen pro šprty, slečinko. My, vysoce inteligentní bytosti s kontakty na správných místech, to zvládnem i bez nich.“ „Jsi hnusák,“ řekla jsem. „Nono, nebuď na mě zas tak protivná, zkazíš nám celý výlet.“ „Jaký výlet?“ „Jo ty to nevíš, ona to neví!“ Otočil klíčkem a nastartoval. „Připoutáme se pěkně, aby nás soudruzi orgáni nepokutovali, že ano...“ „Polib si. Jaký výlet, ptám se.“ „No to mě podrž, vážená neinformovaná pasažérko tohoto sovětského výdobytku pokroku v individuální dopravě, váš papínek a můj milostivý chlebodárce pověřil mne úkolem navýsost prioritní důležitosti.“ Polilo mě horko, co to kecá ten hajzl, pomyslela jsem si, snad ne... bože, to ne. „Tímto ti oficielně sděluji, že jsem se stal šťastným účastníkem zájezdu do Jugošky. Pojedeme spolu, krasotinko. Vidím, že ti štěstím došla řeč, co?“ „Vlez mi na záda,“ řekla jsem. To mě zdrtilo. Ten hnusný slizoun. Jak může být někdo už v jednadvaceti tak odporný. „Tak pojedeme už, nebo jsi tu zapustil kořeny?“ „Teď spěcháš, co? Měla jsi spěchat už před dvěma hodinama. Jsem vymrzlej jak sobolí trus.“ „Jestli se potřebuješ zahřát, hodím ti lano a můžeš tu blbou káru táhnout.“ Bože, jak já nesnáším tyhle libové frajírky, nesnááášííím! Robinku můj, spinkej jak miminko aspoň do osmi, jestli tam ráno přijdeš a uvidíš tam tohodle pazgřivce, tak z toho umřu a ty se utrápíš, modlila jsem se. „Už máš sbaleno?“ „Ale jo, skoro jo, mami. Moc toho na těch pár dní nepotřebuju.“ „Jen se nabal pořádně, dám ti ten trolley, co má táta z Tuzexu. Má vysunovací rukojeť a kolečka.“ „A kde je vůbec?“ „Myslíš ten trolley?“ „Ne, táta.“ „Musel do Ostravy, zase nějaká schůze. Teď se pořád něco děje. Budu ráda, až odtud na těch pár týdnů zmizíme, na Krymu nám bude dobře. Táta už zajistil letenky na příští úterý. Vrátíš se v neděli z Lublaně, pak se dvakrát vyspíš a pojedem. Těšíš se?“ „Mami, nech toho, nejsem už malá.“ „Voloďa se na tebe moc těší, víš, jak dlouho už tě neviděl? Aspoň pět let. Ten bude koukat. A víš co? Myslím, že ještě pořád žádnou nemá.“ Brr, zachvěla jsem se odporem. „Dost, mami! Jdu nahoru, kde je ten trolley?“ „Já pro něj doběhnu.“ Zavřela jsem se do pokoje, posadila se na postel a dívala se na ten kufr na kolečkách. Kdyby tak měl nějakou tajnou kapsu, musím někam schovat ty marky. Bože, Kulíšek, jak já to bez něj přežiju? Je tak čistý, jako malý chlapec, a přitom muž. Ještě před pár hodinami mne objímal a laskal, jak se proboha bez něj obejdu? Nefňukej, chceš snad na Krym za Voloďou? Nikdy! Vyjde to, vyjde to, vyjde to, opakovala jsem si polohlasně, ale kam sakra zašiju ty peníze? Zašiju, no jasně. Běžela jsem dolů. „Mami, kde je ta nová zimní bunda? Ta, co ji chce táta reklamovat kvůli odpárané podšívce.“ „Ta je přece ve skříni v předsíni.“ „Vezmu si ji do Jugošky, je už docela kosa.“ „Jak myslíš, Jaduško.“ Skoro jsem nespala. Venku celou noc lilo a déšť zběsile bubnoval na parapet. Nemohla jsem vyhnat z hlavy Kulíška. Tak jsem si přála mít ho vedle sebe. A pak ten Radovan, co si myslí, slizoun. Že za mnou všude poleze? Ten můj paranoidní otec mě zničí. Jak může někomu platit za špehování vlastní dcery! Co je to za člověka, bože. Až budeme v Jugoslávii, musím využít první příležitost a zmizet. Žádné ohledy, bezohledným patří svět. Nejsem tak cynická, ale mám svůj cíl. Nikdo mi nebude bránit. Viz kamarádky ze školy. Po konzervatoři šup na lidušku chvíli učit přerostlá batolata stojku, potom honem otěhotnět, pod čepec, zahnízdit, ztloustnout, vařit, prát, uklízet. Brrr. Co je to za život? Tohle že je ideál moderních žen dvacátého století? No, snad v socialistickém táboře. Ale z táborů už jsem vyrostla, soudruzi. Už se mi eklujou. Zlost mi pomohla zbavit se myšlenek na Kulíška. Sotva jsem nad ránem usnula, přišla mě vzbudit máma. „Kolik je?“ zakňourala jsem ospale. „Je pět, Jaduško, vstávej, snídaně je na stole.“ „Jiji! Sedíme tady, držím ti místo!“ Jiji, tak mi říká Terka. Ví, že Jadwigu nesnáším a Irma se jí nelíbí. Tak mi našla vlastní přezdívku. Terka je sladká, mám ji moc ráda. Kdyby nebyli chlapi, vybrala bych si ji. Nechala jsem poskoka tahat kufry a šla za Terkou. „Jsi miláček, Teri.“ „Co tu dělá poskok?“ „Ani se mě neptej, jede s námi.“ „Ten tvůj otec se definitivně pomátl,“ řekla Terka. „Co tam bude dělat?“ „Špehovat mě, co jiného. Vždyť je to úchyl.“ „Panenko skákavá, švihadlem mokrým švihnutá, to je sranda,“ smála se Terka. Tou panenkou skákavou mi připomněla Kulíška. „Viděla jsi Robina?“ „Ne, zatím neviděla.“ „Díky bohu. Snad spinká, andílek.“ „To máš pravdu, kdyby ho tu viděl...“ „To ani neříkej!“ dala jsem jí dlaň na pusu. „Jiji, Jiji,“ mumlala mi do dlaně, „to by nebylo vtipné.“ „Tak co, princezny, už hačáte?“ ozvalo se nám nad hlavami. „Hačáme a jsme hodné, tak zalez do boudy, Baryku,“ řekla Terka. Naštěstí už nikde v blízkosti nás nebylo volné sedadlo, a tak musel poskok Radovan dopředu. Není mi moc dobře, jeďme už, bože můj, jenom ať se tu nezjeví Robin. Magda přečetla všechna jména, ještě si nás spočítala a konečně dala pokyn k odjezdu. „Jiji? Jak to, že má ten úchyl doložku tak narychlo?“ „To se mě moc ptáš, Terinko, to, že jede s námi, mi slavnostně oznámil až včera večer.“ „Čekal tě?“ „No jasně, věrný Pátek za prachy udělá cokoliv.“ „Asi čekal dlouho, co?“ „Vyzvídáš?“ „Nó, nejsem vůbec zvědavá, la la la...“ „Ty! Já tě plesknu.“ „No tak, Jiji, pustila jsi ho?“ „Teri!“ „Ale Jiji, miluješ ho?“ „Miluju ho,“ pošeptala jsem jí do ucha. „Tak proč ho tak trápíš?“ „Já ho netrápím!“ „Ale Jiji, klukům tohle nemůžeš dělat.“ „Co jako?“ „Ale Jiji, ty víš, když se natlakujou, musí to ven, to nevíš?“ „Šlo to ven, Teri, ven, rozumíš mi? Ne dovnitř, to je podstatné.“ „Jóó, už ti rozumím,“ naklonila se ke mně a smála se mi do vlasů. „On je ještě panic, Teri, je nezkušený.“ „A ty jsi panna a zkušená, to mě podrž.“ „Nejsem zkušená, jsem jenom šikovná, no.“ „Ty jsi tak tajemná, že mě to vzrušuje,“ řekla Terka. „Tak už toho nechme, jsem ospalá, usla jsem až nad ránem.“ „Opři se o mě a spinkej, maličká,“ odvětila Terka. Terezka mi bude chybět. První přestávku jsme měli někde u Trenčína. „Jenom dvacet minut, děvčata,“ oznámila Magda. „Máme to ještě daleko a kdoví, jak dlouho se zdržíme na hranicích.“ Když viděla tu frontu na záchod, rezignovala. Kluci vesele klábosili před autobusem a s poskokem se nikdo nebavil. Užij si výlet, úchyle, myslela jsem si. Maďarské hranice mě trochu znervózňovaly, čím jsme byli blíž, tím jsem byla nervóznější kvůli těm zašitým markám. Musíš se tvářit normálně, přikazovala jsem si, jsme divadelní soubor, nebudeme tak podezřelí jako normální turisti. Hodinu po poledni jsme dorazili k „colnej a pasovej kontrole“. Magda nás ještě předtím upozornila, ať jsme pěkně zticha a neprovokujeme. Hlavně kluky, kteří byli rozjařenější než obyčejně. Počítám, že si pouštěli něco do žíly. U Trenčína na odpočívadle myslím nakoupili nějakou Spišskou borovičku. Celníci nás odstavili bokem, nechali si otevřít zavazadlový prostor a vytahovali kufry. Pak museli vystoupit ti, kterým ty namátkou vybrané kufry kontrolovali. Naštěstí jsme s Terkou nebyly mezi nimi. Ale zahlídla jsem poskoka, že tam musel. Přeju ti to, neřáde, pomyslela jsem si. Všichni se postupně vrátili, jenom poskok Radovan pořád něco vysvětloval. „On něco pašuje?“ „Kéž by ho zabásli,“ odvětila jsem Terce. Dva celníci postupně prošli busem a kontrolovali nám pasy a doložky. Představa, že poskoka snad zabásnou, mě tak rozjařila, že jsem zapomněla být nervózní. Mojí zimní bundy si ani nevšimli. Jakmile s tím skončili, vrátila se do autobusu Magda a řekla: „Pana Krejčího dál nepustí, nemá v pořádku doložku a zavazadlo. Vzhledem k tomu, že není členem souboru, můžeme pokračovat bez něj. Pojedeme, pane řidiči.“ Málem jsem vyjekla nahlas. Ty bláho, Bůh existuje! A snad stojí i při mně! Jak to říkal ten Kulíšek po našem prvním líbání? Že se dá na modlení, protože za tu nádheru se musí někomu poděkovat. Tohle sice není tak nádherné, ale je to projev přízně osudu. Díky vám, mí andělé. Stůjte při mně dál, prosím. Žádné ohledy Ubytovali nás v pokojích po dvou. Hotelový pokoj nebyl velký, ale byly v něm manželské postele. „Jé, Jiji, budem se tulit!“ oznámila mi Terka s úsměvem, sotva jsme vešly dovnitř. „Nezlob, ty nestydo.“ „Jako sestřičky, jako sestřičky myslím, ty!“ Nechaly jsme kufry v pokoji a šly dolů na večeři. „Dobro došli,“ přivítal nás v restauraci oficiální zástupce festivalu a pak měl krátkou řeč v angličtině. Magda tlumočila, byly to jen zdvořilé uvítací fráze, všemu jsem rozuměla i bez tlumočení. Jazykovou školu v Ostravě jsem si prosadila navzdory otcovým poznámkám, že ruština je pro nás důležitější. Trvala jsem na angličtině s argumentem, že je to v Sojuzu povinný předmět. Na to nemohl nic namítnout a bylo. Na závěr nám popřál pan Blažič úspěch a dobrou chuť a odporoučel se. Po večeři za mnou přišla Magda. „Irmo, máš chviličku? Přijď za mnou do baru za deset minut, ano?“ Trochu mě to polekalo. Co mi chce? honilo se mi hlavou. „Co je?“ naklonila se ke mně Terka, když se Magda vzdálila. „Nevím, chce se mnou asi mluvit, ale nevím o čem.“ Bar byl pár metrů od recepce, kousek od něj byla rozmístěna pohodlná kožená křesla a stolečky. Magda seděla v jednom z nich a před ní na stolku stály dvě skleničky s červeným vínem. Zahlídla mne přicházet a kývla. Kolem posedávalo ještě pár lidí, ale Magda byla sama. „Posaď se,“ pobídla mne. „Co se děje?“ přešla jsem hned k věci. Chvíli se odmlčela a pak upila ze skleničky. „To víno je pro tebe,“ řekla. „Děkuju.“ „Irmo, včera jsem měla zvláštní telefonát. Souvisel s panem Krejčím a s tebou. Ten člověk zmínil jisté podezření a odůvodňoval jím účast pana Krejčího na zájezdu. To, co se pak stalo dnes na hranicích, ve mně ale budí rozpaky a nevím, co si mám o tom všem myslet. Irmo, nechtěla bys mi něco říct?“ „Já?“ vypadlo ze mne. Krve by se ve mně nedořezal. Co se tu děje, kruci, kdo to mohl volat a jaké podezření? Vždyť nikdo o ničem neví, proboha. Jenom Robin. Robin? Bože můj, snad ne Robin! Hloupost, nebyl by schopen žádné levárny. Za vším je můj paranoidní otec. „Volal vám můj otec?“ „Irmo, ten člověk se nepředstavil, jen mi důvěrně sdělil, že zastupuje někoho vlivného. Abych řekla pravdu, ten někdo mne žádal, abych tě ze zájezdu vyloučila.“ Byla jsem v šoku, cože? „To všechno můj otec,“ řekla jsem. „Trpí utkvělou představou, že chci emigrovat. Že to bude ale takhle hrotit, by mě nikdy nenapadlo.“ „Irmo, podle toho, co se přihodilo na celnici, soudím, že někdo chtěl utkvělé představy tvého otce zneužít.“ „Jak to myslíte?“ „To, co měl pan Krejčí v zavazadle, bylo skutečným důvodem jeho zadržení, doložku měl v pořádku.“ „A co tam teda měl?“ „Irmo, nerada bych se o tom šířila, zůstaňme u toho, že obsah jeho kufru byl z jisté části nelegální.“ Vzpomněla jsem si na svoji bundu vystlanou stomarkovkami a musela se v duchu pokřižovat. „Irmo, můžu se tě na něco zeptat?“ Jen jsem kývla a upila vína. „Jak přišel tvůj otec k tomu podezření?“ Bože, co jí mám na to říct, napadlo mě. „Víte, moji rodiče jsou hodně, ale opravdu hodně angažovaní, víte, jak to myslím. Zvláštní je, že na mně se ta jejich posedlost vší tou komunistickou ideologií nějak neprojevuje. Ještě dříve, to jsem byla na konzervatoři, jsme měli větší konflikt a já jsem se po něm ve slabé chvilce svěřila mámě, že uteču. Myslela jsem tím, jako že emigruju. Byla to emocionálně hodně vypjatá chvíle a matku jsem tím chtěla vyprovokovat, aby se začala bát. Aby si uvědomila, že v ní potřebuji mít spojence. Jenže jsem byla naivní. Matka zpanikařila a řekla to otci. Za pár týdnů mi slavnostně oznámil, že budu mít dozor.“ „A tím dozorem byl pan Krejčí?“ „A dosud je,“ odvětila jsem. „Ale on je snad student, nebo ne?“ „Má konexe, je sice student, ale holedbá se tím, že přednášky jsou pro hlupáky. V podstatě je to otcova gorila.“ „Aha, hm, hm, no, nemáš to, Irmo, snadné. S námi jsi tu letos poprvé, nevím, co máš v úmyslu, ale musím ti říct, že pokud bys udělala nějakou hloupost, víš, jak to myslím, nebude se to týkat jenom tebe. Je teď sice taková nadějná doba, ten Gorbačov, hromadná emigrace východních Němců a tak, ale nedělám si iluze, u nás se hned tak nic nezmění. Nezákonné opuštění republiky je pořád trestným činem, uvědom si to. A ne, že bych se o sebe bála, ale jak už jsem řekla, dotklo by se to mne a dalších lidí zodpovědných za tento zájezd. Do jisté míry se tvému otci nedivím, zastává poměrně vysokou stranickou funkci a něco takového, jako emigrace jeho vlastní dcery, by jej zničilo.“ Cítila jsem se stále zdrcenější, co mi to ta Balerinka dělá, už tak je to těžké dost. „Irmo, nebudu chodit kolem horké kaše a zeptám se tě přímo. Chceš emigrovat?“ Teď mě dostala, co mám proboha dělat? Žádné ohledy, bezohledným patří svět, vzpomněla jsem si na své předsevzetí. „Ne,“ odpověděla jsem rozhodně. „Nechci.“ Dívala jsem se jí zpříma do očí a neuhnula jsem. Až mě překvapilo, že lhát je tak snadné. Nevím, jestli mi uvěřila, ale vzala mě za ruku a řekla: „Irmo, nechci teď říct nic, co by tě v tvých úmyslech jakkoliv podpořilo, ale jedno říct musím. Jsi krásná a šikovná. Jedno z nejlepších mých děvčat. Hrozně nerada bych tě ztratila.“ Zvlhly mi oči. Došlo mi, že lhát je možná snadné, ale i to se musí umět. A já to asi neumím. „Svět je velký a v tvém věku se zdá být všechno snadné,“ pokračovala. „Ale svět je i nebezpečný, hodně nebezpečný pro tak křehké stvoření, jako jsi ty. Děvče, neumíš si vůbec představit, jak by mě zranilo, kdyby se ti stalo něco zlého.“ To už jsem ale pochopila, že Magda je rafinovaná. Jde na mě přes city. Pochopila, že kariéra mého otce je mi lhostejná a apel na její zodpovědnost za zájezd je slabý argument. Najednou se mi ulevilo. To je hra, napadlo mě, myš utekla z klece do dvorka a teď se ji snaží chytit a nedopustit, aby se dostala za plot. Bože, málem jsem jí to sezobla. Asi jsem se nevědomky pousmála nebo se to mé prozření nějak projevilo na mém obličeji. Najednou jako by jí ztvrdnul výraz. Doteď seděla v křesle v mírném důvěrném předklonu směrem ke mně a v pravé ruce držela skleničku s vínem. Náhle však odložila poloprázdnou sklenku na stolek a odtáhla se. Přitom ze mě nespustila oči. Nonverbální vyjadřování, to jsme probírali ve škole. Nesmím udělat totéž, říkala jsem si. Vznikla by mezi námi propast. Musím si uchovat alespoň trochu její důvěry. Trochu víc jsem se k ní naklonila a upila vína. „To víno mi chutná, je zdejší?“ „Myslím, že ano,“ odvětila. Na konverzaci o víně nebyla očividně připravená. Myslím, že to pro dnešek vzdala. Prudce se natáhla po skleničce a dopila ji do dna. „Půjdeme spát, dobrou noc, Irmo.“ Zvedla se a odešla směrem k výtahu. Terka už v restauraci nebyla, nebyl tam už skoro nikdo. Neměla jsem klíč od pokoje, vyšla jsem nahoru po schodech a zaklepala. Naštěstí tam byla. „Tak co? Co chtěla?“ přivítala mě celá dychtivá. „Chtěla probrat úchyla. Prý něco pašoval, proto ho zadrželi.“ „A co pašoval, ti řekla?“ „Neřekla, nechce to rozmazávat.“ „To jste mluvily celou dobu jenom o něm?“ podívala se na mě pochybovačně. „Ne, koupila mi víno a pak si přisedl Burda a začali probírat choreografii. Chvilku jsem to poslouchala a pak jsem se rozloučila.“ „Hm,“ Terka na to. „Ale víš co? Zatím jsem odzkoušela postel a je skvělá.“ Měla už na sobě noční košilku. „Máš teda náskok, hned tě dohoním.“ Stála jsem ve sprše celou věčnost. V hlavě se mi pořád přehrával ten rozhovor s Magdou. Ona něco podnikne, ale co? Každopádně bych neměla čekat. Dostala jsem příležitost a jsem rozhodnutá ji využít. Ale jak to udělat co nejdříve? Nejlepší by bylo zmizet ještě dnes v noci, ale kam jít? Sama holka, v noci, v cizím městě, to smrdí průšvihem. Takhle hrotit to zatím nemusím. Mám čas do neděle, uvidíme, co mi osud připravil. Vyšla jsem z koupelny. Terka si svítila lampičkou na nočním stolku a četla „Na Větrné hůrce“. Hned jak jsem vešla, sklopila knížku. „Téda, tobě to sekne.“ „Jdi, ty brepto, nejsi náhodou na holky?“ „Nevím, ale mám vysoce vyvinuté estetické cítění a skoro tomu tvému Robinkovi závidím.“ „Nech toho, už ses někdy viděla v zrcadle, že tak mluvíš? Jsi krásnější než já, tak nemel.“ „Tak schválně, schválně jo?“ Odkopala ze sebe přikrývku. „Terinko!“ řekla jsem výhrůžně, ty se mnou flirtuješ! „Jiji! Já?! Co tě nemá!“ „Jak ty to máš vlastně s klukama, Terez?“ „Nó, už nějací byli.“ „To je všechno?“ „Všechno, jeden se teď hodně snaží, ale nic mi to nedělá.“ „Chudáček, jak se jmenuje?“ „Igor.“ „To je Rus?“ „Každý, kdo je Ivan, Igor nebo Vladimír, nemusí být hned Rus, Jiji.“ „Promiň, to je moje fóbie. No a co, jaký je?“ „Není tak hezký jako Robin, není tak milý jako Robin, není tak silný jako Robin, není...“ „Terko! Snad se ti nelíbí stejný kluk jako mně?“ Přetáhla přes sebe přikrývku a stočila se do klubíčka zády ke mně. To je nadělení, napadlo mě. Co se dnes ještě nedozvím? Posadila jsem se na svou stranu postele a vklouzla pod přikrývku. Terka nemluvila. Jestli se nevrátím, Terka, moje nejlepší kamarádka, bude Robina utěšovat. Další rána do hlavy. Ona ho sbalí a nechá se oplodnit. Bože můj, to je jasné jako facka! Magda s tím svým taktizováním u vína neuspěla a teď mě dostane moje nejlepší přítelkyně. Co mám dělat, kruci, co mám dělat? Žádné ohledy, bezohledným patří svět? Teď se to mé předsevzetí obrátilo proti mně. To mám být bezohledná sama k sobě? Opravdu jsem tak silná a odhodlaná? Útěk „Teri?“ „Co.“ „Jak dlouho už ho miluješ?“ „Neřeknu.“ Byla jsem zdrcená. Terezka miluje Kulíška. Nebyla jsem schopná to pochopit. To nejde pochopit. „Teri. Pojď ke mně.“ Chvíli se nic nedělo, ale pak vystrčila hlavu zpod přikrývky a otočila se ke mně. „Ty se nezlobíš?“ „Mám tě ráda, Terezko. Ale jsem zdrcená z toho, co jsi mi řekla. Vlastně neřekla, jenom naznačila.“ „Je mi to tak líto, Jiji.“ „Měla jsi s ním něco?“ „Jiji, přece ho znáš. Nebyl by schopen tě podvést.“ „Jsi si jistá?“ „Nejsem, zkoušíš mě?“ „No, hm, asi jo, pojď ke mně.“ Terka není hloupá, došlo mi. „A zhasni už, prosím tě.“ Zhasla a pak se ke mně přitiskla. „Terezko, co s námi bude?“ „Já nevím, Jiji, já nevím. Mám tě ráda, proč jen jsi ho mezi nás přivedla.“ Ležely jsme tak bez hnutí asi půl hodiny. Terezka začala pravidelně oddychovat, ale já nic. To je situace, ale musí existovat nějaké východisko. Musím přece na něco přijít. Pak mě napadlo, že vezmu Terku s sebou. Ale co by bylo dál? Stejně pořád hrozí, že by Robina začala utěšovat nějaká jiná holka ze souboru, ale zase, když bychom mu rychle daly vědět, že na něj čekáme v Rakousku... Uvažuju jak hloupá nána. Robin mě miluje, nenechá se přece týden po mém útěku utěšovat jinou, když jsme domluveni. A dal mi ty peníze, bere to vážně. Dnes už na nic nepřijdu. Musím konečně usnout. Procitla jsem. Stále byla tma. Potichu jsem vstala a šla k oknu. Venku pršelo. Ve větru se napínaly na sloupech zavěšené vlajky s nápisem „M Hotel“. Dole na parkovišti jsem zahlédla nějaký pohyb. Přijelo bílé taxi. Náhle jsem věděla, co mám dělat. Na stolku ležel hotelový dopisní papír. Vzala jsem tužku a napsala: „Sbohem, Terezko. Mám tě ráda. Napíšu ti. Irma.“ Pak jsem vzala svůj kufr, po špičkách prošla kolem spící Terezky, zavřela dveře na chodbičku a chvatně se oblékla. Vzala jsem si z kufru jen to nejnutnější, nechala jej ležet a vyšla jsem na chodbu. Opatrně jsem zaklapla dveře od pokoje. Za recepčním pultem stála mladá žena, byla otočená zády a něco hledala v přihrádkách. Jinak byla lobby prázdná. Rychle jsem vykročila k východu a vyšla ven. Do tváře mne uhodil závan studeného větru a deště. Vůz taxi stál opodál naproti vchodu. Rozběhla jsem se k němu a otevřela zadní dvířka. „Are you free?“ „Da,“ ozvalo se. Za volantem seděla žena. Nastoupila jsem. „Do you speak English?“ Otočila se ke mně a řekla s úsměvem: „Malo, where you go?“ „Tržič,“ vypadlo ze mě. „Dobro, Tržič, to daleko.“ „I have lot of money,“ řekla jsem, abych ji uklidnila. „Dobro, dobro.“ Nastartovala a rozjela se. „But I have Deutsche Mark only, do you mind?“ „Ni važno, toda, eee, but back give you dinar, okay?“ „Okay,“ řekla jsem. „Make yourself comfortable, we drive long time,“ řekla. To je pravda, napadlo mě. Svlékla jsem si zimní bundu a pohodlně se usadila. „Thank you.“ „Pasovi tack, eee, seatbelt, okay?“ „Sorry,“ řekla jsem a připoutala se. „Ni važno, safe you know,“ usmála se. Jely jsme mlčky. Auto kličkovalo prázdnými osvětlenými ulicemi neznámého města zkrápěného vytrvalým podzimním deštěm. Nikdy jsem nebyla za hranicemi a teď, místo abych si to užívala, nic necítím. Najednou na mne dolehla plná tíha mého rozhodnutí. Nikdy jsi sama nic tak závažného nerozhodla, došlo mi. Až dosud rozhodovaly o mém životě jiné autority. Rodiče, kantoři, dělala jsem, co chtěli oni. Bylo to snadné, nenesla jsem odpovědnost. Teď budu svobodná, to je nejdůležitější. Přesto ve mně byla malá dušička. „What is the time?“ Podívala se na hodinky. „Štiri ure, four.“ Mohla jsem se podívat na svoje, ale najednou se mi chtělo mluvit. Všimla jsem si, že mne přerušovaně pozorovala ve zpětném zrcátku. „Tohle není obvyklá práce pro ženu,“ řekla jsem anglicky. „Líbí se mi,“ odvětila. Otočila knoflíkem rádia a ozvala se komorní hudba. „Noční město a hudba, mám to ráda,“ řekla. „Máte ráda klasickou hudbu?“ „Ano, tančím na ni, jsem baletka.“ „Opravdu? To obdivuji. A odkud jste?“ „Z Československa.“ „Aha, a u nás jste pracovně?“ „Tak nějak.“ „Víte, už jsem vezla mnoho různých lidí, ale nikdy mladou baletku z Československa ve čtyři ráno.“ Uvědomila jsem si, že jsem jí podezřelá. „Jak se jmenujete?“ zeptala jsem se jí. „Danila, a vy?“ „Irma. Danila je hezké jméno. Takové mytické.“ „Děkuji, musíme natankovat,“ řekla a zamířila k pumpě. „Dáme si kávu, Irmo?“ „Ano,“ řekla jsem. Z ničeho nic jsem pocítila silný hlad. Zastavila u stojanu s benzínem. „Běžte napřed, přijdu za chvilku.“ Šla jsem na záchod, zavřela se a vypárala klíčem od domu kousek podšívky. Bože, klíče od domova. Budu je ještě někdy potřebovat? Vydolovala jsem z podšívky dvě stomarkovky a zastrčila si je do peněženky. Peněženku jsem zastrčila zpět do hluboké kapsy na zip a v tom jsem si uvědomila, že nám Magda večer při ubytovávání v recepci posbírala pasy. Já blbá husa, vždyť nemám pas! Slíbila, že nám je ráno u snídaně zase rozdá, ale já na to úplně zapomněla. Jediný doklad, který mám u sebe, je občanka. Ten neúprosný fakt, že u sebe nemám tak zásadní věc, ale hlavně, že jsem tak selhala, mě úplně paralyzoval. To je neomluvitelné, opakovala jsem si, jsi blbá Jadwiga, úplně pitomá, pitomá, pitomá! Ještě chvíli jsem se z toho šoku probírala, ale pak mi došlo, že to kvůli jednomu selhání teď vzdát nemůžu. Tak holt jsi ztratila pas. Ještě že máš aspoň tu občanku. Vyšla jsem z kabinky, umyla si ruce a chvilku se na sebe dívala do zrcadla. Byla jsem v místnosti sama. Jsi hezká, řekla jsem si, musíš toho využít. Vyšla jsem ven. Taxi stálo pořád vedle stojanu a Danila v něm neseděla. Aha, to kafe, vzpomněla jsem si. Zamířila jsem do malého bistra vedle pokladny, ale pak jsem se zarazila. Uviděla jsem Danilu stát u telefonního automatu se sluchátkem na uchu. U pokladny stál mladý muž a rovnal si do peněženky bankovky. Pak zamířil ke svému vozu. Danila stála bokem ke mně a neviděla mě. Kam volá? Co když na policii? Rozhodla jsem se ve vteřině. Rozběhla jsem se k autu toho muže. Právě nastupoval a byl sám. „Please, take me to Ljubljana, please!“ Překvapeně se na mě podíval, asi si mě předtím nevšiml. Pak se natáhl k pravým dveřím a odjistil zámek. „Sit,“ řekl. Zkontrolovala jsem pohledem Danilu. Stále telefonovala a neviděla mě. Rychle jsem si nastoupila. „Thank you.“ „You welcome,“ odvětil stručně. Rozjel se a já jen doufala, že mě Danila v poslední chvíli nezahlídla. „Ti tujec?“ „What do you mean?“ „Aha, sorry, are you foreigner?“ „Yes, I am.“ Byla jsem stručná. Pokýval hlavou a pak se už naštěstí nevyptával. Pár minut jsme jeli mlčky, za námi nejelo díky bohu nic. Blížili jsme se k městu. „Jaz do delo,“ řekl najednou, „a ti?“ „I don’t understand.“ „Aha, sorry, ja do work, razumeti?“ „Work, aha, razume,“ řekla jsem. Jede do práce, dobře. „Ty mě na bus, da?“ Pochopila jsem, že s ním anglicky moc nesvedu. „Da, bus, razumeti. Center?“ „Da, do center. Dobro, bus patnajst, zapomniti si, hotel Lev final.“ Vjeli jsme do osvětlených ulic. Naproti nám jelo policejní auto. Mimoděk jsem se přikrčila. Po pár minutách zajel k zastávce. „Ustaviti, ja work, ti bus, škoda, ti lepa ženska,“ řekl a usmál se. „Thanks.“ Otevřela jsem dvířka a vystoupila. „Adijo,“ rozloučil se. „Bye.“ Stále jemně mžilo, schovala jsem se pod přístřešek autobusové zastávky. Kolem bylo liduprázdno. Jsi nenápadná jak sáňky v létě. Jestli kolem pojedou policajti, sbalí tě na to šup, blbá Jadwigo, nadávala jsem si. Díky bohu za těch pár dinárů, co mi dal táta jako kapesné. Zbyly rodičům z loňské dovolené u moře. Doufám, že brzo něco pojede. Na stěně přístřešku visel jízdní řád linky patnáct. Čekala jsem asi dvacet minut, když přihrkal první dnešní autobus. Jela jsem až na konečnou u hotelu Lev. Vystoupila jsem a zůstala bezradně stát na chodníku. Bylo těsně před šestou a město se pomalu probouzelo. Musím najít nějaké bistro nebo mléčnou jídelnu, snad bude někde už otevřeno. Musím se někde v klidu rozmyslet, co budu dělat dál. Dala jsem se směrem, kde jsem tušila centrum a s ním i nějaké obchody a tak. Cestou jsem přemýšlela, co se asi bude dít v hotelu, až se přijde na to, že jsem zmizela. Mají můj pas, to je velká chyba. Policii to velice usnadní práci, navíc mě bez pasu nikde oficiálně neubytují. Nejlepší by bylo sednout na vlak nebo autobus a co nejdříve zmizet z města. Nádraží, musím najít nádraží. Blížila jsem se k novinovému stánku, uvnitř seděl dlouhovlasý mladík v brýlích. „Please, tell me the way to the train station,“ řekla jsem mu. Podíval se na mě a plynně mi odpověděl: „Go down the street and then to the left.“ Poděkovala jsem a chtěla pokračovat. „Hey!“ zarazil mě, „jsi cizinka že?“ „Ano.“ „A odkud?“ „Z Československa.“ „Tam to znám,“ řekl. „Rok jsem studoval v Praze.“ Mluvili jsme anglicky. „Tak to mluvíš česky, nebo ne?“ „Ano, ale jenom málo. Třeba: Jedno pivo, prosím.“ „Ale jdi, určitě umíš víc. Rok je dlouhá doba.“ „No, to zas jo,“ usmál se na mne. „Kam cestuješ?“ „Chci do hor,“ odpověděla jsem pohotově. „Jsi na dovolené?“ „Tak nějak.“ „Vybrala sis špatné období.“ „Asi máš pravdu, tak se měj pěkně,“ chtěla jsem se rozloučit. „Počkej,“ vyběhl ven ze stánku. „Doprovodím tě.“ „A co tvoje práce?“ „Ta neuteče. To cestuješ jen tak nalehko?“ „Jo.“ „V kterém hotelu bydlíš?“ „Promiň, ale moc se vyptáváš.“ „No jo, už jsem takový. Jmenuju se Dušan.“ „Irma,“ řekla jsem stručně. „Nemáš hlad, Irmo?“ Šli jsme kolem nějaké jídelny. Právě otvírali a prodavačka vynášela na chodník ceduli s nabídkou. „Zvu tě.“ „Tak jo.“ Vešli jsme dovnitř. Vybrala jsem si kakao a závin, Dušan si vzal jen kafe, zaplatil a šli jsme se posadit. „Jsi v Lublani dlouho?“ „Ty jsi vážně zvědavý.“ „No, vždyť jsem ti to přiznal, ale tahle otázka není zas tak indiskrétní, ne?“ „Nejsem tu dlouho. Co jsi v Praze studoval?“ „Výtvarnou školu, jsem grafik.“ „A co ten stánek?“ „To je jen záskok. Jsem na volné noze, a když kamarádi potřebujou, rád pomůžu.“ Kakao mi udělalo dobře. „Ten závin je výborný.“ „Máš pravdu, chodím sem často.“ „Tak ty jsi umělec?“ „Tak nějak, mám ateliér kousek odtud. Tady je moje vizitka.“ Dušan Minčič, paintings and graphic art stálo na ní. Pod tím byla adresa a telefon. „Kdybys nespěchala do těch hor, mohl bych tě namalovat.“ „Budu o tom přemýšlet,“ řekla jsem úsečně. „Nebylo by to zadarmo, modelkám slušně platím.“ „Vypadám jako modelka?“ „To rozhodně.“ „Lichotíš mi?“ „Jen konstatuji. Chtěla bys vidět moje obrazy?“ „Bereš mě hákem přes obrazy?“ Začal se smát. „Promiň,“ řekl potom, „na tyhle otázky jsem už zvyklý, ale chápu tě. Musíš být opatrná. Víš co? Až se rozmyslíš, zavolej mi. Musím se vrátit do stánku.“ Vstal a zamířil ke dveřím. „Tak jo, a dík za snídani.“ „To nic,“ mávnul rukou. „Ten závin peče moje máma.“ Tak, řekla jsem si, teď si můžu v klidu zrekapitulovat situaci. Je skoro sedm ráno. V hotelu už určitě přišli na to, že jsem zmizela. Minimálně už to ví Terezka. Policie dostala můj popis od Danily a sotva Magda nahlásí moje zmizení, dají si jedna a jedna dohromady. Frekventovaná místa jako nádraží budou pro mě riziková. Pokud se tedy chci dostat z města, musím jednat rychle. Než ale najdu vhodný spoj, uplynou alespoň dvě hodiny, a to už může být pozdě. Musím se o to pokusit co nejdříve. Dopila jsem kakao a zvedla se k odchodu. Venku přestalo pršet a mraky se začaly trhat. Najít nádraží nebylo těžké, od Dušanova stánku to bylo jen pár minut pěšky. V nádražní hale jsem si koupila mapu. Podle všeho bude nejlepší jet do města Jesenice, najít si tam nějaký privát, zorientovat se, nakoupit si výbavu a pak se pokusit přejít hranici. Koupila jsem si jízdenku. Vlaky tím směrem jezdí zhruba každou hodinu a půl, a první mi jede něco po osmé. To je zhruba za půl hodiny. Posadila jsem se na lavičku v nádražní hale. Ucítila jsem únavu. Spala jsem jen chvilku a teď se mi s teplým kakaem a závinem v žaludku příjemně odpočívalo. Zavřela jsem oči a na chvilku usnula. Probrala jsem se právě včas, abych si stačila všimnout, že do haly vešli dva policisté. Rychle jsem vstala a zamířila k toaletám. Doufala jsem, že si mě nevšimli. Před vchodem na toalety stála jeptiška a druhá zrovna vycházela ven. Ohlédla jsem se. Policisté se rozdělili, jeden zamířil k nástupištím a druhý obcházel nádražní halu. Naštěstí byl právě zády ke mně. Jeptišky zamířily k východu. Šla jsem s odstupem za nimi a stále sledovala toho policistu. Už jsem byla skoro u východu, když se otočil a asi mě zahlédl, protože zamířil přímo ke mně. Vyběhla jsem ven a uviděla jeptišky nastupovat do mikrobusu. Běžela jsem rovnou k nim, jedna z nich už chtěla zavřít dveře, když mě uviděla. „Please, help me!“ zavolala jsem. „Please, be so kind, take me away from here!“ Beze slova mi uvolnila dveře a já jsem nastoupila. Zabouchla jsem dvířka. „Please, go, go fast!“ Okénkem jsem zahlédla policistu vycházet z nádražní budovy. Zastavil se a rozhlížel se kolem. „Iti,“ řekla jedna ze sester. Vůz se rozjel. „Promiňte, nechtěla jsem vás vyděsit. Mám potíže, můžete mi prosím pomoct?“ omlouvala jsem se překotně anglicky. „Klid, dcero,“ odpověděla jedna z nich rovněž anglicky. „Kam tě můžeme zavézt?“ „Nevím, někam ven z města, prosím.“ „Vracíme se do kláštera Stična, můžete jet s námi, jestli chcete.“ „Bůh vám žehnej.“ „I tobě, dcero.“ „Mluvíte dobře anglicky.“ „Než jsem vstoupila do řádu, žila jsem dva roky v Londýně. Jsem sestra Nila a to je sestra Jovana. Náš řidič není z řádu.“ „Já jsem Irma.“ „Jakého druhu jsou tvoje potíže, dcero?“ Rozhodla jsem se jim nelhat. „Utekla jsem a chci překročit hranice do Rakouska. Můj pas zůstal v hotelu a zřejmě už mě hledá policie.“ „To je nerozumné, velmi nerozumné. Odkud jsi?“ „Z Československa, jsem členka baletního souboru a chtěla jsem využít zájezdu do Lublaně k emigraci.“ „Těší mě, že se nesnažíš mi lhát. Jakého jsi vyznání, dcero?“ „Já, já jsem bez vyznání.“ „Za to se nemusíš stydět, drahá, víme, jak to chodí. Bůh nás miluje všechny bez rozdílu a jeho milost je neohraničená.“ „Jak daleko pojedeme?“ „Nedaleko, dcero, klášter leží asi půl hodiny jízdy od hranic města. Jak se chceš dostat do Rakouska?“ „No, chci přes hory do Klagenfurtu.“ Zvedla obočí a zvážněla. „Velice nerozumné v tuto roční dobu. Je dobře, že tě Bůh poslal za námi. V horách bys téměř jistě zahynula. Hranici s Rakouskem tvoří horský masiv vysoký více než dva tisíce pět set metrů. Bez speciálního vybavení a průvodce a ještě k tomu v zimě..., byla by to sebevražda.“ „Ale slyšela jsem, že se tamtudy dá utéct.“ „Ano, možná v létě, ale je to mimořádně fyzicky náročné. Nic pro křehkou dívku, jako jsi ty.“ „Jsem trénovaná a mám docela sílu,“ oponovala jsem. „Věřím ti, dcero. Ale ty věř zase mně. Život je vzácný dar, nesluší se s ním tak hazardovat.“ Chvíli bylo ticho. Vůz vyjel z města do volné krajiny. Mezi mraky na chviličku vysvitlo slunce. Maminko! Višnja Gora, přečetla jsem na dopravní značce, kterou jsme právě minuli. Vjeli jsme do malého městečka, ještě chvíli jsme jeli a pak auto zastavilo. „Jsme doma,“ řekla Nila. Zatáhla jsem za dvířka a otevřela. Sestra Jovana vystoupila poslední, podívala se na mě a usmála se. Vypadala mladě, hádala bych jí tak kolem třiceti. Nile jsem hádala víc, tak přes čtyřicet. Nila obešla vůz a chvíli mluvila s řidičem. Vrátila se, vzala mě za paži a vykročila ke klášteru. Jovana nás následovala. Vůz nastartoval, pomalu vycouval a odjel. „Máme o tebe starost,“ řekla Nila. „Předpokládám, že nemáš v širokém okolí nikoho blízkého, je to tak?“ „Je.“ „Irmo, navrhuji ti následující: Nyní půjdeme do kláštera a já požádám abatyši o rozhovor. Vyložím jí tvou situaci a požádám o radu. Tobě navrhuji, abys počkala buď zde, za zdmi kláštera, nebo tě může sestra Jovana doprovodit do městečka a počkáš někde v restauraci.“ „Počkám tady,“ rozhodla jsem se. „Dobře.“ Došly jsme ke kamenné bráně. Nad ní byl nápis: CISTERCIJANSKA OPATIJA STIČNA. Ocitly jsme se na nádvoří a zamířily k velké staré budově. Sestra Nila se otočila k Jovaně. „Skrbel zanjo,“ řekla jí stručně a pak pohlédla ke mně. „Sestra Jovana se o tebe postará.“ Pak odešla klenutou chodbou a zamířila ke schodišti. „Follow me,“ řekla Jovana. Zavedla mne do rozlehlé místnosti s vysokým stropem. Zdi byly obloženy regály s knihami a z velkých oken bylo vidět na nádvoří. Kromě knihoven byly v místnosti stoly vybavené lampičkami. U každého stolu stála jedna starožitná židle. Byla to asi studovna a kromě nás dvou v ní nikdo jiný nebyl. „Počakajte tukaj, da?“ „Da,“ odpověděla jsem. „Prinesla čaj, sit,“ ukázala na židli, usmála se na mě a vyšla na chodbu. Měla jsem zvláštní pocit. Ta stará budova, místnost, kde jsem se právě ocitla, její zvláštní vůně, celé to místo prostupovalo zvláštní kouzlo. Nevěděla jsem, jak dlouho už ten klášter stojí, ale cítila jsem z něj staletí. Měla jsem najednou dojem klidu a bezpečí. Jako bych vystoupila z rozhoupané lodi na pevninu. Možná k tomu přispělo i to ticho, které mne obklopilo. Nebylo slyšet vůbec nic. Stála jsem uprostřed té místnosti a cítila se bezpečná a klidná jako malá holčička, kterou vzal otec do své náruče a přivinul se s ní k matce. Zavřela jsem oči a měla pocit že i můj dech, který jediný byl slyšet, je zde nějak nepatřičný. Vzpomněla jsem si na babičku Jadwigu z Jablunkova. Jako malá jsem u ní občas bývala na delší dobu. Babička chodívala pravidelně do kostela, a když jsem byla u ní, brávala mě s sebou. Vždycky u vchodu namočila prsty do kropenky se svěcenou vodou, přežehnala se a udělala mi na čelo křížek. Pamatuju, že jsem se vždycky divila, proč je to umyvadlo u vchodu tak malinké. Jednou jsem se na to babičky zeptala. Smála se pak vždycky, když si na to vzpomněla. Otevřely se dveře a vešla sestra Jovana. Na podnosu nesla konvici a šálek na čaj. Položila jej na nejbližší stůl a podívala se na mě. „Čaj prosim.“ Přistoupila jsem k ní. Najednou jsem pocítila potřebu mít zde někoho blízkého. „Jovanka, how do I say thank you in your language?“ Usmívala se a řekla: „Thank you slovenski? Hvala,“ odpověděla. „Hvala ti,“ řekla jsem jí. „Ni za kaj, jine potreba?“ „Ne, hvala ti.“ Vzala mě za paži a podívala se mi do očí. „Volja dobro, Irma.“ Pak se otočila a šla ke dveřím. Vzala za kliku a ještě, než odešla, se na mě povzbudivě usmála. Posadila jsem se ke stolu a nalila si do šálku trochu čaje. To ticho, znovu mě udeřilo do uší. Nevzpomínám si, že bych kdy zažila takové ticho. Měla jsem sen. Byla jsem v něm v nějaké galerii, ale ne takové, na jaké jsem byla zvyklá z prodejen Díla nebo výstav ve škole. Procházela jsem sama obrovskými sály, jejichž rozměry byly monumentální. Na stěnách visely obrazy tak obrovské jako domy. Byly to oleje a na nich v nadživotní velikosti zvláštní výjevy. Na jednom seděla moje matka nahá na bílé rakvi v nějaké rozkvetlé zahradě a kojila nahé mimino. Pravá ručka mimina přisátého k matčinu levému prsu trčela nahoru a svírala pramen matčiných vlasů. Levá křečovitě svírala ňadro těsně nad vysávanou bradavkou. Pramen matčiných vlasů se v dětské pěstičce měnil na popel odpadávající na víko rakve. Na jiném obraze jsem byla já v bílém baletním úboru na purpurovém pozadí. Mé tělo vířilo v divoké piruetě, jen můj obličej jako by se toho neúčastnil a s užaslým výrazem shlížel na mne dolů. Na dalším obraze jsem stála nahá jako model na stupínku a přehlížela zástupy malířů stojících pode mnou v rembrandtovských kloboucích, v levé ruce rozmáchle třímajících malířské palety u tisíců malířských stojanů. Procházela jsem omráčena tou obrovskou galerií a užasle vzhlížela na ta plátna. Na všech jsem byla já. V každém následujícím obrovitém sále seděl bez hnutí v toporné pozici na židli u zdi zřízenec v modré uniformě. Ve srovnání s těmi obrovitými obrazy připomínal malinkého trpaslíka na malinké židličce. Upřeně hleděl před sebe a vždy, když jsem jej míjela, řekl monotónním hlasem: „Don’t touch, please.“ Ten zřízenec byl Robin. Probudil mne lehký dotek ruky na mém rameně. Spala jsem vsedě, hlavu opřenou o ruce, složené na stole vedle podnosu s čajovou konvicí. Rychle jsem se napřímila a vstala. Vedle mne stála sestra Nila. „Promiňte, asi jsem usnula.“ „Neomlouvej se,“ odvětila. „Nemáš hlad, sestro?“ zeptala se. Podívala jsem se na hodinky. Bylo skoro půl jedné. Kývla jsem. Vyšly jsme na nádvoří a Nila mě vedla mlčky k jiné budově. Svítilo slunce a chladivý čerstvý vzduch mě osvěžil. Vešly jsme do budovy a za chvíli jsme byly v malé jídelně. „Posaď se, sestro“. Sedla jsem si ke stolu. Nila odešla a za chvíli byla zpět s miskou horké zeleninové polévky a košíkem pečiva. „Žijeme skromně,“ řekla, „ale doufám, že ti bude chutnat.“ Posadila se naproti mně a pozorovala mne při jídle. Nebylo mi z toho dobře. Vypadá, jako by mne hlídala, napadlo mě. „Je dobrá,“ řekla jsem. Jenom souhlasně kývla. Dojedla jsem a ona odsunula misku bokem. „Teď si promluvíme, Irmo.“ Lekla jsem se, to asi nebude příjemné. „Požádala jsem abatyši o rozhovor a vyložila jí tvoji situaci. To, že jsem tě sem přivedla, hodnotí naše představená jako čin jednoznačně kladný. Náš řád vždy pomáhal lidem v nouzi v duchu slov apoštola Pavla: „Jeden druhého břemena neste, a tak naplníte zákon Kristův.“ Ráda bych proto rozptýlila tvé obavy. Nevydáme tě úřadům. Tvá situace, do které ses dostala z mladické nerozvážnosti, ale není jednoduchá. Abychom lépe pochopily tvé pohnutky a záměry, chtěly bychom znát motivy, které tě přiměly přistoupit k tak závažnému kroku ve tvém životě. Poslouchám.“ Připadala jsem si jako u zpovědi. Vypověděla jsem sestře Nile události posledních dní, jak nejlíp jsem svojí školní angličtinou dovedla. Nevynechala jsem nic. Nila se pak ještě vyptávala na mé rodiče a otcovu pozici ve straně. „Uvědomuješ si, že tvůj otec bude tvým útěkem zdiskreditován?“ „Ano, ale to je mi lhostejné.“ Trochu se jí změnil výraz, vypadala najednou přívětivěji. „To, co jsi provedla, chápu, i když je to nerozumné. Vrátit se nemůžeš. Říkala jsi něco o malíři, kterého jsi potkala dnes ráno. Máš tu vizitku?“ „Ano,“ sáhla jsem pro ni do kapsy a podala jí ji. „Dušan Minčič,“ přečetla nahlas jeho jméno. „Důvěřuješ mu?“ „Nevím, mluvili jsme spolu jen pár minut.“ „Zkusím o něm zjistit víc,“ řekla a podala mi vizitku zpět. „Irmo, půjdeme teď zpět do budovy biskupství. Vezme si tě na starost sestra Jovana. Uvidíme se po večeři.“ Sestra Jovana mne zavedla do další budovy. Prošly jsme chodbami a potom se Jovana zastavila u jedněch dveří a otevřela. „Tvoja soba,“ řekla. „Room for you,“ zkusila to ještě anglicky. Vešla dovnitř první a pokynula mi: „Come in.“ Pak se zas usmála a řekla: „Priti za vas večer.“ Vyšla ze dveří na chodbu, mávla na mě a odešla. Rozhlédla jsem se po pokoji. Byl jen stroze vybaven. Jednoduchá, čistě bíle povlečená, kovová postel, noční stolek, tmavá skříň, ve výklenku umyvadlo a nad ním malé zrcadlo. Světlo vstupovalo dovnitř malým oknem usazeným v asi půlmetrové zdi naproti dveřím. Ze stropu visel obyčejný lustr s bílým skleněným kulatým stínidlem. Pod oknem byl radiátor, ale i když byl teplý, v místnosti bylo chladno. Zavřela jsem dveře a posadila se na postel. A zase to ticho. Najednou mi došlo, co jsem to provedla. Už nikdy neuvidím svůj domov, svůj pokoj a v něm své věci, svoje dětské amulety, plyšáky, památníčky, alba fotografií, svoje oblíbené oblečení, všechny věci, které patří k domovu. Jak milé mi bylo najednou slovo domov. Rozplakala jsem se. Stočila jsem se na posteli a usedavě nahlas plakala. V hrudi jsem cítila hroznou bolest. „Maminko, já chci domů,“ dralo se mi ze rtů. „Maminko...!“ Probudilo mne klepání na dveře. Byla už tma, dveře se otevřely a vešla sestra Jovana. Přes ruku nesla hromádku nějakých složených věcí. Přistoupila k mé posteli a položila je na ni. Pořád jsem ležela schoulená na boku v bundě tak, jak jsem usnula. Posadila jsem se. Na hromádce nahoře ležel ručník a malá kostka mýdla. Pod ním se rýsovala nějaká bílá košile a tmavá deka. Jovana si přisedla ke mně a položila ruku na ručník. „Soap, towel, sleepshirt and blanket,“ vyjmenovala. „I learn English,“ řekla, vzhlédla ke mně a usmála se. „Dinner one hour, yes? I come for you.“ „Hvala ti,“ odpověděla jsem. Položila mi ruku na rameno. „Ti strong,“ řekla povzbudivě. Moc silná si zrovna teď nepřipadám, pomyslela jsem si. „Ti cry?“ Kývla jsem. „Ti ne žalostna, toda, cry is good. Volja dobro, Irma, nebojte se.“ Vstala. „Ena ura večerja. Ja priti.“ „Hvala ti, Jovanka,“ znovu jsem poděkovala. Jovana vyšla z pokoje, zavřela dveře a zase byla tma. Ta svíravá bolest na hrudi byla o něco slabší. Tak Jovance připadám silná? Měla mě tu vidět před pár hodinami. Ale teď se cítím líp, jak to řekla? Cry is good. Vyplakat se pomáhá. Něco na tom bude. Vstala jsem a rozsvítila. V kapsách zimní bundy jsem stále měla těch pár osobních věcí z mého kufru, který zůstal v hotelu. Pasta na zuby, kartáček, pár spodních kalhotek, náhradní podprsenka, malá taštička na kosmetiku, hřeben, všechno jsem to vyndala z prostorných kapes a vyskládala na postel vedle věcí od Jovanky. Svlékla jsem si zimní bundu, otevřela skříň a pověsila ji na ramínko. Do poliček jsem uložila i ten svůj zbylý skromný majeteček. Vyčistila jsem si zuby, rozpustila si vlasy a před malým zrcadlem nad umyvadlem se učesala. Rituály, Irmo, je třeba dodržovat rituály. Pomáhají udržet si sebedůvěru, pomyslela jsem si. Po večeři mne sestra Jovanka zavedla do kaple. Uvnitř svítilo tlumené světlo, pod oltářem stály zapálené svíce. Jovanka šla uličkou k oltáři, pak se zastavila, poklekla a pokřižovala se. Udělala jsem to neuměle po ní. V lavicích sedělo několik dalších řádových sester. Bylo slyšet jejich tlumené hlasy. Modlily se. Posadila jsem se do lavice vedle Jovanky. „We pray for you,“ řekla. To mne překvapilo. „For me?“ Kývla, sepjala ruce na prsou a sklonila hlavu. Bylo to dojemné, cítila jsem se tak provinile. Co mi to dělají, napadlo mě, vždyť se zas rozbrečím. Zavřela jsem oči a začala v duchu prosit za odpuštění. Někdo mne vzal za paži. Otevřela jsem oči a uviděla v uličce stát sestru Nilu. „Pojď,“ řekla tiše. Zavedla mne do budovy biskupství. Šly jsme osvětlenou chodbou a zastavily u jedněch z několika dveří. Nila na ně zaklepala a pak otevřela. Vstoupily jsme do jednoduše zařízené místnosti s knihovnou a psacím stolem. K němu navazoval menší konferenční stůl s několika židlemi. Lampa na psacím stole ozařovala tvář starší ženy v hábitu sedící za ním. Ta beze slova pokynula směrem k židlím. Posadily jsme se. Pochopila jsem, že je to zřejmě abatyše. Nila s ní krátce promluvila. Pak se otočila ke mně. „Máš u sebe nějaký doklad totožnosti, sestro?“ Vytáhla jsem z kapsy občanský průkaz. Nila jej podala abatyši. Ta jej otevřela a podrobně si jej pod světlem lampičky prohlížela. Pak jej otočila směrem k Nile s prstem nad mým jménem. „Ime narobe,“ řekla krátce. Nila vzala průkaz a otočila ho ke mně. „Sestro, tvrdíš, že se jmenuješ Irma, zde ale stojí Jadwiga. Můžeš to vysvětlit?“ Cítila jsem, jak rudnu. „Nemám to jméno ráda. Z osobních důvodů.“ „Necháváš si říkat jinak, než se ve skutečnosti jmenuješ?“ „Ano.“ „Kdy ses narodila?“ „Čtrnáctého května tisíc devět set šedesát osm.“ „Jaká je tvoje trvalá adresa?“ Řekla jsem jí to. „Souhlasí. Na fotografii jsi mladší, ale podoba odpovídá.“ Podala mi průkaz zpět a chvíli zase mluvila s abatyší. Pak se obrátila ke mně. „Můžeš zde několik dní zůstat. Během té doby ti ale nedoporučujeme opouštět klášter. Máš u sebe nějaké peníze?“ „Mám.“ „Podnikla jsem nějaké kroky, abych zjistila, zda ti budeme moci být nápomocny opustit bezpečně území Jugoslávie. Pokud se podaří dohodnout nějaký plán, bude zřejmě zapotřebí uhradit vzniklé náklady. Pokud máš peníze, bude vše jednodušší. Až budu vědět víc, sdělím ti, jak vysoký obnos bude zapotřebí. To je zatím vše, půjdeme.“ Obrátila jsem se k abatyši. „Hvala ti,“ řekla jsem a následovala Nilu ke dveřím. „Můžeš jít do svého pokoje, Irmo,“ řekla Nila, když jsme vyšly na chodbu. „Dobrou noc.“ „Můžu ještě něco?“ „Ano, Irmo?“ „Víte už něco o tom malíři?“ „Zatím nic, Irmo, ale v tomto ohledu musíš být velice opatrná. Jsi teď ve složité situaci a někdo by se mohl pokusit toho zneužít. Už jsi slyšela o obchodu s bílým masem?“ „Ne.“ „Jsi čistá duše, Irmo. Pamatuj si, že ti hrozí nebezpečí a nedůvěřuj neznámým mužům.“ „Děkuji vám, sestro Nilo, a dobrou noc.“ To by Lenin nezařídil Cestou na večeři mi sestra Jovanka ukázala, kde je společná koupelna. Zašla jsem se tam vysprchovat a vzala si na sebe noční košili. Pak jsem zhasla a zalezla do postele. Deka navíc od Jovanky se hodila, v pokoji bylo stále chladno. Nemohla jsem usnout. Stále se mi v hlavě přehrávaly dnešní události. Co asi dělá Terezka, napadlo mě. Ještě včera večer se vděčně tiskla v posteli ke mně a teď ležím sama ve studené klášterní cele. Včerejšek mi připadal jako dávná minulost. A Robin! Můj Robin, miláček a jeho horké objetí. Málem mě ten poslední večer láskou umačkal. Do očí se mi znovu vedraly slzy. Ráno jsem požádala Jovanku o nějakou práci. Nedovedla jsem si představit, že celý den jenom někde prosedím. Po snídani mne zavedla do kuchyně. Sestry mi půjčily zástěru a nechaly mě čistit zeleninu a dělat ostatní pomocné práce. Byly ke mně milé, snažily se na mne mluvit, ale rozuměla jsem dost málo. Dopoledne mi uteklo rychle a po obědě mne poslaly si odpočinout. Sedět samotné v pokoji se mi nechtělo, šla jsem raději do kaple. Došla jsem uličkou před oltář, poklekla a přežehnala se stejně, jako jsem to minule viděla dělat Jovanku. Pak jsem se posadila do lavice a jen tak tiše seděla a vnímala ten pro mne zvláštní a nezvyklý prostor. Naposledy jsem byla v kostele na babiččině pohřbu. Byla tam se mnou jen máma, otec tenkrát striktně odmítl absolvovat církevní obřad. Řekl, že jeho vyznáním je marxismus-leninismus a kostely budou prý stejně po vzoru Sovětského svazu brzo zbořeny, neboť jsou jen pro staré báby, které co nevidět vymřou. Nepamatuji se, že by se máma kdy otci vzepřela, ale tenkrát to udělala. Snad proto, že šlo o pohřeb její matky. Tenkrát mi bylo dvanáct, zrovna jsem nastoupila na konzervatoř v Ostravě, ale už v tom věku jsem pochopila, že otcova loajalita ke straně hraničí s fanatismem. S tím bořením kostelů očividně přeháněl, ale občas, později, jsem si tím nebyla tak jistá. Díky otci jsem si žádný zvláštní vztah k církvi a náboženství nevypěstovala a ani mi to nepřišlo divné. A teď, tady si připadám jako negramotná. Slovo bible dostalo v naší rodině lehce pejorativní charakter, a když už je někdo vyslovil, jen jím obecně označoval nadprůměrně tlustou knihu. Tečka. Ten, kdo čte bibli, byl chápán jako podivín, ne-li téměř blázen. A teď si připadám jako blázen já. Pomalu mi začínalo docházet, že okolní svět, svět mimo socialistický „ráj“, je úplně jinde. Začala jsem si reálně uvědomovat, že církev není jen spolek nějakých náměsíčných mimoňů věřících v neposkvrněné početí a zmrtvýchvstání Kristovo. Já sama jsem sice v nic takového nevěřila, ale uvědomila jsem si, že spoustě lidí víra dokáže učinit život snesitelnějším. „Jeden druhého břemena neste,“ tak to včera citovala sestra Nila. Ale vždyť komunisti s tím svým kolektivismem a povinným sdružováním v podstatě nutí lidi dělat totéž. Jenže chtějí, aby se lidi povinně modlili nikoliv k Bohu, ale k Leninovi. Ne, napadlo mě, náměsíčný mimoň není ten, kdo věří v Boha, náměsíčný mimoň je ten, kdo fanaticky věří v Lenina. Jako můj otec. Ta myšlenka mi přišla komická. Představila jsem si otce v rudé klaunské čepici se srpem a kladivem, jak řeční na schůzi k ostatním klaunům v podobných čepicích. A pak jsem si představila záběr z Televizních novin, jak kamera přehlíží sjezdový sál pražského Paláce kultury plný klaunů v rudých šaškovských čepicích se srpy a kladivy, kteří společně vestoje, komicky vyšponovaní zpívají tenkými hlásky Internacionálu, a začala jsem se té představě polohlasně smát. Kdyby to nebylo tragické, řekla bych, že jsem žila v komické zemi. Měla bych se pomodlit, když jsem v kapli, napadlo mě pak. Ale nikdo mi nikdy neřekl, jak se to dělá. Byla jsem z toho v rozpacích. To se jen tak potichu šeptá, co si člověk přeje? A není to drzé, říkat: Bože, udělej tohle a prosím, zařiď tamto a já za to budu hodný na druhé a budu jim pomáhat nést jejich břemena? Možná se sluší poděkovat, vzpomněla jsem si na Robina. Ano, musím poděkovat. A taky se musím zeptat Nily, co je to ten obchod s bílým masem. Pomodlila jsem se tedy po svém a poděkovala za štěstí, které jsem zatím měla. A když už jsem se modlila, poprosila jsem osud a své strážné anděly, aby stáli při mně. Pak jsem se vrátila do kuchyně. Po večeři jsme šly znovu s Jovankou do kaple na večerní modlitbu. Hned po ní jsem šla spát a usnula jsem během několika minut. Sobota a neděle proběhly v podobném duchu jako pátek. Řádové sestry se v kuchyni střídaly, ale na mne byly všechny stejně milé. V neděli večer mě napadlo, že už jsem vlastně měla být zpátky doma. Bylo mi líto mámy. Určitě ji někdo o mém útěku informoval už dříve, ale ten nedělní večer, kdy už mě měla mít zpátky doma, musel být pro ni hrozný. A Kulíšek, určitě čekal v divadle a doufal, že se vrátím. Co jsem mu to udělala. Měla jsem ho tenkrát nechat na pokoji. Mohl dál šťastně rubat uhlí a netušit, že existuju. Teď je kvůli mně nešťastný. V pondělí při večeři za mnou do jídelny přišla sestra Nila. „Promluvíme si, Irmo,“ řekla a posadila se ke stolu naproti mně. Jídelna se pomalu vyprazdňovala, až jsme zůstaly skoro samy. „Existuje způsob, jak tě relativně bezpečně dopravit do Rakouska. Podařilo se přesvědčit jednu zcela důvěryhodnou osobu, aby ti pomohla. Ten člověk je rakouský občan žijící v Salzburgu. Povedlo se jej přesvědčit až poté, co se dozvěděl, že jsi mladá baletka. Studovala jsi klasický balet?“ „Ano, to je můj obor,“ vyhrkla jsem nedočkavě. „Dobře, možná se na tebe usmálo štěstí, Irmo. Ten člověk se jmenuje Klaus Sayer a má rodinné vztahy zde v Jugoslávii. Rozhodující ve tvé věci je fakt, že pan Sayer je velkým milovníkem baletu a kdysi tragicky přišel o dceru.“ Nezmohla jsem se na slovo. „Ano, dcero. Jeho neštěstí může být štěstím pro tebe,“ řekla Nila a snad poprvé se na mě usmála. „Bůh tě miluje, Irmo.“ „Ale jak se dostanu přes hranice?“ „Bude to riskantní, ale určitě méně než tvůj původní plán. Pan Sayer osobně přijede oficiálně navštívit příbuzné, kteří žijí ve městě Koper. Řidič, který nás minulý čtvrtek vezl z Lublaně, tě za ním dopraví do Koperu. Sestra Jovana tě na cestě doprovodí. Zpět domů do Rakouska už nepojede pan Sayer sám. Poveze s sebou svoji vnučku. Ta vnučka budeš ty, Irmo.“ „A hraniční kontroly?“ „To je samozřejmě riziko. Pan Sayer žádnou svoji vnučku nemá. Jeho příbuzní v Koperu ale mají dceru zhruba ve tvém věku. Dostaneš na cestu její pas.“ „Ona je mi podobná?“ „Nevím. Spoléháme na to, že jugoslávské hraniční hlídky moc rakouská auta neprohlížejí. Stejně se chovají k Rakušanům i rakouští celníci. Jak jsem řekla, je to riskantní, ale nejde o život.“ „A kdy pan Sayer přijede?“ „V sobotu. V pondělí se pak bude vracet domů. A ty s ním.“ Chvíli jsem se nezmohla na slovo. „Jak jste to dokázala? To je neuvěřitelné,“ vydechla jsem potom. „Snad ti můžu prozradit, že mě na tuto možnost přivedl řidič našeho mikrobusu. Osobně zná tu rodinu v Koperu.“ „Aha.“ Pak mě napadlo: „A co peníze, kolik to bude stát?“ „Nic od tebe nežádám, dcero, ale je dobře, že se ptáš. Obnos, o který příbuzní pana Sayera žádají za riziko spojené se ztrátou pasu, je tisíc marek.“ Kývla jsem. „To mohu dát.“ „Předáš ty peníze v pondělí ráno přímo jim. To je všechno.“ „Sestro Nilo?“ „Ano?“ „Víte už něco bližšího o tom malíři?“ „Malíři?“ „Dušan Minčič.“ „Aha, ten. Podle všeho žádný malíř tohoto jména neexistuje.“ „Jak to? A telefon na vizitce?“ „Nikdo jej nezvedá, Irmo, jen záznamník.“ „Ale je tam i adresa.“ „Máš pravdu, na dveřích je dokonce štítek se správným jménem, ale na zvonění nikdo nereaguje.“ „Vy jste tam byla?“ „Ne, Irmo, já do města za neznámými muži nejezdím. Od jisté doby. Vezmi to jako fakt. A znovu tě varuji, nevěř neznámým lidem.“ Asi jsem opravdu velká naivka, pomyslela jsem si cestou ke svému pokoji. A co myslela Nila tou poznámkou „od jisté doby“? Zmínila se, že před vstupem do řádu žila v Londýně. Co tam dělala? Že by to souviselo s tím obchodem s bílým masem? Moment, není to náhodou obchod se ženami? Můj bože! No jistě, jsem já ale blbá! No Jadwiga, no. Nila se musela stát obětí obchodu se ženami, nějak se jí potom podařilo utéct a ukrýt se zřejmě v nějakém kostele. Roztřásla jsem se, ale nebylo to chladem. Nebýt jí, mohla jsem možná dopadnout podobně. Bůh mě opravdu miluje, když mi ji poslal do cesty. Tohle by Lenin z mauzolea nezařídil. Kolikrát ještě? Příští pondělí. Ještě týden, týden. Trochu jsem se těšila, trochu jsem se obávala a trochu se mi nechtělo. Jak rychle si člověk zvykne, napadlo mě. Ale řádovou sestrou se přece stát nechci. Chci tančit, cestovat a milovat Robina. Nic jiného. Celý týden jsem pomáhala v kuchyni, ale vždy odpoledne jsem na chvíli zašla do kaple. A taky jsem se chtěla trochu porozhlédnout po klášteře. Zeptala jsem se sestry Jovanky, jestli můžu. Řekla, že ano, a nabídla mi, že mě bude doprovázet. Ukázala mi sbírky obrazů, starožitných hodin a taky památník jednoho misionáře, který žil mezi indiány v Americe. Ven z kláštera jsem na radu sestry Nily raději nevycházela. Omezila jsem se jen na procházky uvnitř kláštera a také jsem chodila do knihovny. Brala jsem do rukou staré knihy, prohlížela si ty staré tisky a vnímala z nich dech historie. Nic takového jsem dosud nepoznala. Připadala jsem si tak zoufale nevzdělaná. V neděli, v předvečer mého odjezdu, po večeři se za mnou přišla rozloučit do pokoje Nila. „Zítra odjíždíš, Irmo,“ řekla a usmívala se. Objala jsem ji. „Děkuji vám, vděčím vám za mnoho. Nikdy na vás nezapomenu.“ „Ráda jsem ti pomohla, dcero. Budu se za tebe modlit.“ Myslela jsem na to, že bych se měla nějak odvděčit, ale nenapadalo mě jak. Přišlo mi v tu chvíli trapné a nevhodné nabízet jí peníze. Jako by to vycítila. „Irmo, naslouchej své duši a nech se vést. Bůh je s tebou, mysli na něj. Já sloužím jemu a on pomáhá tobě. To je má odměna. Žij šťastně, dítě.“ Mlčky se otočila a vyšla z pokoje na chodbu. Oči se mi zalily slzami. „Koper is nice small old town nearby the sea,“ naklonila se ke mně Jovanka a řekla váhavě, když jsme ráno, ještě za tmy, nastoupily do mikrobusu. „Good English,“ pochválila jsem ji. „Thank you, I learn. Did you ever see palm trees?“ „On pictures only,“ odpověděla jsem. „Then you will see real palm alley, like in Hollywood,“ zasmála se. „Na to se těším,“ řekla jsem jí. Vířila ve mně směs protichůdných pocitů a emocí. Řekla jsem sice, že se těším, ale tento pocit tvořil v mém rozpoložení jen nepatrnou přísadu. Nejsi upřímná, vyčetla jsem si v duchu. Ale upřímnost musí někdy zastoupit obyčejná slušnost. Hlavní přísadou mého rozpoložení byly obavy z hraničního přechodu. Projevily se i na mém fyzickém stavu. Cítila jsem se mizerně. Bylo by nevkusné popisovat moji ranní činnost, která mne to pondělí převážně zaměstnávala. Jovanka mne, ještě než jsme nastoupily do auta, zavedla do zatím opuštěné kuchyně. Nemohla jsem ale nic pozřít, jen jsem se trochu napila hořkého čaje. Bylo chladno a zase mírně pršelo. Asi po dvou hodinách jsme již míjeli palmy, o kterých mluvila sestra Jovanka, a z nábřeží jsme zahlédli moře a kotvící lodě. Pak řidič odbočil do klikatých uliček starého města Koper a za chvíli zastavil. „Klaus Sayer,“ představil se mi vysoký příjemný bělovlasý pán ve světlém vycházkovém obleku. Připomínal mi důstojného šedesátiletého anglického aristokrata. „Bylo mi řečeno, že nemluvíte německy, tak to budu muset oprášit svoji mizernou angličtinu,“ usmíval se a podával mi ruku. „Budu tiše jako myška,“ odpověděla jsem. „To v žádném případě, musíte mi o sobě podrobně vyprávět. Ale co je s vámi? Jste nějaká pobledlá.“ „Není mi dobře. Už od rána, mám trochu obavy.“ „A z čeho, dítě, snad ne ze mne?“ „Ty hranice, víte.“ „Ale jděte,“ mávl rukou. „Pouhá formalita, jste má vnučka Anja, váš pas mám zde,“ sáhl si na náprsní kapsu. Stáli jsme v obývacím pokoji nevelkého bytu. Sestra Jovanka mě doprovodila dovnitř a stála vedle mne. Náš řidič zůstal ve voze. Do pokoje vešla tmavovlasá paní ve věku mé mámy a nesla na podnose konvici a šálky na kávu. „Posadíme se na chvíli,“ pokynul pan Sayer ke křeslům. „Mluvil jste o pase, zde jsou peníze,“ sáhla jsem pro připravené marky do kapsy. Pan Sayer je vzal a podal té ženě. Rychle je schovala do zástěry a vzdálila se. „Můžu se prosím na ten pas podívat?“ „Ovšem,“ řekl a podal mi ho. „Anja Plavčič,“ přečetla jsem jméno pod fotografií. „Není mi vůbec podobná,“ řekla jsem mimoděk. „S tím si nelamte hlavu, Irmo, jste Irma, že?“ „Ano.“ „Irmo, krátce vám načrtnu náš plán. Dopijeme kávu a vyrazíme, máme před sebou poměrně dlouhou cestu. Překročíme hranici mezi Jugoslávií a Itálií u Rateče a pak pojedeme z Itálie do Rakouska přes Tarvisio. Mám dobrý důvod, proč jet právě přes Rateče. A mohu vás uklidnit: na Tarvisiu si nás nikdo nebude všímat. Pak nás čeká únavná cesta do Vídně, tedy, ne přímo do Vídně. Budu vás bohužel muset vysadit v Traiskirchenu, což je od Vídně nedaleko. V Traiskirchenu se nachází uprchlický tábor, kde se budete muset přihlásit a několik týdnů tam zůstat. Měli bychom tam do večera dorazit. A abychom se cestou nenudili, budete mi o sobě hodně vyprávět. Víte, že miluji balet?“ Trochu jsem se uklidnila. Černovlasá paní sklidila podnos s prázdnými šálky. Za chvíli se vrátila s balíčkem, přistoupila ke mně a podala mi ho. „Hrana za te,“ řekla. „Hvala ti,“ poděkovala jsem. „Danke, Slavka,“ řekl pan Sayer. „Je čas se rozloučit.“ Otočila jsem se k Jovance. „Jovanka, I’ll never forget about you,“ řekla jsem a objala ji. „God be with you,“ odpověděla. „Hvala ti za vse, Jovanka.“ Opouštěla jsem poslední jistotu v podobě sestry Jovanky a znovu se pouštěla do neznáma jako loďka vyplouvající z přístavu. A to jsem teprve na začátku cesty, napadlo mě. Kolikrát ještě? „Půjdeme první, Irmo, sestra Jovana zde chvíli počká, nechci, abychom byli venku nápadní,“ řekl pan Sayer. Vyšli jsme před dům a zamířili k velkému tmavému autu. Venku stále pršelo.

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je dvě + dvě ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter